AMOR VACUI - zápisky z cesty

(Metodologická poznámka: Nebudu se zde zabývat buddhismem (a podobnými směry) jako náboženstvím, ale výhradně jako metodou. Buddhismus coby náboženství vykazuje mnoho typických negativních rysů stejně jako jiná náboženství a zasloužil by si samostatný článek.)

Velice si vážím Siddhárthy Gautamy Buddhy. Byl to dle mého názoru velmi pokrokový myslitel, který už jen tím, že odsunul bohy na druhou kolej, udělal v lidských duchovních dějinách (a to už v 6. století př. n. l.!) neopominutelný kus práce. Podržel sice některé starší náboženské koncepty, například víru v reinkarnaci, karmu či bohy (z nichž však učinil neosvícené smrtelné bytosti, které netřeba brát vážně), na druhou stranu však zrušil koncept Átmanu, coby jakéhosi invariantu Já, a vytvořil teorii o ne-já (anattá /tj. anátman). Lépe, než jak je tato teorie vystižena na Wikipedii, bych to nezformuloval, takže budu citovat: "podle této doktríny neexistuje žádná vnitřní duše, která by byla věčná, neměnná a blažená. Také není nic, co bychom mohli označit za vykonavatele autority nad přirozeností jevů. Není žádný hybatel oddělený od dění, nikdo, kdo řídí, ovládá skutečnost, protože vše je produktem neustálého vznikání a zanikání podmíněných jevů. Jsme složeni z neustále se měnících a neosobních mentálních a tělesných procesů, které se dají rozdělit do pěti skupin neboli khand, v sans. skhand. Tyto složky se vzájemně ovlivňují, závisí jedna na druhé a vytváří to, co obvykle považujeme za svoje "já". Není žádný dohlížitel, hybatel, nositel zkušenosti a žádná esence, kterou bychom mohli najít." Takže, mimo jiné, žádné "karteziánské divadlo" (jak tomu říká Dennett). To je fakt úžasný objev, uvážíme-li, že jej Buddha dosáhl introspektivně a bez zázemí toho, co máme k dispozici my, tedy bez celé naší filosofické tradice a především bez neurověd, nejmodernější filosofie mysli, teorií umělé inteligence atd. To, že koncepci "pěti khand" lze pokládat za z dnešního hlediska překonanou lepšími teoriemi, je v této souvislosti zanedbatelný detail.
Stejně jako Buddha, i jeho následovníci, jakož i souputníci na straně hinduistické jógy (především tzv. advaity), vykonali v oblasti introspektivního výzkumu mysli hodně – zvláště cenné jsou některé meditační techniky, jež vyvinuli. Nebudu to tady rozebírat do detailů, konec konců nejsem zase takový znalec, nicméně mnohé z toho, s čím jsem se v této oblasti setkal, bylo velmi praktické a uplatnitelné...
V čem je tedy ten problém?
Jedním z memů, které se ve východní spiritualitě vyskytují, je víra, že dostatečně pokročilý adept získá nějaké zvláštní, nadpřirozené, schopnosti. A že je třeba tyto schopnosti nepoužívat, nechat je být, nevšímat si jich, jinak se stanou brzdou na cestě k probuzení ("bódhi"; často a nepřesně označováno též jako "osvícení"). Jsem krajně skeptický, ohledně oněch nadpřirozených schopností, ale velký kus pravdy v tomto varování vidím – nemyslím si, že by se člověk stal díky meditacím schopným reálných kouzel v reálném světě, ale dovedu si velice dobře představit, že se stane obětí všemožných bludů, včetně megalomanických a bludů omnipotence. Podíváme-li se na různé adepty a guruy, často spojené s New Age či s magickou scénou, shledáme, že tento jev rozhodně není u "meditátorů" neobvyklý. Spíše naopak (nemohu v této souvislosti nepoukázat na ukázkové megalomanství našeho Františka Bardona...). Skutečnost, že autoři, které je třeba brát v oblasti východní spirituality vážně, před tímto varují, nasvědčuje, že jde zřejmě opravdu o obvyklý jev. A to vidím jako vskutku vážný problém a současně také jako případnou výzvu výzkumníkům mysli: Co se děje v mozku člověka, který medituje, už zhruba víme, ale co se děje v mozku člověka, jenž pravidelně medituje (a jinak duchovně cvičí) celé roky? Nějakou dobu se neděje nic zvláštního. A pak se rozbují fantazie. Je možné, že dlouhodobé uvádění mozku do stavu nemyšlení či neulpívání na myšlenkách a konceptech vytváří nějakou formu deprivace, jíž se potom mozek snaží vykompenzovat fantastickými vizemi a bludnými sebepojetími? Pokládám to za možné.
Můžeme tuto etapu překonat a dosáhnout nějakého završení, tedy například zmíněného duchovního "probuzení"? Důvěřuji v tomto některým z těch, kdo tvrdí, že toho dosáhli, takže ano – jsem si téměř jist, že taková možnost tady je. Naskýtá se však otázka: A stojí to za to?
Uvědomme si, že východní nauky jsou propojené s vírou v reinkarnaci. To, co nestihnete v tomto životě, budete mít možnost dokončit v životě příštím. Nebo v několika dalších životech... Čas není důležitý a zkušenost (karma) se neztrácí. Díváte-li se na život takto, pak můžete strávit celý život v meditacích, někam dospět, pak umřete, znovu se narodíte a navážete na předchozí práci. Jenže co když to tak není? Co když není žádné "příště"? Co když je každá hodina vašeho života nenahraditelná, protože smrtí pro vás vše končí? A podle všeho tomu tak opravdu je – teorii reinkarnace podporují nanejvýš různé anekdotické historky a fantazie lidí, kteří prodělali nějakou regresní techniku (mimochodem: Není podezřelé, že lidé, kteří se "vracejí" do "minulých životů" obvykle referují o tom, že byli šlechtici, učenci, čarodějnicemi, či třeba naopak vrahy a mučiteli, ale obvykle ne o tom, že byli bezvýznamnými rolníky, jimž se nic zvláštního nestalo?). Osobně nevěřím v žádnou formu posmrtného života, tedy ani v reinkarnaci, a mám vážné pochybnosti o smysluplnosti života stráveného hroužením se do prázdnoty. Ale proti gustu žádný dišputát – rozhodně a bez pochyby uděláte pro blaho světa více, když strávíte život meditací v odlehlém klášteře, než když jej prožijete jako nábožensky zanícený muslim...
Myslím, že techniky objevené Buddhou, některými jeho následovníky a některými jogíny rozhodně stojí za pozornost nejen laické, ale i odborné veřejnosti. Lze je využívat i v běžném životě – nemusíte mít na mysli hned nirvánu, abyste mohli meditovat. Je příjemné a osvěžující vyprázdnit mysl a jen tak vnímat, a troufám si říci, že v přiměřeném dávkování je to i zdraví prospěšné. Je však otázkou, zda riskovat nástrahy "duchovního života", jehož důsledkem bude v lepším případě to, že budete trvale nad věcí, v horším případě to, že se z toho tak či onak zblázníte. Mnohé tradice zdůrazňují, že je třeba být veden kompetentním Mistrem, ale těch se, zdá se, zoufale nedostává (zato megalomanických, šílených, sexu lačných či hrabivých guruů naleznete všude plno...). Navíc není jasné, jak má (nevědomý, hledající...) člověk poznat, že guru, jenž se mu nabízí, je opravdu kompetentní...
Možná je lepší prožít život, v němž trvale nad věcí nebudete, občas uděláte věci, jichž pak budete litovat, ale celkově vzato budete vedeni úmyslem prožít ten život dobře, zajímavě a tak, aby z něj něco měli i ostatní...

linkuj.cz vybrali.sme.sk