AMOR VACUI - zápisky z cesty

Dokážeme tvořit nadčasovou, byť nikoli nepomíjející, krásu, a dokážeme být i sami takovým způsobem krásní. Jsme schopni lásky a oddanosti, jež přesahuje biologickou danost příbuzenského či recipročního altruismu, o tom jsem přesvědčen. Dokážeme však také páchat zvěrstva, jež se, a o tom jsem rovněž přesvědčen, vymykají animálnímu pragmatismu bezpochyby kruté živočišné říše. Přesahujeme zvíře v nás oběma směry. Pakliže se v tomto ohledu člověk nachází někde mezi, pak je to mezi andělem a démonem, nikoli mezi zvířetem a andělem, neboť dokážeme být mnohem lepší, ale i mnohem horší než kterýkoli jiný živočich.

Ale možná, že jsme ve středu ještě vzdálenějších protikladů, než jsou andělé a démoni. Domnívám se, že v určitých případech dokážeme být lepší než andělé, ti se ostatně v mýtu museli před Adamem sklonit, ale i horší než ti nejhorší démoni. V určitých případech lidství osciluje mezi Bohem a Nebytím, mezi to on a to me on. Ano, i sám Satan, a to i v té nejčerněji vylíčené podobě, je proti Věcem z podzemních rozměrů (tj. z meonu), jež čas od času přivádíme na tento svět, naprostý břídil. A na druhou stranu se člověk stal Kristem, pravým Bohem a pravým člověkem.

Nicméně skutečně jsme současně mezistupněm mezi zvířetem a něčím dalším, to další je Nietzscheho nadčlověk. Zde je možná evoluce, směřování k překonání omezení spjatých s říší přírodní nutnosti. Ale i nadčlověk bude co se týče dobra a zla ve stále stejné situaci jako člověk, stále bude oscilovat mezi andělem a démonem, a někdy, dost možná častěji než dnes, i mezi Bohem a Nebytím.

Co vlastně znamená milovat člověka? Milujeme-li, musíme milovat se vším všudy, jak však milovat člověka coby původce holcaustu, člověka mučitele a masového vraha, člověka zrůdu? Protože milovat člověka jen v jeho dobrotě je snadné, nicméně poloviční. A zatratit člověka a chovat jej v nenávisti pro všechno to zlo, je rovněž poloviční, pakliže má nenávist vůbec nějaký smysl, o čemž pochybuji, protože si myslím, že láska, coby překonání duality protikladů, nemá skutečné opozitum...

Zdá se mi, že jedinou možnou cestou je začít ve vlastním nitru. Nesnažit se porozumět zlu vnějšímu, zlu, páchanému jinými lidmi, a přijmout je, to, určitě ne zpočátku, nejde, ale poctivě prozkoumat vlastní duši a sjednotit vlastního anděla s vlastním démonem a posléze i vlastní bytí s vlastním nebytím...

Jenže, jak říkají zenoví buddhisté, skutečně trvalého míru dosáhne člověk až s perspektivou blízké smrti. Celý život je nacházením a ztrácením, celý život se probouzíme a opět usínáme, a – jsme-li důslední – ve chvílích bdělosti vždy urazíme nějaký kousek cesty. Představa některých křesťanů, že člověk, který ztratil víru, nikdy skutečně nevěřil a nebyl spasen, je zásadním nepochopením dynamiky duchovního života...

Záblesky Vědomí...

Tato úvaha nemá konec.

linkuj.cz vybrali.sme.sk