AMOR VACUI - zápisky z cesty

No, tak je mi dnes 36 let, což mimo jiné znamená, že na krku pomalu ale jistě začínám cítit čtyřicítku. Jasně, ještě chybějí čtyři roky, ale zdá se mi, že ten čas plyne tak nějak čím dál tím rychleji. Přinejmenším minulé čtyři roky uplynuly dost rychle. Je také docela zvláštní pocit znát se s lidmi, kteří v době, kdy mně bylo tolik, co jim, sotva vyrostli z plínek. A je podivuhodné, že jsou obvykle mnohem dál, než jsem byl v jejich věku já, a někdy dokonce i dál, než jsem já teď (s výjimkou znalosti pravopisu). Jak to napsat? Jako bych si připadal nedospělý a starý zároveň. Takový kojotí stesk z toho mám. Ale abychom si rozuměli: Nestěžuji si! Jen rozjímám.

Ve skutečnosti mám ze sebe docela dobrý pocit. Díky magii jsem si kupříkladu mohl dovolit zaplatit si osobní trenérku a začít pod jejím odborným vedením zlepšovat stav své tělesné schránky, což by do mě dříve řekl asi jen málokdo. Věnuji se i duchovní oblasti, přičemž jsem si uvědomil, že – pakliže člověk není náturou asketa – je opravdu prospěšné nejprve vyřešit materiální oblast a “uzemnit se“, než se člověk pustí do výšin, protože jinak mu hrozí, že bude prostě jen fantazírovat.

Mám nějaké plány do budoucna, ale znáte to: Když člověk plánuje, Bůh se směje. A Trickster je součástí Boha. Proto se snažím ke svým plánům přistupovat s pokorou a být neustále připraven od srdce se zasmát spolu s Ním.

Malá odbočka: Uvědomil jsem si (napadlo mě to v souvislosti s četbou Miroslava Horníčka), že kritické myšlení a pojmová preciznost jsou sice úžasným nástrojem, který brání pošetilému žvatlání, ale moudrost nepřinese. Moudrost a pošetilost spolu úzce souvisejí a mají co dělat s prožitkem, emocemi, životními zkušenostmi a metaforickým myšlením. A nelze to exaktně měřit. Tak nějak. Třeba to někdy rozpracuji. V každém případě pro jistotu podotýkám, že se cítím být pošetilým a tak nějak doufám, že před počátkem senility, dočkám-li, kousek té moudrosti přeci jen přijde.

Tak či onak: Mám se dobře, ale jsem také hodně smutný kvůli smutným věcem, jež se aktuálně dějí lidem, které mám rád (a já to nemohu ovlivnit).

Hodně také rozjímám o tom, komu všemu jsem v minulosti ublížil. Je to hodně bolestné a snažím se najít cestu pokání a smíření.

Nedávno mi jeden kámoš, s nímž se v posledních letech vídám jen velmi sporadicky, říkal takové ty plytkosti o tom, jak se mu líbí, že na sobě pracuju, že jsem se vymanil z uvíznutí v nemoci a bla bla bla... Možná jsem mu na to měl říci, že na sobě pracuji celé ty roky – kdo jiný by to ostatně měl vědět lépe než já sám? Jenže jsou práce, jejichž výsledek na sebe prostě nechává dlouho čekat. Může také čekat na nějaký další faktor, na vytvoření čehosi na způsob ekologické niky, v níž může začít žít a množit se. V mém případě byli tímto faktorem Duchové šťastného húdú a s nimi spojené pochopení, že budování vlastního ega a křečovité posilování vůle v mém případě k žádoucím výsledkům nevedou. Odevzdal jsem se.

Teď mě napadlo: Mnohé z té vnitřní práce z minulých let spočívalo v prozkoumávání slepých uliček. Nicméně žádné skutečné poznání, včetně vědeckého, se bez zjišťování, které cesty k cíli nevedou, neobejde. Kdo si myslí, že ano, patrně právě sám prozkoumává slepou uličku...

Co přinesou nadcházející roky? Netuším. Mám z toho trochu úzkost – v kontaktu s neznámem je to celkem obvyklý pocit. Jedno však vím jistě: Budu dělat to, co jsem dělal vždy. Půjdu dál. Za Sluncem v mlžném oparu nad lipovou alejí...

linkuj.cz vybrali.sme.sk