AMOR VACUI - zápisky z cesty

Přestože se mohou náboženství, umění, filosofie a věda různými blahými i neblahými způsoby prolínat, nelze popřít, že filosofie má jistá specifika. Vztahuje se k těm segmentům reality, které v současné době nejsou uchopitelné ustavenými vědami, a klade důraz na argumentaci a pochybnost. Chtít po filosofii, aby měla nějakou jasnou jednotnou metodologii je absurdní. Bylo by to totéž jako chtít, aby fyzika a biologie – či, lépe: kvantová mechanika a entomologie – používaly stejné metody. Filosofie není paralelní třeba fyzice či jiné konkrétní empirické vědě, je paralelní vědě jako takové. Proto lze v případě filosofie hovořit pouze o důrazu na logos a ne na mythos. Narozdíl od přírodních i společenských věd se filosofie zaměřuje, jak jsem již předeslal, na průzkum nových teritorií. Nelze tedy očekávat, že při tomto objevování bude vždy užívat propracovaných metod – spíše je bude sama teprve utvářet (což samozřejmě neznamená utváření metod za každou cenu – v určitých segmentech bádání je účelné využít těch vědeckých metod, jež jsou adekvátní danému problému). Může se stát, jako se to stalo v minulosti mnohokrát, že se z filosofie odštěpí nějaká konkrétní věda s konkrétní metodologií a jasně definovaným předmětem výzkumu. To pro filosofii v žádném případě nepředstavuje nějaké neštěstí – naopak: Je to dle mého názoru jedním z ospravedlnění její existence.

Filosofie – v tom souhlasím s Quinem – nestojí výše než věda; je součástí celku lidského objektivního poznání, nic víc, nic méně (umění a náboženství se dle mého názoru na objektivně pojatém poznání nepodílejí). Pouze se, na rozdíl vědy, orientuje na jinou oblast. Filosof je prospektor. A zde se dostáváme k té části filosofie, jež bývá – a to rozhodně právem – předmětem kritiky. Prospektor může v neznámém terénu zabloudit a to se také často stává. Pak, místo aby přinesl zprávu o konkrétních nalezištích zlata, blábolí o Eldorádu a naláká svými povídačkami spoustu dalších... Kdyby toto platilo pro filosofii jako celek, byla by hodna toho nejpřísnějšího zavržení. Jenže historie ukazuje, že někteří prospektoři uspějí a otevírají nové cesty do neprobádaných končin k dalším a dalším zajímavým nalezištím.

V této souvislosti musím podotknout, že opravdu není možné zavrhnout filosofii na základě toho či onoho (například poststrukturalistického) blábolení. Znamenalo by to rozšířit to, co platí pro část, na celek, a to není validní argument. Naopak není obtížné tvrzení o bezcennosti filosofie jako celku falsifikovat – stačí prostě najít jakýkoli protipříklad. A jsem si jist, že i ten nejtvrdší a nejkritičtější empirický vědec musí vzít některé směry, například v analytické filosofii či logice, na milost. Proto tvrdím, že z racionálního hlediska má smysl kritizovat jednotlivé myslitele a jednotlivé filosofické směry, nikoli filosofii jako takovou, jako celek.

Skutečnost, že zabloudí (patrně) více filosofů než například empirických vědců, je pak zřejmě dána právě oním neznámým teritoriem a neexistencí jasné metodologie, tedy neexistencí mapy. Jenže mapa nemůže existovat dříve, než je území zmapováno. Bloudění je proto nevyhnutelné...

linkuj.cz vybrali.sme.sk