AMOR VACUI - zápisky z cesty

Před nějakou dobou se mi na Facebooku (pod odkazem na článek) objevila hláška: "Ateismus je taky náboženství!" plus "smajlíky", který mohl znamenat dvojí: 1) Buď, že to komentátorka nemyslí vážně, nebo 2) to byl ten projev takové té "smajlíkové arogance", kterou mimochodem bytostně nesnáším. Odpověděl jsem na to nevážně, abych ověřil, jak mám výše uvedené prohlášení a připojené smajlíky chápat. Dotyčná dala jasně najevo, že své prohlášení vážně myslela... Nezbylo mi, než – rovněž vážně – zapochybovat jak o její inteligenci tak i o její kompetenci coby studentky religionistiky.

Náboženství můžeme definovat různě, ale vždy tam nalezneme stejné klíčové body, bez nichž se tento fenomén neobejde.

1)       Je pozitivním vztahem k něčemu transcendentnímu.

2)       Má nějakou nauku o tom, co to transcendentní je.

3)       Je spojeno s nějakými aktivitami zaměřenými na komunikaci s transcendetním.

4)       Je to společenský fenomén – můžete mít zcela unikátní osobní víru, ale náboženstvím se tato víra stane až když přesvědčíte nějaké další lidi a vytvoříte skupinu.

Misie mimochodem není nutná vlastnost náboženství – je spíše záležitostí univerzalisticky zaměřených světonázorů.  Tomto (a jen v tomto) bodě má kupříkladu křesťanství blíže k ateismu než k judaismu.

A nyní k ateismu:

1)       Ateista se vůči transcendentnu vymezuje negativně – nevěří v existenci něčeho takového. Tvrdit, že když ateista nevěří v Boha, tak se k němu vlastně nějak vztahuje, je absurdní. Dle stejné logiky by měl kupříkladu každý křesťan vztah s Aštarem Šeranem a jeho spásonosné vesmírné flotile proto, že nevěří v jeho existenci. Většina lidí na Zemi by měla nějaký vztah s Marťany či třeba Slunečňany...

2)       Ateista pochopitelně nemá žádnou nauku o transcendentnu – těžko lze tvrzení, že něco neexistuje, pokládat za nauku.

3)       Ateista s transcendentnem nekomunikuje, rituálně ani jinak.

4)       Ateismus lze chápat jako společenský fenomén a – jak bylo řečeno výše – někteří ateisté jsou misijně aktivní.

Nyní jsem doufám zcela jednoznačně odpověděl na otázku,zda je ateismus "také náboženství". Není. Není dokonce ani "krypto-" či "parareligiózním" jevem, jakými jsou třeba komunismus či nacismus. Ty mají jasné náboženské rysy, protože věří v cosi transcendentního (zákon dějin, vůdčí role dělnické třídy či árijské rasy apod.) a jsou ritualizované. Mají své proroky, svaté obrazy, svátky, společné rituály. Nic z toho ateismus nemá.

Takže není-li ateismus "takynáboženstvím" ani "kryptonáboženstvím", lze o něm alespoň říci, že je vírou? Ano, to lze. Jenže to vůbec neznamená, že by byl na stejné úrovni, jako třeba křesťanství nebo islám. Proč? Ztratí-li víru a stane-li se ateistou křesťan, bude úplně stejným ateistou, jako bývalý muslim či žid. Náboženská víra tedy obsahuje jakoby "něco navíc" a odejmeme-li to, získáme ateistu. Zdálo by se, že tedy ateistovi oproti lidem náboženským ono "něco" chybí. Nicméně snad každý ateista vám řekne, že věřící má spíše o kolečko víc než že by on měl o kolečko méně. Podstatné ale je, že existuje neuvěřitelné množství věr, které jsou založeny na vzájemně neslučitelných a nepotvrzených "pravdách" o světě. Co je realističtější: Myslet si, že jedna z těch podivných věr je z nějakého důvodu pravdivá a všechny ostatní jsou mylné (jak ale tu pravost poznat a ověřit?), nebo si myslet, že všechny tyto nauky jsou pouze pseudopoznáním, jež nemá žádný reálný vztah ke světu?

Ateistova víra se od té náboženské liší tím, že od člověka nevyžaduje, aby věřil jakýmkoli nepravděpodobným tvrzením o povaze světa, člověka a nadpřirozena.

Setkal jsem se s námitkou, že nevíra v Boha je nějakým způsobem jiná než nevíra, kupříkladu, ve Venušany. Jiná by měla být v tom, že člověka nutí se k celé záležitosti vyjadřovat, což nevíra ve Venušany nečiní. Podívejme se na to takto: Kdyby se třeba u nás rozšířilo učení, že na Venuši existuje vyspělá civilizace a pomocí telepatických signálů posílají Venušané vybraným lidem zprávy o tom, co je třeba učinit pro záchranu Země, pak bych se na mou věru k Venušanům vyjadřoval! A jistě bych nebyl sám. A stejné je to i s Bohem (a nadpřirozenem vůbec) – pokud by v něj lidé nevěřili, nebo věřili způsobem, který by bylo možné pokládat za přinejmenším "převážně neškodný", patrně by mi nestál za zmínku, pokud bych se jím nechtěl zabývat z historického hlediska.

Ateisté necítí, jak si věřící myslí, jakoukoli nenávist k Bohu jako takovému – těžko můžete nenávidět něco, co neexistuje. Pokud s něčím bojují, pak s ideou Boha jako součástí té které víry – memplexu.

K člověku, který je do své víry hluboce ponořen, pochopitelně ateistův hlas nikdy nedolehne a jen velmi naivní ateista by si mohl myslet, že by v tomto směru dokázal světonázor silně věřícího člověka změnit. Ale jsou lidé, kteří víru udržují jen tak ze zvyku, lidé, kteří pochybují a současně mají obavy opustit to, co bylo dlouhou dobu neodmyslitelnou součástí jejich životů. A k těm hlas rozumu dolehnout může. A doléhá...

linkuj.cz vybrali.sme.sk