AMOR VACUI - zápisky z cesty

Předně je třeba říci, že tento článek pochopitelně je jednou z mnoha mých prokrastinačních aktivit, jimž se oddávám, nečumím-li právě s rostoucím zoufalstvím na nepříliš vydařenou půlstránku, jíž jsem zatím napsal. Ano, ještě se tomu můžu věnovat, editor byl tak laskav, že mi dal ještě trochu času. Takže se snažím. Fakt se snažím. Mám zajímavý námět odehrávající se v paralelní české historii, vím zhruba, jak to bude rozvržené... a lezu z toho po zdi. Spisování někdy fakt bolí. A mimochodem: Otázka "Kam chodíte na nápady." je stupidní. Nápady nejsou sebemenší problém. Jsou všude kolem. Ale invenčně je uchopit a dát jim podobu, to je jiná. To je řemeslo a dřina...

Možná je chyba, že se tak snažím. Je to asi podobné, jako muset být na povel skvělým milencem... Vím, že bych se měl uvolnit, přestat tomu přikládat důležitost, pojmout to tak nějak taoisticky či zenově, jenže já prostě nemůžu čekat, až to přijde. Já se s tím námětem musím parádně pomilovat co nejdřív a zplodit s ním potomka v podobě povídky hodné první české steampunkové antologie. No, a v hlavě mám, co se psaní týče, tupé prázdno, všude kolem sebe neskutečný nepořádek a byt čekající na celkovou reorganizaci a mé myšlenky a emoce se jsou poutány úplně jinými, a nutno říci, že velmi důležitými, záležitostmi...

A tak to prostě je. Jsou texty, které vzniknou jakoby samy od sebe, vynoří se a spisovatel je něco jako médium, skrze něž se příběh či báseň, možná preexistující v nějakém ideálním světě, manifestují v naší realitě. A pak jsou texty doslova vydřené, vybojované, a přesto dobré. Vlastně často není poznat, jak ten či onen text vznikl. Ale když to tak píšu, napadá mě, že bych mohl zkusit ten příběh oslovit a poprosit jej, aby mě posedl coby médium a tedy aby se skrze mě sám napsal...

Třeba to vyjde. Držte mi palce.

linkuj.cz vybrali.sme.sk