AMOR VACUI - zápisky z cesty

Otevírám tedy knihu (otevíral jsem ji takto v antikvariátu, kde jsem ji koupil) a čtu text na přebalu: "Když roku 1969 vydal Bernard Noël pod pseudonymem Urbain z Orhlaku novelu Hrad oběti, vyvolal senzaci a kniha se ihned zařadila mezi největší díla francouzské erotické literatury. Autor vypráví o dlouhé sexuální iniciační cestě odehrávající se na tajemném, odlehlém ostrově, kde hrdina je vyvolen coby milenec Luny a podniká dantovskou pouť jednotlivými úrovněmi utrpení a extáze." Uznejte, že to zní opravdu lákavě! Knihu jsem koupil, posléze přečetl a nebyl jsem zklamán. Dobrodružství začíná na ostrově v jižním Atlantiku (člověk nemůže nevzpomenout na Hesperidky), kde se v odlehlé vesnici hlavní hrdina zúčastní rituálu, v němž je čarokrásnou hraběnkou ze sousedního zakázaného ostrova, jež se nahá zjeví uprostřed obřadu, vyvolen, aby se stal milencem panenské Luny (v podobě vesničanky Emy, jež doposud nepoznala muže). Následuje kapitola plná divoké, ale stále ještě normální erotiky, jenže hrdina chce víc, chce poznat "hraběnku" – bohyni samotnou. V té chvíli učiní krok do neznáma, propadne králičí norou, otevře brány pekel a vydá se na cestu bez návratu, přičemž nic z toho, co na ní zažije, počínaje znásilněním psy, už normální není... Přistihuji se, že již trochu interpretuji, ale to bych neměl. Protože Hrad oběti se jakékoli jednoznačné interpretaci vzpírá. Lze jej chápat jako mystický iniciační román, i když se tomu autor spíše brání (knihu doplňují autorův esej a korespondence, z nichž to plyne). Lze ji také chápat jako reflexi bestiality a násilí, jemuž byl autor svědkem v průběhu různých válek, a k nimž se vrací v eseji Zneuctění slov na konci knihy. Je zde také nesporná skutečnost, že desátá kapitola, jež má dle autora obsahovat klíč ke knize, obsahuje jasné společensko-kritické motivy. A přesto si myslím, že ten klíč je falešný. Ostatně sám Noël informuje, že zatímco celá kniha vznikla v jediném tvůrčím vzepětí, desátou kapitolu vědomě upravoval. Je to poznat, protože to skřípe. Když jsem četl Noëlovy vzpomínky na mučení nepřátel v Alžírsku, připadly mi mnohem výmluvnější a coby obžaloba společnosti účinnější, než cokoli, co se odehrává v rámci snové reality Hradu oběti. Nicméně autor má pravdu, když říká, že společnost má být pohoršena především sama sebou a ne jeho knihou (autor kvůli ní stanul před soudem).

Na mě prostě ta kniha nijak zvlášť společenskokriticky nepůsobí – respektive ta místa, jež na mě tak působí, vnímám jako cizorodá. Navzdory původní intenci autora ji vnímám jako mystický iniciační příběh; a možná je to i proto, že jsem nezažil realitu poválečné Francie a nesdílím autorovo marxisticky působící vidění světa. Nejsem revolucionář a autoru navzdory to čtu jako dobrou literaturu.

Smyslem knihy je pro mne problematika sexuality ve vizi či ve snu. Autor se v žádném případě nesnaží předkládat čtenáři běžnou realitu, veškeré dění je snové, mnohdy se dokonce jedná o sny zanořené ve snech, a neskutečné – a tak je třeba k němu přistupovat. Kniha čtenáře (mého typu) vede k tomu, že aby dosáhl poznání, nesmí nic odmítat, nikoli však v běžném světě, kde kvůli vlastnímu přežití musíme vytyčovat nějaké hranice, ale ve světě mystické zkušenosti či snu. Již jsem se setkal s tím, že se někdo styděl za svůj sen či zastavil mystickou vizi, protože se v ní objevil ten či onen nepřijatelný prvek, obvykle sexuální. Jenže ve snu neexistují dichotomie dobra a zla, správného a špatného, jediné, co existuje, je zkušenost. Reálná mučení a ponížení, jež autor zmiňuje v eseji Zneuctění slov, jsou skutečným zlem. Nic z toho, co se děje v knize (až na některé části desáté kapitoly) dle mého názoru zlem není a být nemůže.

Díky novopohanství se v Evropě stala opět populární Bohyně, ale myslím, že jen málokdo Ji přijímá v její úplnosti, málokdo vnímá její hekatický aspekt. Hrad oběti bych vřele doporučil všem "hodným čarodějkám" kdybych si myslel, že by byly něco takového ochotny číst. Autor pomocí silných a působivých symbolických obrazů ukazuje Bohyni v její totalitě mimo dobro a zlo. Proto se také v knize vytříbená poesie prolíná s vulgaritou, něha s perverzí a brutalitou, subtilní myšlenky se slizkým tělesnem a pulsováním krve ve ztopořeném údu...

Alespoň tak jsem knihu četl já – a ve zmíněné desáté kapitole měl rostoucí pocit, že se se mnou autor snaží vyjebat, což mi posléze potvrdily připojené texty. Ty jsou rovněž zajímavé. Jedná se o povídku, která měla být první kapitolou (nenapsaného) pokračování Hradu oběti, v níž nalezneme Hekatina mystéria ve velmi explicitní podobě, přičemž v závěru autor přenese své sdělení na ještě další rovinu, když se vyjádří k tématu symbolu jako takového (neprozradím jak, ale dostalo mě to!). Následuje esej Zneuctění slov, v němž se Noël zabývá problematikou cenzury, jež podle něj byla nahrazena senzurou, stavem, kdy nejsou slova zakazována, ale jsou vyprázdněna co do smyslu. Noëlova interpretace společnosti je nelítostná a radikální, budiž mu přáno – i takové hlasy jsou zapotřebí. Kniha je uzavřena zajímavou korespondencí autora s literárním kritikem Sergem Fauchereauem.

Hrad oběti je fascinující a troufám si říci, že i inspirovaná, kniha; kniha, jež si zaslouží více než jedno přečtení. Kniha, díky níž pochopíte mainady trhající Orfea na kusy. Ta kniha má sílu prvotního, nezměkčeného mýtu, je z ní cítit mysterijní moudrost...

...nebo je to přeci jen útok na buržoasní společnost, v němž chce autor využít styl, coby buržoasní hodnotu, k útoku na hodnoty této společnosti vedenému jaksi zevnitř? Je ta kniha ve skutečnosti hovnem hozeným do tváře gaullistické Francie? Či snad jde o exorcismus, jímž se autor snaží vyhnat ze sebe démony příšerných vzpomínek?

Už proto, že nabízí tak různá čtení, je to dobrá kniha. Pokud zvládnete velkou dávku sexuální perverze a explicitních scén, nenechte si ji ujít. Tak hlubokou, vlhkou, šťavnatou a fascinující králičí noru hned tak nenajdete. Vážně!

linkuj.cz vybrali.sme.sk