AMOR VACUI - zápisky z cesty

Houellebecq (čti: uelbek) je hláškující cynik, který je – nebo se tak jen jeví? – programově zhnusený světem. Což nic nemění na tom, že klade dobré otázky a s neomylnou přesností sype sůl do bolavých míst přemýšlivých lidí žijících v současné společnosti, přičemž výsledným efektem, alespoň v mém případě – bylo cosi jako duševně-masichistické blaho (recenzi hry spojím s recenzí knihy, která už na mě čeká). Nicméně jsem ani po shlédnutí Elementárních částic nepřestal být opatrným optimistou. Je v dnešní době, jak autor tvrdí, otec zbytečný? Moje vlastní zkušenost říká, že není. Sice už obvykle nepředává synovi řemeslo, jako tomu bylo v dobách dávno minulých, ale stále může dítěti předat něco vzácného, něco, čeho se mnoha dětem nedostává – kulturu. Věřím v kulturu. A kulturnost. Věřím v knihy, divadlo, hudbu, výtvarné umění, věřím ve vzdělání, věřím v dějiny lidského myšlení a hledání, věřím ve styl. A ano, věřím v existenci čehosi jako kulturní nadřazenosti i přesto, že si uvědomuji, nakolik křehká záležitost to je. Konec konců můžete být kulturně nadřazení jak chcete, ale svalnatý nekulturní hulvát vás snadno připraví o iluze... Přesto je (vysoká) kultura něco, co předávat lze (na rozdíl od profese, u níž to tak snadné není) a čeho předávání za to stojí. Moje odpověď Houellebecqovi tedy zní: Dítěti lze předat mimo jiné i chuť číst Houellebecqa! Protože bez kulturního zázemí jsou, milý pane, vaše knihy bezcenné. Nebo si opravdu myslíte, že píšete pro konzumenty té nejpokleslejší televizní zábavy? Nepíšete – a vy to víte...

linkuj.cz vybrali.sme.sk