AMOR VACUI - zápisky z cesty

 1)       Zdroje poznání

Je smutným faktem, že toho o slovanském pohanství víme velmi málo. Slované neměli svoji Eddu jako severní Germáni ani svou knihu Mabinogi jako ostrovní Keltové. Zůstali pouze při ústní tradici, kterou žádný kronikář systematicky nezachytil. Neznáme žádné mýty, žádné příběhy o bozích, pouze jména bohů a jejich pravděpodobné funkce. Nejobsáhleji referují o slovanském náboženství prameny z 11. až 12. století. Víme něco málo o pobaltských Slovanech (kronika Thietmara z Merseburgu, Helmholdova Chronica Slavorum) a o Slovanech východních (zvláště Povest vremennych let z konce 11. a počátku 12. století, jež nás seznamuje s oficiálním kultem až do pokřestění knížete Vladimíra a dále diskutované Slovo o pluku Igorově). O náboženství na našem území nevíme téměř nic.

Je třeba odmítnout pozdější mytologické fantazie z renesanční a pozdější doby, jaké nám zprostředkoval polský kronikář Długosz či náš Václav Hájek z Libočan a další. Jedná se o pouhé fabulace. Bohyně jako Děvana či Vesna jsou pouhým výmyslem.

2)       Obraz světa a vesmíru

Jak již bylo řečeno, z mytologie se nic autentického nezachovalo. Z pozdějších zpráv a na základě indoevropské srovnávací mytologie můžeme usuzovat na dualitu země a nebe, na spolupráci dvou bohů při stvoření světa, víru v božskost nebeských těles.

3)       Pojem boha

Pojem ‚bogъ‘ je společný všem Slovanům a podle shodného názoru jazykovědců pochází ze staroindického ‚bhaga‘ v původním významu ‚rozdělovatel bohatství‘, ‚dárce dobra‘. Vše nasvědčuje tomu, že bohové byli vnímáni antropomorfně a to včetně boha nebes a bohyně země.

4)       Bohové

Za původní slovanské bohy lze s poměrně velkou jistotou pokládat Svaroga, Svarožice (zvaného též Dažbog), Peruna, Velese a Mokoš. Dále pak existují bohové zmínění jen ve východoslovanském kontextu a bohové polabských Slovanů.

4.1)             Všeslovanští bohové

Nejprve se tedy podíváme na pětici hlavních a patrně původních slovanských božstev:

I)                     Svarog

Svarog byl podle všeho zosobněním nebeského světla a tepla (ohně) jako nebeský kovář, tvůrce všech věcí i společenských zákonů, jakýsi slovanský Bůh Otec, který patřil ke starší generaci bohů, zatlačené později do pozadí. Zřejmě přestal být v pozdější fázi vývoje předmětem kultu.

V jeho jméně se pravděpodobně zachovalo původní indoevropské božstvo – nebeský zdroj světla, protože základem jeho jména je indoevropské ‚svar‘, které se objevuje v hymnech Rgvédu ve významu světla, zářící oblohy. S tím souvisí i sanskrtský výraz ‚svarga‘ – nebe nebo íránské ‚hvar‘ – slunce. Slovanské ‚svar‘, ‚svor‘, ‚svariti‘ naznačuje spojitost s ohněm.

II)                   Svarožic-Dažbog

Jak již jméno naznačuje, jde o boha-syna, reprezentujícího mladší generaci bohů, kteří vystoupili do popředí v pozdější fázi vývoje, patrně až na sklonku pohanství. Jeho jméno je doloženo na východě i u polabských Slovanů. Svarožic byl znám i pod jinými jmény, jež se patrně vyvinula z jeho přívlastků. Na východě byl znám jako Dažbog, jižní Slované jej znali jako Daboga. Jméno ‚Dažbog‘ se zdá etymologicky jasné jako odvozenina z imperativu ‚daždь‘ – dej, také srbský ‚Dabog‘ pochází zřejmě z ‚Dajbog‘ a znamená tedy boha – dárce všeho dobra. Nelze však opomíjet ani vztah k indoevropskému kořenu ‚dag-‘ a staroindickému ‚dáh-‘ – pálit, tento výklad by naznačoval funkci slunečního boha ohně. Polabský Svarožic se v pozdějších pramenech nazýví Radegast (Redigast, Redegast) – jde patrně o přívlastek podle místa kultu, neboť starší prameny tak označují místo Svarožicova kultu.

Svarožic je jistě syn Svaroga a působil jako zprostředkovatel a dárce (Dažbog) těchto základních podmínek života na zemi. Byl solárním božstvem, jeho pozemskou reprezentací byl oheň.

V této souvislosti je nutno zmínit, že toto je nejvíce přijímaná hypotéza, dle jiných badatelů jsou však Dažbog a Svarožic dva rozdílní bohové. První je bohem slunce, druhý bohem pozemského ohně.

III)                  Perun

Jako u většiny Indoevropanů stál v čele slovanského pantheonu bůh bouře, hromu a blesku. Tato Perunova funkce plyne nejen z dochovaných zpráv, ale i z celkem jasné etymologie jeho jména, protože kořen ‚per-‘ znamená práti, bíti, tlouci je doplněn zesilující koncovkou ‚-un‘. Jeho jméno tedy znamená ‚ten, kdo silně pere‘.

Jako nejvýznamnějšímu bohu mu byl podle dochovaných zpráv obětován býk a někdy i docházelo i k lidským obětem. Jeho atributy byly sekera, dub (nejsilnější a nejtvrdší strom) a byl mu zasvěcen čtvrtek. Přísahalo se při něm. V Kyjevské Rusi byl až do přijetí křesťanství nejvýznamnějším bohem státního kultu a patronem družiníků.

Pokud si trochu zaspekulujeme, je možné, že jeho bratrem a sokem byl bůh Veles a že to byli právě Perun s Velesem, kdo vynesli z hlubin moře první pevninu a stvořili zemi (dle pozdějších slovanských vyprávění tvořili svět Bůh a Ďábel a Perun a Veles byli prokazatelně v opozici).

IV)                Veles (Volos)

Božstvo tohoto jména dokládají především ruské prameny, ale (v lidových rčeních ve významu čert) je znám i ze středověké češtiny. Je pokládán za všeslovanského boha. O stabylosti Velese svědčí i litevských výraz ‚véles‘ pro duše zemřelých a boha podsvětí.

Veles byl ochráncem stád, byl bohem čarodějů (volchvů), bohem blahobytu. Většinou bývá uváděn na druhém místě po nejvyšším bohu Perunovi, spolu s ním byl garantem přísah. Vzhledem k tomu, že s ním byly spojovány falické symboly, byl zřejmě i bohem plodnosti. V souvislosti s litevským významem slova ‚véles‘ můžeme spekulovat i o tom, že mohl být také bohem posvětí a zemřelých. Zajímavé je, že v Kyjevě stál jeho idol mimo oficiální svatyni a nebyl zařazen do státního pantheonu. Nasvědčuje to tomu, že byl Perunovým rivalem a zřejmě i bohem neurozených lidí.

Etymologie jeho jména není jednoznačná. Podle V. N. Toporova souvisí s výrazy ‚volstъ‘, ‚voldyka‘, ‚velijъ‘, jež mají vesměs vztah k vlastnictví. Machek uvádí, že praslovanské ‚Velsъ‘ pochází ze ‚Selvъ‘, což by bylo totožné se staroindickým ‚Śarva‘ (jiný název boha Rudry, rovněž pána dobytka, divokých zvířat a přírody vůbec) a to z indoevropského ‚kelvos‘, přičemž v praslovanštině byl proveden tabuový přesmyk s>v a v>s.

Nelze ovšem zapomínat i na zmíněné litevské ‚véles‘.

V)                  Mokoš

Mokoš bývá některými autory řazena pouze do východoslovanské oblasti. Zcela jednoznačné doklady o kultu na západě sice neexistují, ale toponyma jako ‚Mokošín‘ (u Přelouče v Čechách) a ‚Muuke‘ (u Stralsundu na Rujaně) a ‚Moggast‘ (v Horních Francích)) to naznačují. Navíc je u západních Slovanů doložena bohyně jménem Živa, která patrně hrála stejnou roli jako Mokoš v Rusku. Mně osobně připadá pravděpodobné, že bohyně zosobňující Vlhkou matku Zemi, je všeslovanského charakteru.

Její jméno je pravděpodobně odvozeno od kmene ‚mok-‘, ‚mokrъ -‘ a asi jí v tomto směru odpovídá i jediné íránské ženské božstvo Árdví Súra Anáhita, kde ‚árdví‘ znamená ‚vlhká‘, ochránkyně a zosobnění života. Alternativní etymologie vycházejí z indického ‚makhá‘ – vznešená nebo ‚mokša‘ – spása. Jiní autoři odvozují její jméno od ‚kš‘, ‚koš‘ ve významu ‚osud‘.

Bezpochyby byla bohyní plodné země a plodnosti vůbec, úrody, života, patronkou žen a lásky, vládkyní víl. Je pravděpodobné, že při jejích svátcích docházelo k sexuálním nevázanostem.

4.2)             Východoslovanští bohové

O dalších božstvech uctívaných v ruské oblasti se zmíním již méně podrobně – ostatně i zprávy o nich jsou jen kusovité a mnohdy nejasné. Dochovalo se nám jméno Stribog ve spojení s větry jako jeho vnuky. Mohl být tedy povětrnostním božstvem, ale to je jen spekulace. Jeho etymologie je předmětem řady různých spekulací, z nichž ani jedna není průkazná.

Dalším jménem je Simargl, který bývá psán také jako ‚Sim i Rьglъ‘. Dle některých autorů se jedná o přejímku z íránského prostředí – íránského posvátného okřídleného psa Símurga, dle jiných jde o božské blížence Sima a Rgla (ve smyslu sémě a žita).

Chors byl pravděpodobně bohem měsíce, ale někteří autoři jej pokládají za božstvo sluneční. Ani jeho etymologie není jasná.

4.3)             Polabsko-pobaltský okruh

Poměrně nejvíc informací o slovanském pohanství se zachovalo v malé oblasti na baltském pobřeží a v Polabí, mezi Vagrií (na pomezí Šlesvicka-Holštýnska) na západě a ústím Odry na východě, mezi Rujanou na severu a řekou Havolou na jihu. V tomto kraji žily bojovné slovanské kmeny, které dlouho odolávaly christianizaci. Vyvinulo se u nich státní náboženství, přičemž jejich pantheon se výrazně lišil od ruského. Vztah k bohům byl výrazně henoteistický – tedy zaměřený na uctívání jednoho hlavního božstva, i když kromě hlavního božstva byla uctívána i božstva vedlejší. Původní božstva získala nová jména i funkce. Zmíním pouze ta nejdůležitější.

I)                     Svarožic-Radogost

Svarožic-Radogost byl uctíván v Retře kmenem Ratarů a působil především jako válečný bůh a jako ochranný génius vymezeného společenského útvaru. Zasvěceni mu byli kanec a kůň, kteří sloužili také jako orákulum. V jeho svatyni byl ustájen posvátný kůň, přičemž se věštilo z toho, jakým způsobem překročil na zem položená zkřížená kopí.

Jméno ‚Radogost‘ či ‚Radegast‘ původně označuje ‚rád přijímán jako host‘.

Retra byla dobyta a chrám zničen v roce 1068.

II)                   Svantovit

Svantovit byl uctíván na ostrově Rujana kmenem Ráňanů, ale jeho význam daleko přesahoval hranice ostrova. Rozkvětu dosáhl jeho kult až v první polovině 12. století, kdy se Rujana stala hlavní baštou slovanského pohanství.

Jméno boha je nesporně původní, složené ze ‚svęъ‘, jež má ve všech slovanských jazycích význam ‚svatý‘, a z koncovky ‚-vit‘, která se často objevuje ve slovanských osobních jménech ve významech ‚pán‘, ‚vládce‘ či ‚vítěz‘. Zobrazován byl se čtyřmi hlavami a velkým picím rohem. Stejně jako Svarožicovi byl i jemu zasvěcen kůň, s jehož pomocí se věštilo (také způsobem, jak překračoval zkřížená kopí). Dalšími Svantovitovými atributy byly velký meč, sedlo a udidlo. Svantovit v sobě sdružoval vlastnosti boha válečného i hospodářského.

Rujana padla roku 1168, tedy sto let po pádu Retry.

III)                  Triglav

Triglav byl uctíván v oblasti kolem ústí Odry ve Wolinu, Štětíně a Brandenburgu. Tři hlavy symbolizovaly sféry jeho vlády: nebe, zemi a podsvětí. Stejně jako u obou předchozích bohů mu byl zasvěcen kůň a sloužil k věštbám.

Nejpozději od 11. století vystupuje do popředí jeho válečná funkce, ale podržel si i funkci hospodářskou.

Jeho kult zanikl v první polovině 12. století a v té době již byl v úpadku, neboť lid sám pomáhal při ničení jeho svatyní.

IV)                Další polabští bohové

Zachovala se i jména dalších polabských bohů, ale máme o nich jen málo informací. Mnoho diskusí vyvolala zmínka kronikáře Helmholda o zvyku Slovanů připíjet při hostinách dobrému i zlému bohu, jehož nazývají Černobohem. Jméno dobrého boha kronikář neuvádí, ale logicky by to měl být Bělboh. Není jisté, zda tuto zprávu vykládat jako informaci o slovanském dualismu, nebo zda jde o pojmy vzniklé působením křesťanských misií.

5.       Závěr

Slovanští bohové upadli s příchodem křesťanství postupně v zapomnění, některé jejich atributy se přenesly na pravoslavné a katolické svaté. Dlouho však (ve folklóru až do dvacátého století) přežívaly bytosti nižší úrovně – zosobnění živlů, duchové přírody a další.

Literatura:

VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990.

PROFANTOVÁ, Naďa, PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 2004.

MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1957.

linkuj.cz vybrali.sme.sk