AMOR VACUI - zápisky z cesty

O současné politické situaci a polarizaci spolčenosti bylo napsáno mnohé. Spousta banalit či dokonce účelově a patrně na objednávku napsaných článků v oficiálních médiích, hory všemožné propagandy (z obou stran), několik zajímavých analýz. Prakticky nemám, čím novým a hodnotným bych v této objektivní rovině aktuálně přispěl, nějaké nápady tu jsou, ale ještě neuzrály. Podělím se tedy o emoce, o hodně, hodně temné a divoké emoce. A je mi jasné, že to spousta čtenářů nepochopí. Vem to nešť.

Nejprve trocha kontextu. Od svých cca osmnácti let do podzimu minulého roku jsem byl – byť v době voleb už hodně znejistěný – pravostředový liberál. Po volbách jsem dokonce v jednu chvíli zalitoval, že jsem nevolil ODS: Rychlé a věcně působící sestavení vlády na mě udělalo dojem a řekl jsem si, že na tom Nečasovi možná i něco bude, že skončila doba velkohubých papalášů a nastává doba politiků, kteří budou realizovat smysluplné vize a nepoužívat stát jako jeviště k vlastnímu naparování se. Již brzy poté však následovalo kruté procitnutí, tou první fackou, jíž mi vládní koalice bezostyšně vlepila do tváře, byla celá ta záležitost s Drobilem. Začal jsem se zajímat, studovat, přehodnocovat. Rychle a intenzivně. Vláda s mým studiem držela krok a zásobovala mě stále novými náměty k přemýšlení, takže jsem nakonec dospěl k nevyhnutelnému závěru, že pokud někdo šetří na středních a nižších vrstvách, vymýšlí způsoby, jak vyvést peníze do soukromé sféry (jako člověku, který pracoval v pojišťovně, mi bylo na první pohled jasné, jaká blbost, co se oficiálně prezentovaného účelu týče, penzijní reforma je) a sám bezostyšně krade, je třeba na něj pohlížet jako na nebezpečného a bezostyšného parazita a ryzí zlo. Kecy o “protikorupčnosti“ a “rozpočtové odpovědnosti“ jsem vnímal jako drzý a krutý výsměch. Naproti tomu mi ovšem vůbec nevadilo, jak se ti zdivočelí psi ve vládě mezi sebou prali, a vlastně si říkám, že VeVerky (Bárta je dle mého názoru mafián-amatér, profík by zůstal v ústraní...) odvádějí svou trapností docela dobrou práci tím, že vládu diskreditují v očích těch, kteří neumějí počítat, a průběžně ji destabilizují, i když pochopitelně nelze očekávat, že by si tu větev pod sebou uřízly. No, ale třeba to jednoho dne neodhadnou a zaříznou víc, než bych samy chtěly. Dej Bůh! No nic. Takže k tomuto názoru na vládu jsem se postupně dopracoval a myslím, že nejsem sám.

Nakonec jsem dospěl k několika obecnějším závěrům:

Reformy nepotřebujeme. Nejprve škrtněte korupci, přiměřeně zvyšte přímé daně a sociální pojištění (jsme pod průměrem EU, takže klid...) a teprve pak, pokud stále budou nějaké peníze chybět, sociální výdaje a platy státních zaměstnanců. Strašení Řeckem je blbost, například Rakousko má mnohem větší státní dluh a nepanikaří. Strašení státním bankrotem je ideologická masáž; svalování viny na “socky“ je fašistické ukazování prstem na fiktivního viníka. Lidé očekávali hospodáře a dočkali se zlodějů. Každý neoliberál, kterého znám, se bude do krve bít za právo zastřelit zloděje ve vlastním domě. Oč víc bychom měli usilovat o to, abychom se zbavili zlodějů v domě nás všech? Tak nějak...

Takže jsem se postupně zradikalizoval. Jsem v podstatě docela mírný člověk, rád hledám cesty konsensu, je-li to možné, ale dospěl jsem k závěru, že této situaci mírnost nepřísluší, neb by byla chápána jako slabost a neměla by žádný efekt. Nu, a pak odbory vyhlásily stávku v dopravě a společnost se nám parádně zpolarizovala. Dospěl jsem k závěru, že se zapojím do probíhajících debat a, zcela pochopitelně, na straně sympatizantů s odboráři, protože jsem ocenil, že konečně někdo něco masově podniká proti vládním deformám. Ano, já vím, že jsou neobratní, že dělají školácké chyby (například na námitku “Je to politická stávka!“ měli hrdě a sebevědomě odpovědět “Ano, je!“; neměli také prudit s blokádami, natolik snad českého človíčka snad znají atd.), ale stali se také terčem nevybíravé propagandy, jíž mnoho lidí podlehlo a stereotypně ji šířilo dál – mimo jiné i na Twitteru a Facebooku. A teď se konečně dostáváme k té odhalené temnotě mé vlastní duše.

Když jsem tak četl ty stereotypní nenávistné výlevy, jejichž autoři byli obvykle zfanatizovaní, a místy možná i psychopatičtí (mám dva konkrétní tipy...), členové středních vrstev, jimž se ti nahoře mimochodem nejspíš v duchu smějí a pohrdají jimi, blesklo mi hlavou: “Už chápu, proč je při velkých (a nesametových) revolucích tolik násilí, protože tebe, čumáčku, tebe bych, pokud by revoluce skutečně vypukla, s chutí pověsil na nejbližší lampě.“ Ano, až tak... Zarazil jsem se. “Opravdu?“ zeptal jsem se sám sebe. “Opravdu bys v případě revoluce zabil někoho jen proto, že má opačný (byť z tvého pohledu scestný až debilní) názor? Nebo snad proto, jakým způsobem jej projevuje? Co tě tak dráždí? Nebude v tom zakopán pes nějaké projekce? A co na to tvůj Stín?“ Téměř souběžně, jak už to osud někdy přináší, mi na Twitteru advokát, vášnivý cyklista a zapřísáhlý neoliberál Mgr. Petr Schopf napsal: “Na TW jsem potkal spoustu lidí, ale jen o 2 si dovolím prohlásit, že jsou zmrdi a ať se modlí, aby mě osobně nepotkali: @tribunin a @kojot666“

Pobavilo mě to. Zjevně i opačná strana má podobné pocity jako já. Chvíli jsem to reflektoval a pak jsem mgr. Schopfovi odvětil: “@schopfpetr Ad baculum in concreto? Dej si raději ty bacha, abych ti nevypustil duši! :-D“

Pak už jsem lépe reflektoval to, co se ve mně děje, přemýšlel o vlastním fanatismu a nesnášenlivosti projikovaných na ostatní fanatiky a nesnášenlivce, a zapojil do celé záležitosti humor, aniž bych jí ovšem ubíral na vážnosti. Tím nechci říci, že bych se nenávistných pocitů, o nichž šla řeč, tváří v tvář proponentům (a současně obětem) neoliberální propagandy zbavil. Objevují se i nadále, ale beru je jako něco, co je třeba reflektovat a zpracovávat (není důvod, proč si nedopřát být radikálem a fanatikem, ale musím si toho být vědom), nikoli potlačovat. Protože kdybych tyto pocity potlačoval a ta revoluce skutečně vypukla...

Nu, a pak jsou tady ty pocity vůči některým vládnoucím představitelům. To je mnohem těžší na zpracování. Fakt. Mnohem. Těžší... Premiér Nečas (ministr Vondra, ministr Kalousek... i když ten je aspoň osobnost, zmrd, ale statečnej...) stojí u okna, zděšeně se dívá na dlažbu dole, dav se k němu hrne odhodlán defenestrovat, já jsem v první řadě... a... ať dělám, co dělám, tak ve svých představách nekřičím: “Zadržte! Předejme ho řádnému soudu!“ Nejde to. Zabil bych jej v takové situaci s chutí a bez výčitek (alespoň mi to nyní tak připadá – možná, že kdyby k tomu skutečně došlo, dopadlo by to úplně jinak). Nemohu si pomoci.

A tak to prostě je. Chcete-li, suďte, jsem připraven...

linkuj.cz vybrali.sme.sk