AMOR VACUI - zápisky z cesty

Zájemcům pochopitelně doporučuji přečíst si celý článek (a nejen ten). Jako úvod do problematiky doporučuji také článek Jiřího Raclavského Základní myšlenková témata filosofie Pavla Tichého. Mě Tichý zatím velmi oslovuje a nabízí mi další možný a zajímavý pohled na svět, nicméně musím zdůraznit, že jsem přečetl jen jednu knížku a pár studií a článků, takže se nechci ani nemohu v tomto směru pasovat na znalce v jakémkoli myslitelném smyslu toho slova.

A mimochodem – níže nastíněná metoda se zdá být výborná až do okamžiku, kdy dojde na vlastní jména, zvláště pak historická a fiktivní. Jiří Raclavský na toto téma napsal článek a posléze i knihu, na níž jsem velmi zvědavý. A potěšilo mě, že jsem na onu nesnáz s vlastními jmény přišel nezávisle na něm, i když jsem přirozeně dalek toho, abych stejně nezávisle přišel na nějaká hlubší řešení...

Pavel Tichý: Jednotliviny a jejich role – hlavní teze a argumenty

Část I.

1. ROLE

* Jakého druhu je entita, o níž hovoří věta:

(1) Moje hodinky byly vyrobené ve Švýcarsku.

Nabízí se odpověď, že jde o konkrétní fyzikální objekt, ale to lze vyvrátit jednoduchou námitkou: Větě porozumí i osoba, která neví, které konkrétní hmotné těleso je mými hodinkami. Neboli to, co nějaká věta říká – asertivní síla věty – nezávisí na tom, jak se věci náhodou mají. Na stavu věcí závisí její pravdivost nebo nepravdivost, nikoli její asertivní obsah. V opačném případě by naše porozumění větě vyžadovalo empirické zkoumání, což zjevně nepotřebuje.

* Moje hodinky nejsou hmotným tělesem, jsou něčím, čím nějaké hmotné těleso může být – jsou role (=úřad). Jeden hmotný objekt může být mými hodinkami dnes, jiný v budoucnu. Stejně tak řekneme-li, že je někdo prezidentem USA, říkáme tím, že nějaká osoba tento úřad vykonává. Pojmu prezident USA přitom rozumíme, i když nevíme, kdo jím konkrétně je (proto můžeme položit otázku "Kdo je prezidentem USA?"). Jedna jednotlivina může vystupovat ve více rolích, např. moje hodinky a  nejdražší věc, kterou vlastním.

* Proto je předmětem věty (1) role/úřad. Nereferujeme v ní na konkrétní entitu. Z toho však nevyplývá, že by věta připisovala vlastnost být vyrobený ve Švýcarsku roli/úřadu. Hovoří o tom, že tato role je ztělesněna nějakým-jakýmkoli hmotným objektem vyrobeným ve Švýcarsku. Hovoří o metodě, jíž se vyčleňuje jeden materiální objekt. Podobně z věty

(2) Jan je sirotek.

plyne pouze to, že Janovi rodiče (ať už to byl kdokoli) už zemřeli, jedinou určitou entitou ve větě je Jan. Větě porozumí i člověk, který neví, kdo byli Janovi rodiče.

2. VĚCI VERSUS ROLE

* Intenzionální logika se od běžnějšího extenzionalistického přístupu k logice liší právě tím, že rozpoznala a uznala rozdíl mezi věcmi a rolemi/úřady. Extenzionalista popírá obrovský a zřejmý rozdíl mezi věcmi a rolemi. Ten lze demonstrovat takto:

(a) Materiální objekt (věc, jednotlivina) nemůže být dvěma materiálními objekty, to odporuje rozumu. Je však běžné, že je (ve smyslu ztělesňuje) dvěma či více různými rolemi.

(b) Můžeme hovořit o tom, že neexistuje žádná věc, která by ztělesňovala nějakou roli, nemůžeme však říci, že nějakým tělesem je nic (protože těleso nemůže nebýt sebou samým).

© Hmotný předmět je z hlediska všech fyzikálních veličin vždy úplně určený, zatímco role je do velké míry fyzikálně neurčená (je zde pouze rozmezí hmotností předmětů, které mohou být mými hodinkami).

* Náležitosti (rekvizity) úřadu jsou neodmyslitelné, pro ni podstatné, součásti role – vlastnosti které musí jednotlivina, jež danou roli zastává, splňovat. Jednotlivina může přijít o takový atribut a nepřestane být jednotlivinou, lze ji zbavit určitých fyzických rysů a nahradit je jinými. Je "nahá" v tom smyslu, že pro každou netriviální vlastnost P, kterou náhodou má, platí, že by ji mohla nemít a zůstat tou stejnou věcí. Mění se ale její role.

* Mezi jednotlivinami a rolemi existuje komplementarita – zatímco se jednotlivina rigidně drží své identity, ale je přístupná každému netriviálnímu atributu, role se rigidně drží těch atributů, které ji utvářejí, ale je přístupná každé jednotlivině.

3. DVA PROBLÉMY A JEJICH ŘEŠENÍ

* Lze snadno ukázat, že obtížnost a zdánlivá neřešitelnost mnoha "věčných" filosofických problémů způsobuje skutečnost, že nerozlišujeme jednotliviny a role.

3.1. Individuové esence

* Přívrženci individuového esencialismu trvají na tom, že každý objekt má esenci, tedy soubor atributů, které předmět činí tím, čím je. Z toho však plynou problémy: Představme si, že nechám svoje hodinky roztavit a vyrobit z nich klíč. Podle esencialisty se jedná o dvě jednotliviny – je však klíč numericky odlišný od hodinek? Na základě čeho zde hovoříme o kontinuitě? Je absurdní tvrdit, že předmět, který je náhodou mými hodinkami, přestane existovat jakmile přestane sloužit jako přístroj na měření času. Když esencialista připustí, že hodinky i klíč jsou stejným kouskem hmoty, ale různými jednotlivinami, říká tím, že nemluví o jednoduchých věcech, ale o komplexech.

Celý problém esencialismu vzniká proto, že nejsme schopni nebo ochotni rozložit takového komplexy na jejich složky. Tak zjistíme, že atribut není podstatný pro jednotlivinu, ale pro roli. Jakmile oddělíme jednotliviny od rolí, problém zmizí.

3.2. Existence

* Můžeme smysluplně popřít existenci nějaké věci?

Pojem existence, aplikovaný na jednotliviny, vlastně není pojem. Tvrdit o jednotlivině, že existuje, může znamenat pouze to, že tato jednotlivina je jednou z jednotlivin světa. Takové tvrzení však nic neříká, protože každá jednotlivina je nevyhnutelně jednou z jednotlivin světa. Myšlenka jednotliviny, která není jednou z jednotlivin, je nekoherentní.

Čemu tedy popírám existenci, říkám-li, že můj nový Rolls-Royce neexistuje?

Iluze, že můžeme nějaké jednotlivině smysluplně připsat existenci, vychází ze stejného omylu, který je zodpovědný za iluzi o individuových esencích: Z nerozlišování jednotlivin a rolí. Jednotliviny se nedělí na ty, které jsou jednotlivinami a na ty, které jimi nejsou. Na druhé straně se role (úřady) dělí na ty, které jsou jednotlivinami ztělesněné a na ty, které ztělesněné nejsou. Existence je vlastnost, kterou mají role první z těchto dvou skupin. Je to atribut, který připisujeme úřadu. Věta tvrdící, že můj nový Rolls-Royce neexistuje, tedy říká, že můj nový Rolls-Royce je jedním z neobsazených úřadů světa – a na úřadě, který není obsazený, nic tajemného není.

Část III.

6. FREGEHO SMYSLY

* Frege jasně rozlišoval jednotliviny od rolí, kterým jednotliviny mohou a nemusejí odpovídat. Také správně chápal, že naše základní universum nejnižší úrovně se neskládá z rolí, ale z jednotlivin. Tento v podstatě správný názor jej však přivedl k tomu, že přecenil roli jednotlivin jako objektů reference. Zatímco vlastní jména jsou nepochybně označeními jednotlivin, méně zřejmé je, zda jsou takovými pojmenováními i deskriptivní výrazy. Má být výraz "Jitřenka" interpretován jako jméno role nebo jednotliviny? Frege si vybral druhou možnost, takže například výrazy "Venuše" a "Jitřenka" považuje za dvě jména téhož nebeského tělesa.

* Otázkou pak je, jaké tvrzení vyjadřuje věta

(7) Jitřenka je Večernice.

Podle Fregeho se vztahuje k jednomu nebeskému tělesu – Venuši – které ztotožňuje se sebou samým. Jenže toto tvrzení není takto triviální – vyjadřuje empirický objev. Celý problém by byl vyřešen, pokud bychom větu (7) chápali jako tvrzení o dvou rolích, jako způsob vyčlenění nějaké jednotliviny.

* Frege však nemohl toto řešení přijmout, navzdory tomu, že objevil protipříklad své vlastní teze, neboť si všiml, že jeho vlastní Princip vzájemné nahraditelnosti selhává v kontextech, které se vyskytují v dosahu epistemických sloves, jako "věřit", "tvrdit", "vědět" a podobně. Po nahrazení výrazu "Večernice" výrazem "Jitřenka" se může změnit pravdivostní hodnota věty

(8) Jan tvrdí, že Jitřenka je Večernice.

Frege správně poukázal na to, že ve větě (8) zastupují použité výrazy dvě různé role, ale ani to neotřáslo jeho přesvědčením, že "normálně", tj. mimo epistemické kontexty, je jeho základní teze pravdivá. Jeho analýza věty (7) se tedy nápadně liší od analýzy věty (8).

*Pak je třeba se zeptat, jak se však věta (7) liší od věty

(9) Jitřenka je Jitřenka.

Frege navrhl, že označení není vše, co patří k významu výrazu – kromě toho, že termín nebo věta zatupuje svůj denotát, vyjadřuje také svůj smysl, tj. určitý způsob prezentace svého denotátu.

- Tato odpověď je ale bezdůvodná a ad hoc. Frege nikdy přesně nevyjasnil, jak se role, resp. smysly, podílejí na asertivní síle věty (7).

- Kromě rozštěpení významu na smysl a denotát, je dalším důsledkem to, že se všechny deskriptivní výrazy stávají systematicky mnohoznačnými – například přesadíme-li výraz "Jitřenka" z věty (7) do věty (8), jeho význam se úplně změní.

 -Nastává také problém s nevlastními deskripcemi, tj. deskripcemi, kterým neodpovídá žádná jednotlivina (např. "(současný) král Francie"). Frege je považoval za přítěž, které se chtěl zbavit, ale ve skutečnosti nevlastní deskripce slouží užitečnému účelu – bez nich bychom nemohli formulovat tvrzení jako "Král Francie neexistuje."

* Kromě zmíněných neintuitivních důsledků je Fregeho teze nepřijatelná i z epistemologického hlediska. Porušuje Princip obeznámenosti s vlastními tvrzeními. Když něco tvrdíme, můžeme se mýlit, ale za normálních okolností se nemýlíme v tom, jaké tvrzení formulujeme. Pokud by věta

(10) Jitřenka je planeta

byla o Venuši a mluvčí by se domníval, že Jitřenkou je Mars, jeho tvrzení by přesto bylo pravdivé, protože abychom porozuměli této větě, nemusíme vůbec vědět, že právě Venuše je Jitřenkou. Podle Fregeho by však mluvčí neznal pravdivostní podmínku své vlastní výpovědi.

7. RUSSELLŮV POKUS ODSTRANIT ROLE

* Russell v článku On Denoting (1905) přišel s pokusem zcela se zbavit rolí ve prospěch jednotlivin. Prohlásil, že individuové deskripce nic nezastupují, že vůbec nejsou pravými, soběstačnými výrazy. Gramatickou strukturu jazyka přitom pokládal za chudou a zavádějící.

* Výrazy jako "moje hodinky", "Jitřenka" či "král Francie" pokládal za neúplné symboly, které samy o sobě nemají žádný význam, jsou to pouze složky idiomatických výrazů.

* Větu (1) by pak analyzoval takto:

(14) Existuje alespoň jedno y takové, že a) x jsou hodinky, b) x bylo vyrobeno ve Švýcarsku a c) pro všechny y platí, že pokud y jsou hodinky, které vlastním, pak y=x.

(=Přesně jedna věc je hodinkami, které vlastním, a tato věc byla vyrobena ve Švýcarsku.)

Tímto způsobem můžeme řešit problémy týkající se neexistence – pokud by moje hodinky neexistovaly, věta by byla nepravdivá. Podobně můžeme vyjádřit, že není pravda, že existuje přesně jedno x které je králem Francie.

* Jedním z problémů spojených s touto metodou je skutečnost, že individuové deskripce jako "moje hodinky" či "anglická královna" jsou nám dokonale srozumitelné i mimo větný kontext.

* Vážnějším problémem je skutečnost, že Russellova metoda selhává v kontextech typu "Jan myslí na...", "Jan hovoří o...", "Jan míří na..." apod.

Uplatníme-li tuto metodu na větu

(16) Jan mluví o mých hodinkách.

získáme

(17) Existuje takové x, že a) x jsou hodinky, které vlastním, b) Jan hovoří o x, c) pro všechny y platí, že pokud y jsou hodinky, které vlastním, pak y=x.

(=Přesně jedna věc je hodinkami, které vlastním, a Jan o této věci hovoří.)

Ovšem (17) podsouvá deskripci "moje hodinky" existenční předpoklad, který ale toto tvrzení ve skutečnosti neobsahuje.

Pokud věta hovoří o nějaké propozici (nevyjadřuje ji přímo), nemusí z ní existence vyplývat.

* Role jsou neredukovatelným typem entit, na které musíme referovat, a nejsou o nic pochybnější než vlastnosti. Jediný rozdíl mezi vlastností a rolí spočívá v tom, že patří k různým logickým typům. Vlastnost je prostředkem na rozdělení souboru jednotlivin na dvě části, role z tohoto souboru vyčleňuje právě jeden předmět.

* Uznání rolí nám umožňuje vysvětlit kontexty obsahující slovesa jako "hovoří o", "myslí na"... a díky nim můžeme také radikálně zjednodušit Russellovu komplikovanou analýzu běžného typu vět a získat tak logickou strukturu bližší struktuře gramatické.

- – -

TICHÝ, Pavel (1994): Jednotliviny a ich roly, Organon F 1, 1, 29-42, 2, 123-132, 3, 208-224, 4, 328-333.

(Číslování vět odpovídá původnímu článku.)

linkuj.cz vybrali.sme.sk