AMOR VACUI - zápisky z cesty

Jedním z nich je to, čemu budu říkat “metaforické filosofování“. To je něco, co zvládne kde kdo, má-li aspoň trochu literární talent, obrazivé myšlení a nápady. Je to ona “básnivá filosofie“, kterou podrobili kritice filosofové analytičtí – a to vcelku oprávněně. Přesto tvrdím, že je to regulérní způsob, kterak se zamýšlet na světem. Jedná se však o přístup, který je svými výrazovými prostředky blízký více umění, než vědě. Spíše inspiruje a povznáší, než že by předkládal fakta a argumenty. Není však sebemenší důvod tento přístup zavrhovat; už proto, že umožňuje dotýkat se témat, která jsou pro racionální a objektivní diskusi nepřístupná a přesto jsou pro nás, emočně důležitá. Například láska: Můžeme objektivně popsat neurologické a biochemické změny, které pocit lásky způsobují, můžeme celý mechanismus objasnit z hlediska evoluční psychologie, ale stále zde zůstává “něco víc“, něco, co je sice subjektivní a bytostně osobní, ale něco, o čem přesto stojí za to se zamýšlet a použít například srdce jako metaforu (i když současně racionálně víme, že srdce, v nemetaforickém smyslu, je jen sval). A může to dávat smysl. Sem pochopitelně patří i náboženská témata. Nicméně se tím dostáváme z dosahu objektivní diskuse a nesmíme se zlobit, že to bude některým lidem připadat jako blábol – vzhledem k tomu, že metaforický typ zamyšlení je uměleckou formou, závisí na vkusu, nikoli na objektivním posouzení síly argumentů. Následná diskuse má smysl nanejvýš jako inspirativní hra spočívající ve volných asociacích, kdy se objevují nové zajímavé metafory, založené především na tom, co si čtenář do textu projikuje. Osobně mám značné pochybnosti, zda má být takové filosofování pokládáno za akademickou disciplínu, zda má být dotováno v rámci podpory vědy a provozováno v rámci univerzit. S vědou to nic společného nemá, spisovatel není badatel. Z téhož důvodu se ostatně domnívám, že studium teologických disciplín by si příslušné církve měly financovat samy (a samy by neměly být financovány ze státního rozpočtu, nýbrž lidmi, kteří užívají jejich služeb, tj. věřícími).

Za sebe mohu říci, že mám právo tímto způsobem “filosofovat“, tedy zamýšlet se nad čímkoli, co mě napadne, prostřednictvím uměleckých technik, a v případě, že taková úvaha bude zpochybněna z pozic, řekněme, analyticko-filosofických, namítnout, že se jedná o subjektivní úvahu spisovatele, nikoli o odborný argumentační esej. Předpokládám ostatně, že v mém případě není těžké rozpoznat, do jakého žánru daný text zařadit.

Druhým typem filosofování je filosofie založená na racionální argumentaci, filosofie usilující o co nejpřesnější explikaci použitých pojmů. Filosofie, která se vyhýbá emotivním metaforám. Taková filosofie se blíží vědě, od níž se liší nejspíš tím, že prozkoumává vědou dosud neobsazená území. Taková filosofie by měla být provázána s vědou tak pevně, jak je to jen možné. Tento způsob myšlení je vpravdě odborný a zaslouží si podporu stejně, jako ostatní řádné akademické disciplíny. Je také třeba poznamenat, že filosofovat tímto způsobem nemůže každý, kdo disponuje všeobecným vzděláním a talentem, je k tomu třeba solidní odborné průpravy. Zatímco přijetí či nepřijetí metaforické úvahy je otázkou vkusu, tedy záležitostí subjektivní, zde můžeme uplatnit mnohem objektivnější kritéria.

Takto by to vypadalo, že vlastně neexistuje problém: Když si někdo hraje s metaforami, tak se nám to prostě buď líbí nebo nelíbí, ale nemá valného smyslu snažit se to nějak “odargumentovat“. Problém je, že někdy není zcela jasné, jak to autor myslel, oba “žánry“ se mohou v jednom textu prolínat, autor může sveřepě vydávat umění za vědu atd. V takovém případě nejspíš nezbývá nic jiného, než požádat autora, aby precizně explikoval použité pojmy. V opačném případě totiž může takový autor stále znovu argumentovat tím, že zrovna toto “myslel jinak“ a že jsme jej špatně pochopili. Výsledkem je diskuse nekonečná a neplodná. Já osobně jako klíč používám zamyšlení se nad tím, zda autor působí na můj rozum nebo na mé emoce.

Co se dějin filosofie týče, myslím, že jedním z hlavních úkolů této disciplíny by mělo být oddělit od sebe v textech, jež směšují oba zde zmíněné přístupy, to, co je přístupné rozumu a to, co je specifickým druhem umění. A případně sledovat, zda jde o dva rozdílné způsoby sdělení téže myšlenky (tedy o snahu oslovit čtenáře na více rovinách recepce), nebo zda se filosof ve chvíli, kdy mu dochází argumentace, uchyluje k vágnějšímu přístupu metaforickému.

Shrnuto: Snaha vyslovit se k filosofickým tématům pomocí uměleckých metafor je legitimní, ale neměla by sama sebe vydávat za něco, čím není. Kritika z pozic analytické filosofie je legitimní tehdy, pokud odhaluje, že nějaký myslitel vydává metaforický způsob myšlení za korektní odbornou argumentaci. Oba způsoby uchopování filosofických témat mohou za jasně stanovených podmínek dle mého názoru vcelku bez problémů koexistovat. Jedním z cílů dějin filosofie by mělo být rozplétání a analýza obou přístupů, pakliže jsou u studovaného myslitele používány souběžně.

Další články na příbuzná témata:

Jak definovat filosofa

Filosof jako prospektor

linkuj.cz vybrali.sme.sk