AMOR VACUI - zápisky z cesty

Přestože z mnoha důvodů nemám k divadlu zase tak daleko, navštěvuji je jen zřídka a vlastně především tehdy, když mě k tomu někdo "dokope". Je to podobné jako s poesií – mám v tomto směru málo potřebných zkušeností a fakt, že jsem viděl spoustu filmů, mi příliš nepomůže, protože činohra není a nemůže být filmem (i když film může občas fungovat jako záznam činohry, což nemusí být na škodu, jak dosvědčují snímky projektu Dogme 95 či senzační snímek The Man from Earth).

Ale zpět k včera shlédnutému představení. Komorní drama (odehrávající se v několika místnostech vládní vily) o moci a bezmoci, o strachu a úzkosti tváří v tvář všemocnému a nevyzpytatelnému režimu a o pokřivenosti charakterů v podání manželské dvojice Anny a Ludvíka, náměstka ministra, na mne hluboce zapůsobil již ve filmové verzi s Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým. Muž, žena a ucho – ucho, které vše slyší, ucho, k němuž lze promlouvat, ucho, jež se lze pokoušet balamutit, ucho, které není v koupelně a kuchyni, v jediných místech, kde je možné hovořit svobodně a kde se můžete bez obav z odposlechu i pomilovat. Ale je tomu skutečně tak?

Silné téma. Byl jsem opravdu zvědav, jak to Petra Bučková a Martin Siničák na prknech HaDivadla zvládnou. Zvládli to (v režii Ondřeje Elbela) opravdu výtečně (tedy – o Petře jsem vlastně nepochyboval, znám ji asi dvanáct let a, stejně jako v případě Mirka Fišmeistera, jsem už v devadesátých letech věděl, že má ohromný talent). Původní film jsem viděl již dávno, takže nyní nemohu srovnávat detaily, ale řekl bych, že divadelní zpracování je ještě syrovější a brutálnější než to filmové. Atmosféra strachu, stresu a bezmoci odhaluje ty nejtemnější stránky povah obou hrdinů, kteří se ocitají na hranici šílenství – možná i za ní. Pointa je stejná jako ve filmu, nebudu ji prozrazovat, jen zkonstatuji, že ji pokládám za nejlogičtější vyústění tohoto příběhu, jehož aktéři z povahy věci nemohou nad systémem (a "Soudruhem", coby jeho personifikací) zvítězit. Možná někdo jiný ano, ale tato dvojice nikoli.

Jak jsem již řekl, divadelní zpracování rozhodně není pouhým "remakem" původního filmu, má vlastní temné kouzlo, ještě zesílené skvělou a tísnivou hudbou Josefa Klíče. Petra Bučková a Martin Siničák hrají jako o život a během celého představení neopustí jeviště. Výborný je i Cyril Drozda jako muž, který dvojici sleduje.

Co dodat? Jste-li z Brna, nenechte si Ucho v podání HaDivadla ujít. A patříte-li ke generaci, jež minulý režim nezažila, pak vězte, že příběh není ani trochu přehnaný.

* * *

linkuj.cz vybrali.sme.sk