AMOR VACUI - zápisky z cesty

...a ne ledajaký. Samo rybí klifotické veličenstvo Casiwon. Já pochopitelně na Miroslava Fišmeistera pomyslel, už když jsem poprvé četl příslušnou pasáž v Karikových Zónách stínu, ale dosud byla tato entita v jeho verších přítomna tak jaksi “mimo jiné“. Byla tam, stejně jako tam byli jiní duchové a kdo ví, možná i Bůh. V knížce Pieter van den Hoogenband aneb Uspávač Maorů se však na padesáti dvou stranách manifestuje jen on (ona, ono, TO?) a fakt z toho běhá mráz po zádech.

Aby i čtenář magických teorií neznalý porozuměl tomu, co se zde snažím sdělit, vysvětlím, co jsou sefirot, co klifot a kdo – nebo možná spíše co – je Casiwon. Předávám slovo Jozefu Karikovi: “Pojmu ‘nelidské zlo‘ se v dnešním světě užívá často. Co ale tento pojem znamená? Odkud přichází zlo, když není lidské? Kabalistická tradice umísťuje jeho sídlo na odvrácenou stranu Stromu života – Sitra achra, do světa nazývaného klifot, což znamená – skořápky. (...) Strom života se skládá z deseti silových zón, tedy sefir (...) a dvaceti dvou stezek spojujících jednotlivé sefiry. Každý z těchto třiceti dvou prvků má svoji specifickou esenci, respektive energetickou kvalitu či informační shluk. Jejich zrcadlením a pokřivením vzniká deset silových anti-zón – klif, a dvacet dva tzv. Sétových tunelů. Těchto dvaatřicet odvrácených stavebních prvků vytváří odvrácenou stranu Stromu života, klifot, Strom noci nebo Strom smrti.“ (Zóny stínu, str. 11-12). Více viz citovanou knihu. Podstatné je, že v rámci tohoto typu magického myšlení má každá sefira, každá z dvaadvaceti stezek, každý živel a každé znamení zvěrokruhu svého “génia“, a tuto strukturu kopíruje odvrácený klifotický svět, kde je vše pokřivené a “vadné“ – a těmto oblastem vládnou “protigéniové“. Nutno podotknout, že i tato odvrácená strana má svou hodnotu a své místo v řádu bytí (literárně to velice dobře zpracovává například Michael Moorcock v trilogii Kníže mečů, Královna mečů, Král mečů), ale v zásadě má tato oblast na naše životy rozkladný a ničivý vliv. Mimochodem: Klidně to můžeme chápat čistě jako metaforu, psychologické podobenství – fungovat to bude stejně.

Podle tradice je géniem znamení Ryb Barchiel a protidémonem Casiwon, zjevující se jako prchavá postava mladé ženy stojící v bažinách, s obrovskými dírami místo očí, o němž Karika píše: “Představuje pokřivenou podobu neptunské všelásky (...) Člověk pod vládou Casiwona je nejistý, neschopný rozhodovat sám za sebe, i když je pro něho nerozhodnost zhoubná nebo škodlivá. Raději všechno snáší, aby ‘si nevybral špatně‘. Rázné volby se bojí. Když je tato nevyhnutelná, často se rozhoduje na základě ovlivnění, i když je jeho vůle jiná, a potom se měsíce i roky utápí ve smutku ze svého utrpení. Casiwon vede k naplnění pokřivené podoby oběti. Jím ovládaný člověk se obětuje pro druhého, aby mu ‘svým rozhodnutím neublížil‘, načež se vyžívá ve své vlastní neuspokojenosti a frustraci. Výrazná vnitřní pasivita je pečetí protigéniova působení. (...) Protigénius Ryb někdy přivádí k narkomanii, alkoholismu nebo k sebevraždě. Postiženému se život jeví příliš trpkým a oběť přetěžkou, přičemž je změna často v rukou samotného trpícího a nerealizovanou zůstává jen kvůli jeho pasivitě.

Casiwon je vynikajícím inspirátorem umění pro ty, kteří nejsou schopni navázat kontakt s géniem Ryb. Jeho umění tvoří hluboké, podmanivé výrazové prostředky, připomínající psychedelické zážitky, a úžasná fantazijnost. Mnoho skvělých umělců je inspirováno Casiwonem a platí svoji daň osobním životem.

Osoby pod jeho vlivem bývají často očarované tajemností okultismu, ale když proniknou k jádru, které je tvořeno dlouhodobou prací na přetváření vlastního nitra, jsou zklamané a ztrácejí o ně zájem.

Častými znaky doprovázejícími Casiwonův vliv je strach ze života a střídání lásky a bezcitnosti jako přílivu a odlivu moře.“ (Zóny stínu, str. 80 -81; zvýrazněno mnou)

Ta okultní vložka byla nezbytná, vraťme se nyní k Fišmeisterově sbírce. Jeho předchozí díla samozřejmě nesla Casiwonovu pečeť, ale protigéniův vliv byl vyvažován humorem, nadsázkou, laskavou sebeironií a nadhledem. Zvláště sbírka “Z“ na mne působila příjemným dojmem díla, kde jsou rozkladné síly klifotu řádně ujařmeny básníkovou vůlí, aby inspirovaly, ale neničily. Snad i proto mne Pieter van den Hoogenband tak vyděsil: Ten kontrast je (navzdory úplně prvnímu a spíše rušivě působícímu básnickému vtípku) do očí bijící. Poetické postupy se nezměnily, ale tam, kde byla dříve vřelost, vládne nyní mráz, laskavost je nahrazena čímsi, co připomíná skřípění zubů. Četba této sbírky na mne působila jako procházka mrazivým peklem. Ostatně, hovoříme-li o Casiwonovi, člověka udeří do očí pokřivená symbolika vody, ryb a vodních živočichů: “Kapr vyklovává vránám oči.“ “Někteří sedlají si kraby, / já si vždy sedlám krabochodný sen.“ “...žluté světlo se mění v mrtvé ryby.“ Zebavou vlhkost, jež z básní čiší, dobře ilustruje báseň: “Třešňové-podzimní boty samozvaného anarchisty / Mrholení souchromého času“

Snad nejfrekventovanějším symbolem je však motiv zubů, například v této básni:

Březová kůra vzpomínek na jezero

je téměř celá pokrytá zuby.

Zuby se sypou z lamp

a sypou se z polních cest.

Zelený katapult na parapet přemísťuje

háčky zponad „g“,

a na každý

se nepřítomný rozhodčí bílého kachnodromu

snaží chytit došek

z území mezi dvěma setkáními.

Slovo, které mne při reflexi této sbírky napadá, je “pohlcení“. Jako by byl básník zcela pohlcen v pokřiveném světě klifotu a jako médium šepotal vzkazy démonů. Mimochodem: Já tam samozřejmě byl taky a klifot na mě dosud má svůj nepřehlédnutelný vliv (větší, než bych si přál). Také vím, co je to bezmoc a ustrnutí v močálu...

Tím vším nechci říci, že je to špatná poesie. Je to samozřejmě vynikající poesie, jinak by mě sotva přiměla k tomu, abych se takto rozepsal. Je to poesie, která se vám dostane pod kůži. Pokud však potřebujete pohladit po duši, odložte tuto sbírku na dobu, kdy budete vnitřně pevnější a schopni snést ten vichr prázdnoty, jenž z ní čiší. Skoro bych řekl, že některé básně by bylo možné, coby inspirované texty, použít při magické práci s klifotem obecně a Casiwonem zvláště. Opravdu působí jako brány...

Co dodat?

“Čaj se zachvěl. / Stín se dotkl tětivy.“

---

Ještě stručně k výtvarné podobě knížky a k vydavateli: Básně jsou provázeny černobílými fotografiemi Terezy Záchové zobrazujícími různé chlebíčky a jednohubky, někdy nakousnuté (Fišmeisterovými “zuby“?). Působí opravdu hodně depresivně a nějakým ne zcela jasným způsobem se k těm básním hodí stejně jako našedlá barva obálky a občasné skvrny na jinak bílém papíře – chyba tiskárny nebo záměr? Tak či onak ty skvrnky ladí se zbytkem knihy.

Knížka vyšla v rámci třináctého (sic!) čísla časopisu H_ALUZE a časopis (vypadá rovněž čtivě!) i s knížkou stojí fantastických 40Kč. Celkově 200 výtisků, sehnat to není úplně snadné, ale můžete si to objednat u vydavatele, případně se obrátit na nějaké kvalitní knihkupectví, které vede literární časopisy.

---

PS: Samozřejmě, že toto je moje subjektivní reflexe nejnovější Fišmeisterovy knížky, nikoli diagnóza!

---

FIŠMEISTER, Miroslav. Pieter van den Hoogenband aneb Uspávač Maorů. Občanské sdružení H_ALUZE, Ústí nad Labem, 2010. 60 stran.

Další literatura:

KARIKA, J. Zóny stínu. Vodnář: Praha, 2003.

linkuj.cz vybrali.sme.sk