AMOR VACUI - zápisky z cesty

První, co mne na představení upoutalo (a co mne upoutávalo celou dobu), byly scéna, kostýmy a hudba, které mi (režijně spojeny v dokonalou jednotu) evokovaly filmy Davida Lynche. “Lynchovský“ symbolismus ve spojení s autorovým hyperrealismem: kombinace vpravdě dechberoucí! Nebudu popisovat, co je na scéně k vidění, vyznělo by to příliš suše. Je třeba to vidět a zažít. Scéna je oživena precizní a vpravdě hypnotizující choreografií – zvláště během těch částí hry, které zobrazují děj nikoli popisnou, nýbrž symbolickou formou. Pokud jste četli knihu (já se na ni teprve chystám) a myslíte si, že nepotřebujete vidět představení, mýlíte se. Ta přidaná hodnota je enormní!

Druhá věc, které si hned všimnete, jsou “hlášky“. Jeden brilantní a k diskusi pobízející postřeh za druhým. Myslel jsem si, že jsem cynik. Nejsem. Houellebecqův cynismus je tak sarkastický, že je místy až neuvěřitelný a působí jako póza, jíž také zřejmě je. A přesto nutí k zamyšlení. Víceméně totéž platí o ději, který je pitoreskní směsicí různých situací a karikuje mnohé jevy naší společnosti – včetně Houellebecqova zhnusení postmoderní evropskou civilizací. To vše navíc – přinejmenším v rámci dramatizované podoby Elementárních částic – rafinovaně odvádí pozornost od toho, co je opravdu důležité. Divákovi to dojde poté, co v druhém dějství past sklapne.

Po celé první jednání jsem se dobře bavil a současně si uchovával jistý nadhled. A tím se dostáváme k dalšímu, zcela zásadnímu, aspektu představení: Druhému dějství. A teď budu muset něco naznačit a tím vás možná připravím o moment překvapení. I když to pohnutí pak asi ucítíte stejně. Pokud bych měl celou hru vystihnout jednou větou, zněla by: Poté, co skončí fraška, nastane tragédie. Teprve druhé dějství, v kontrastu k prvnímu, totiž dává tomu všemu velmi neradostný smysl. Naznačuje, že pokud se rozhodneme postavit se absurditě života a prožít něco skutečného, něco, v čem se budeme opravdu angažovat, pokud se rozhodneme opustit bezpečí cynického odstupu, můžeme nakonec ztratit vše. Je to to, čeho se Houellebecq bojí a co jej nutí skrývat se za depresivně-sarkastickou pózou? Možná.

Mí pravidelní čtenáři vědí, že se dobrým příběhem snadno nechám dojmout k slzám a nestydím se za to. A při druhém dějství se mi ze vší té beznaděje svíralo srdce opravdu pořádně. A to i když jsem představení viděl podruhé a věděl, co mám čekat...

Postřeh: To, jestli se zapíšete do dějin jako jeden z nejvýznamnějších velikánů lidstva nebo zda se v nich ztratíte jako zcela bezvýznamná figurka, nevypovídá nic o vašem lidství a nikterak to nesouvisí s kvalitou vašeho života.

Nakonec všichni umřeme. Smrt a ztráta patří k nejdůležitějším tématům hry. Stejně jako existenciální úzkost z promarněného života, ze stáří, ze stavu nemilovanosti. Život je příliš krátký a promeškáme-li vhodnou chvíli, můžeme pak už jen litovat. A to je všechno?

Přes to přese všechno se odvažuji věřit, že autor má pravdu jen částečně. Život může být i krásný a naplněný dobrým pocitem a místy i štěstím. Ovšemže nemůžeme být šťastní neustále, ale dokážeme se smířit i se smrtí, vidíme-li, že život pokračuje dál. Dokážeme získat i jiný nadhled a odstup, než ten, který poskytuje cynická póza. A není to iluze, protože takoví lidé skutečně žijí. Ale rozhodně to není automatické – vyžaduje to úsilí a velkou práci na sobě. Práci, jejíž větší část mám stále ještě před sebou...

Přistupme k hereckým výkonům. Jsou výborné. Jmenovitě je třeba vyzvednout oba hlavní protagonisty v podání Jiřího Vyorálka (Bruno) a Václava Vašáka (Michel). Věřil jsem jim každé gesto, každou slzu, všechno jejich utrpení. Zde bych poznamenal: Jiří Vyorálek je skvělý, ale Bruno je – řekl bych – vděčnější postava, než navenek téměř autistický Michel. Václav Vašák mne dokázal přesvědčit o tom, že se uvnitř Michela něco děje i když to nedává najevo. Bravo! Výborná je i Petra Bučková (Annabelle), která neuvěřitelně dojemným způsobem pojala bezradnost, kterou Annabelle prožívá, spojenou s narůstajícími pocity marnosti. Stejně tak uvěřitelná je i Christianne v podání Evy Novotné, zvláště mě zaujal přerod Christianne z vyhaslé ženy v ženu, která se ještě jednou rozhodne opravdu žít. Ostatní postavy ve hře vystupují více stylizovaně a umožňují tím zmíněným čtyřem hlavním postavám vyniknout – což ovšem neznamená, že by jejich role nevyžadovaly velkou dávku kumštu.

Co dodat? Běžte na to! Pokud nejste z Brna, přijeďte. A pokud mi dáte vědět, můžeme se tam potkat. Rád uvidím Elementární částice i potřetí (doufám, že mezitím stihnu přečíst knihu a získat tak další úhel pohledu, který zatím postrádám).

Stránka představení

linkuj.cz vybrali.sme.sk