AMOR VACUI

V raném dětství, do svých pěti let, jsem natolik nedokázal pochopit nespravedlnost, že jsem při setkání s ní dostával hysterické záchvaty. Opakovaně se mi zdávaly sny o Vánocích, v nichž se objevovala kouzelná skleněná koule. Později se tato koule rozbila a tak už zůstala. Kromě pokaženého a tím nevlídného, leč stále se opakujícího vánočního snu, se objevil sen o probuzení se do přízračného a děsivého žlutého světla, jež jsem mnohem později (ač zdaleka ne v jeho původní obludnosti) vídával v bytech hodně starých lidí. Také jsem začal ve snech bloumat kroutícími se tunely pod Brnem a hledat cestu do magické jeskyně, do níž – dle legendy – měly ústit. Potkával jsem tam těžko popsatelné indiferentní bytosti. Přestože i v těchto tunelech panovalo žluté světlo, necítil jsem se v nich špatně. Cestu do jeskyně jsem nicméně nikdy nenašel.

Myslím, že právě události předškolního věku významně ovlivnily další směřování mého života a snad právě proto jsem měl potřebu se o nich zde zmínit.