AMOR VACUI - zápisky z cesty

Předně je třeba říci, že pro mnoho lidí znamená ideologie příjemnou a kolébající náruč, která je zprostí nutnosti přemýšlet – a myšlení, jak známo, bolí. Takových lidí je, řekl bych, většina a jim můj článek určen není, neboť svou svobodu a samostatnost vyměnili za ten či onen -ismus. Tento článek je určen těm, kteří se v nějaké ideologii “našli“, zachovali si však schopnost nadhledu a kritického myšlení.

Nuže: Jak takový člověk pozná, že mu nějaká ideologie začíná přerůstat přes hlavu a stává se omezením? U mě zafungovala citlivost na prvek autocenzury v mém myšlení. Konkrétně myšlenka, že bych si něco coby satanista neměl myslet a psát o tom, protože to popírá toto mé, veřejně deklarované, přesvědčení. Pomiňme nyní otázku, zda a do jaké míry je vůle svobodná, podstatná je moje potřeba svobody či, možná lépe, potřeba pocitu svobody, s níž je autocenzura v přímém rozporu. Pakliže se ideologie stává autoritou, která mi přikazuje, co si mám a co si nemám myslet, je nejvyšší čas ji opustit. Autocenzura je dobrá v záležitostech kvality prezentovaných myšlenek (mám na disku spoustu článků, které jsem nezveřejnil, protože jsem s nimi nebyl spokojen), případně v oblasti slušnosti, ale nikdy v oblasti myšlenek a idejí jako takových.

Opuštění ideologie je pro mne výrazem vnitřní poctivosti a touhy po svobodě. Nemíním lpět na ideologii z obavy, že přijdu o přátele či “obdivovatele“, nebo z obavy, že bych si “zkazil image“ a byl označen za “duchovního turistu“ (ano, byl jsem takto označen). Ideologie je pro mne nástroj umožňující dát tvar myšlenkám, nikoli neměnné dogma, a přestane-li sloužit svému účelu, je zbytečná a škodlivá.

Ano, měním své postoje, měním je na základě osobních zkušeností (a učím se z nich), měním je na základě reflexe dění ve vnějším světě, nepokládám se za majitele jakékoli “Pravdy“ a nestydím se za to. Nebudu popírat sám sebe ve jménu jakéhokoli dogmatu.

linkuj.cz vybrali.sme.sk