AMOR VACUI - zápisky z cesty

S hypotézou, že deprese je evoluční adaptací pro lepší soustředění přišli američtí psychiatři Paul Andrews a J. Anderson Thomson jr. a publikovali ji v Psychological Review. Podle jejich studie jsou duševní deprese přínosem postačujícím k jejich udržení v lidské dědičné informaci. Na základě této hypotézy pak navrhují, že by deprese neměly být léčeny medikamentózně, ale psychologicky.

Coyne proti tého hypotéze vznáší závažné námitky. Shrnu je v bodech:

1) Andrews a Thomson záměrně směšují klinickou depresi a běžný smutek, rozdíl mezi nimi vidí pouze ve stupni. Neposkytují však žádný důkaz, že by deprese byla způsobena sociálními problémy.

2) Zcela selhávají pokud mají ukázat, jak konkrétně deprese lidem pomáhá sociální problémy řešit.

3) Deprese nesplňuje minimální požadavky nutné k tomu, aby byla považována za biologickou adaptaci:

a. Biologové považují za adaptivní pouze takový znak, který zvyšuje evoluční zdatnost (fitness), definovanou jako průměrný počet potomků, kteří se dožijí reproduktivního věku. Prostě: Čím víc má kdo vnuků, tím má větší biologickou zdatnost.

b. Chceme-li hovořit o depresi jako o adaptaci, musíme ukázat, jak zlepšuje reprodukci. Něco takového Andrews a Thomson neukázali a ani se o to nepokusili.

c. Vše, co o depresi víme, svědčí o tom, že deprese zdatnost neposiluje, nýbrž redukuje.

i. Podle statistik páchají lidé s velkou depresí sebevraždu dvacetkrát častěji než je průměr v populaci. To je významný evoluční handicap.

ii. Deprese snižuje libido a může nemocného učinit neatraktivním sexuálním partnerem.

iii. Studie ukazují, že depresivní matky hůře pečují o své děti.

d. Jak může takový stav zvýšit očekávaný počet potomků?

e. Pokud je zde něco, co je schopno tato negativa převážit, Andrews a Thomson to nenabízejí.

f. Tvrzení, že deprese možná není výhodou nyní, ale poskytovala ji v minulosti, je pochybné a navíc by to znamenalo, že autory hypotézy navrhovaná terapie je v dnešní době nepřiléhavá.

4) Autoři hypotézy tvrdí, že deprese je dědičná, depresivní syndrom je uspořádaný a je relativně běžný.

a. Něco takového se podle nich nemohlo vyvinout náhodou.

b. Coyne argumentuje tím, že toto by bylo možné říci i o schizofrenii a především tím, že pokud není vysvětleno, jak deprese zvyšuje počet potomků, nelze o depresi jako o adaptaci uvažovat.

c. Jako protipříklad uvádí alkoholismus, jehož výskyt je rovněž v populaci významný a zdá se, že je zčásti geneticky podmíněn. Přesto bychom alkoholismus sotva považovali za adaptivní.

d. Vypořádává se také s alternativními tvrzeními, například poruchy nálady jsou spojené s vysokou kreativitou. Neexistuje žádný důkaz, že by vysoce kreativní lidé měli více potomků.

5) V závěru Coyne navrhuje vlastní hypotézy, jež by v populaci poměrně rozšířené genetické dispozice k depresi vysvětlovaly:

a. Deprese může být "spandrelem" – vedlejším produktem něčeho jiného.

b. Geny způsobující depresi, mohou poskytovat nějakou výhodu v případě, že se deprese nevyskytne (například u heterozygotního nositele jen jedné kopie genu). To by bylo možné testovat na příbuzných lidí léčících se s depresí.

c. Tyto dva scénáře by vysvětlovaly rozšíření a případně i adaptivitu genů pro depresi, aniž bychom tím pokládali projevenou depresi za adaptivní.

linkuj.cz vybrali.sme.sk