AMOR VACUI - zápisky z cesty

Tak třeba Psycho. Duševně narušený jedinec si povídá s mrtvou matkou a na její pokyn ubodá děvče. Ve své době to možná působilo jinak, ale v době dnešní? Jakýpak horor? Obyčejná kriminálka. Dnes se se sériovými vrahy setkáme v kdejakém seriálu, je to standardní kriminálková fabule. Posléze nastoupily tzv. “slashery“, kde je zabiják brutálnější, všude stříká krev a... co? Ano, jasně, uznávám, že kdyby mě naháněl maskovaný maniak s motorovou pilou, bál bych se. Ale když to vidím jako film, jen rozpačitě krčím rameny a nudím se. Proto už jsem také slashery dávno vzdal coby ztrátu času. Daleko víc na mě v tomto směru působí zprávy z válečných konfliktů a realistické filmy o nich. Na světě se opravdu dějí mnohem horší zvěrstva, než jaké je schopen napáchat maniak v béčkovém filmu. A páchají je často lidé, kteří vůbec nejsou duševně narušenými maniaky, nýbrž lidmi, kterým uniforma a pokyn vyšší autority zatemnily mysl (jak o tom pojednává Phillip Zimbardo), což je, mimochodem, podstatně děsivější.

Jediný horor, který je dle mého názoru hoden toho označení, je příběh, v němž je nějaký nadpřirozený či jinak fantastický motiv, a který nesází na hektolitry krve, ale na to, co se pohybuje kdesi na hranici zorného pole, příběh, který sází na strach z neznámého, případně – a nejlépe – z neznámého, v něž se proměnilo cosi známé, tedy z perverze – ale nikoli sexuální či psychologické, nýbrž ontologické, z narušení důvěrně známého životního světa. A zde nastává další problém, jímž je uvěřitelnost. Pokud je fabule příběhu příliš realistická, nevyděsí. Pokud je příliš nereálná, čtenář má problém jí uvěřit. Většina hororů, jež jsem následně vyhodnotil coby ztrátu času, mě otrávila svou křečovitou a do očí bijící nepravděpodobností. Nejde jen o to, že by se to či ono ve skutečnosti s největší pravděpodobností nemohlo stát, jde o to, že by se to nemohlo stát ani v realitě příběhu samotného, tedy ani v případě, že člověk přistoupí na pravidla hry příběhem vytyčená. Stačí trocha logického myšlení a člověk jako já děravost příběhu prostě nedokáže přehlédnout. Soudím, že napsat či natočit opravdu dobrý horor, je těžší, než vytvořit dobrou fantasy či sci-fi.

Když tak přemýšlím o tom, u čeho jsem se bál, pak, nechť pan Lovecraft promine, téměř u ničeho, co jsem kdy z tohoto žánru četl. Nejvíce mrazení ve mně vyvolávaly některé knihy Stephena Kinga (zvláště Nezbytné věci a To). Velice na mě zapůsobil i ten Lovecraft, ale spíše svým temným mysticismem a s ním spojenou estetikou, než vyvoláním hrůzy.

Bál jsem se u některých filmů. Jednoznačně vede Carpenterův film The Thing, následován Kaufmanovým filmem Invasion of Body Snatchers. Mrazení či strach jsem cítil i u leckterých jiných filmů, ale tyto dva zasáhly opravdu silně. Možná je pro mě motiv nahrazení vlastní identity něčím jiným nějak klíčový. Mám také rád Romerovy snímky o oživlých mrtvolách (a některé další na toto téma) a fungují na mě. I chodící mrtvola je něco, co na mě silně působí. Konec konců je to ontologická perverze par excelence. Mám docela rád duchařiny, ale moc mě neděsí. Nicméně snímek z poslední doby, Insidious Jamese Wana, to málem dokázal. Věřím, že jen trochu míň otrlý divák, než jsem já, se bát bude. Doporučuji! Kruh vůbec nebyl špatný – jak japonská tak americká filmová verze a neméně i Suzukiho literární předloha (jejíž pokračování jsou ovšem výrazně slabší). Hodně mě mrazilo u filmu Silent Hill, to je opravdu snímek dle mého gusta! A přidávám ještě legendární Phantasm, skvěle pracující s motivem okraje zorného pole. Své kouzlo má i první Evil Dead, další pokračování už chápu jako dobré komedie, ale ne jako horory v pravém smyslu slova. A samozřejmě Alien, u toho mrazilo pěkně. A když už jsme u sci-fi hororů – málem bych zapomněl na Event Horizon, ten je opravdu hodně děsivý!

Samozřejmě i mnoho filmů, o nichž tvrdím, že ve mně pocit strachu nevzbudilo, mě dostalo nějakou tou povedenou “lekačkou“. Ale to se nepočítá. Leknutí se není strach. Je to jen taková třešnička na dortu, jež, vhodně usazena, dodá hororu ten správný šmrnc, ale sama o sobě film dobrým hororem nečiní. Než zasazena do podprůměrného filmu, je lepší jako samostatná “jednohubka“ – jako třeba tato:

Doufám, že se mi ještě někdy dostane do rukou dílo, které mě dostane tak jako The Thing. Příběh, po jehož shlédnutí se opravdu budu bát jít spát...

linkuj.cz vybrali.sme.sk