AMOR VACUI - zápisky z cesty
Jaroslav A. Polák - Kojot hrající si na filosofa
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
úterý, 16. února 2010
Myslím, že je třeba jasně rozlišovat mezi dvěma druhy toho, čemu lidé říkají "poznání", poznáním objektivním a poznáním subjektivním, protože tyto dvě oblasti bývají často míchány dohromady.
Nejprve popišme to, co objektivní poznání není, to, čemu říkám "pocit vnitřního smyslu". Hned na začátek přitom musím říci, že nepochybuji o tom, že něco takového existuje a že si nemyslím, že je to nutně blud (i když jím být může, což vysvětlím později). Typickým příkladem, kdy člověk zažívá pocit vnitřního smyslu, je situace, kdy zažije souhru náhod, jíž Jung říká vznešeně synchronicita. Na synchronicitě ve skutečnosti není nic tajemného – neustále se souběžně děje takové množství událostí, že by bylo tajemné ve skutečnosti to, kdyby se občas nevyskytly takové, které vykazují nějakou (nekauzální) souvislost. Lidé neustále umírají a hodiny se neustále zastavují. Bylo by zvláštní, kdyby se čas od času nezastavily ve chvíli, kdy zemře někdo, kdo s nimi nějak souvisí (třeba příbuzný majitele hodin). Totéž můžeme říci o snech – zdají se nám pokaždé, když spíme, a jejich obsah je natolik různorodý, že by bylo s podivem, kdyby se občas některý nevztahoval k něčemu, co třeba právě řešíme (a takový sen si pochopitelně navíc lépe zapamatujeme). Dokonce ani občas trefené proroctví, získané ve snu či vizi, není vůbec záhadné (zde funguje výběrový efekt – nenaplněná proroctví obvykle zapomínáme). Také věštba může takový pocit indukovat (a mimochodem – člověk si i v tomto případě pamatuje obvykle jen to, co se splní). Nicméně to všechno může dát člověku pocit nějaké souvislosti a smyslu a dokonce mu to zcela reálně může pomoci vyřešit nějaký problém či překonat nějaké potíže. Pocit vnitřního smyslu se dokonce může jevit i jako objektivní záležitost, což je klam, který může vést až k bludům. Věřící libovolného druhu, lhostejno zda se jedná o náboženské fundamentalisty, stoupence New Age, vyznavače psychoanalýzy či jungiánství, se shodnou ve své interpretaci světa a tudíž v něm, zcela přirozeně, nacházejí tytéž vzory. Křesťan pochopitelně interpretuje sny jinak než šaman a ten zase jinak než freudovec a ten zase jinak než jungián, ale v rámci vlastní komunity si budou dotyční báječně rozumět (neboli: Čí interpretace snu je správná – Freudova či Jungova? To záleží na tom, jestli jste freudovec nebo jungián. A kdo z nich má objektivní pravdu – ani jeden.).
Co pokládám za podstatné, je skutečnost, že zdánlivá objektivita mizí jakmile ten který vnitřní smysl opustí svou komunitu. V té chvíli nastanou (a nutno dodat, že naprosto zbytečné, neboť z povahy věci neřešitelné) rozepře. Co je pro jednoho od Boha je pro jiného dílem Satanovým...
Oproti tomu lze objektivní poznání doložit nějakou evidencí. Objektivní poznání není jen pocit, že něco nějak je; pocit správnosti může a nemusí být dobrým vodítkem, ale v žádném případě nestačí k tomu, aby přesvědčil druhého. I kdyby se sešli dva vědci, kteří by sdíleli tentýž pocit, že něco nějak je, rozhodně by si s tím nevystačili. Je třeba zformulovat testovatelnou hypotézu a navrhnout experiment či pozorování. Pokud bychom měli z tohoto úhlu pohledu hovořit o vlivu úmrtí na zastavování hodin, hodně bychom se nadřeli, než bychom došli k nějakému závěru. Pravděpodobnost, že bychom takový vliv vyloučili, je přitom tak velká, že by se něčím takovým zabýval patrně jen naprosto znuděný vědec, který už neví, co by... Čímž se dostávám k dalšímu rysu objektivního poznání: Na základě aktuálního poznání o tom, jak svět funguje, dokážeme s velkou pravděpodobností říci, že některé věci se prostě nedějí. Je ovšem pravda, že se občas můžeme mýlit – viz například slavný případ Francouzské akademie věd, jejíž členové shodli na tom, že kameny z nebe nepadají, protože tam žádné nejsou. A to je další rozdíl mezi objektivním poznáním a pocitem vnitřního smyslu. Tvrzení, jež označuji za součást objektivních výpovědí o světě, jsou falsifikovatelná. Mohou být dále zpřesňována, mohou být i zavrhnuta. Nejedná se o absolutní pravdy (všimněme si, že vnitřní smysl naproti tomu říká "Tak to nutně je!"). Ale je to zároveň ten nejlepší a nejefektivnější způsob získávání poznatků o světě, jaký máme.
A nyní k těm bludům. Pocit vnitřního smyslu sám o sobě bludem není. Může být něčím, co nás inspiruje, může mít vliv na naše morální rozhodnutí, může nám pomoci vypořádat se s traumaty... Ale v okamžiku, kdy je pokládán za objektivní poznání, bludem se stává. Politik může mít pocit, že k němu skrze události promlouvá Bůh a něco mu sděluje. Pokud se takto "dozvídá" věci týkající se jeho vnitřního života, nic vážného se neděje. Pokud mu však Bůh "sděluje" něco o tom, co by se mělo vykonat třeba na Blízkém východě, běhá mi z toho mráz po zádech. Méně drastická, leč stále nebezpečná, je snaha dát svému vnitřnímu smyslu punc vědeckosti. Tak vznikají pavědy.
Co říci závěrem? Naprosto nezpochybňuji roli, jakou pocit vnitřního smyslu v životě člověka má. Často může jít o užitečné intuice, které se nakonec mohou přetavit i v objektivní poznání (jako třeba Mendělejevův sen o tabulce prvků), jindy může tento pocit vyřešit nějaký vnitřní konflikt a vést k ustavení duševní rovnováhy (což se často děje v ordinacích psychologů). Ale není to objektivní poznání. Dokonce ani fakt, že lidé z určitého okruhu mají podobné zkušenosti, na tom nic nemění. Myslím, že je dobré mít tuto skutečnost na paměti. Už proto, že by se tímto způsobem dalo předejít mnoha konfliktům mezi lidmi...
Co pokládám za podstatné, je skutečnost, že zdánlivá objektivita mizí jakmile ten který vnitřní smysl opustí svou komunitu. V té chvíli nastanou (a nutno dodat, že naprosto zbytečné, neboť z povahy věci neřešitelné) rozepře. Co je pro jednoho od Boha je pro jiného dílem Satanovým...
Oproti tomu lze objektivní poznání doložit nějakou evidencí. Objektivní poznání není jen pocit, že něco nějak je; pocit správnosti může a nemusí být dobrým vodítkem, ale v žádném případě nestačí k tomu, aby přesvědčil druhého. I kdyby se sešli dva vědci, kteří by sdíleli tentýž pocit, že něco nějak je, rozhodně by si s tím nevystačili. Je třeba zformulovat testovatelnou hypotézu a navrhnout experiment či pozorování. Pokud bychom měli z tohoto úhlu pohledu hovořit o vlivu úmrtí na zastavování hodin, hodně bychom se nadřeli, než bychom došli k nějakému závěru. Pravděpodobnost, že bychom takový vliv vyloučili, je přitom tak velká, že by se něčím takovým zabýval patrně jen naprosto znuděný vědec, který už neví, co by... Čímž se dostávám k dalšímu rysu objektivního poznání: Na základě aktuálního poznání o tom, jak svět funguje, dokážeme s velkou pravděpodobností říci, že některé věci se prostě nedějí. Je ovšem pravda, že se občas můžeme mýlit – viz například slavný případ Francouzské akademie věd, jejíž členové shodli na tom, že kameny z nebe nepadají, protože tam žádné nejsou. A to je další rozdíl mezi objektivním poznáním a pocitem vnitřního smyslu. Tvrzení, jež označuji za součást objektivních výpovědí o světě, jsou falsifikovatelná. Mohou být dále zpřesňována, mohou být i zavrhnuta. Nejedná se o absolutní pravdy (všimněme si, že vnitřní smysl naproti tomu říká "Tak to nutně je!"). Ale je to zároveň ten nejlepší a nejefektivnější způsob získávání poznatků o světě, jaký máme.
A nyní k těm bludům. Pocit vnitřního smyslu sám o sobě bludem není. Může být něčím, co nás inspiruje, může mít vliv na naše morální rozhodnutí, může nám pomoci vypořádat se s traumaty... Ale v okamžiku, kdy je pokládán za objektivní poznání, bludem se stává. Politik může mít pocit, že k němu skrze události promlouvá Bůh a něco mu sděluje. Pokud se takto "dozvídá" věci týkající se jeho vnitřního života, nic vážného se neděje. Pokud mu však Bůh "sděluje" něco o tom, co by se mělo vykonat třeba na Blízkém východě, běhá mi z toho mráz po zádech. Méně drastická, leč stále nebezpečná, je snaha dát svému vnitřnímu smyslu punc vědeckosti. Tak vznikají pavědy.
Co říci závěrem? Naprosto nezpochybňuji roli, jakou pocit vnitřního smyslu v životě člověka má. Často může jít o užitečné intuice, které se nakonec mohou přetavit i v objektivní poznání (jako třeba Mendělejevův sen o tabulce prvků), jindy může tento pocit vyřešit nějaký vnitřní konflikt a vést k ustavení duševní rovnováhy (což se často děje v ordinacích psychologů). Ale není to objektivní poznání. Dokonce ani fakt, že lidé z určitého okruhu mají podobné zkušenosti, na tom nic nemění. Myslím, že je dobré mít tuto skutečnost na paměti. Už proto, že by se tímto způsobem dalo předejít mnoha konfliktům mezi lidmi...
úterý, 16. února 2010 | rubrika: Úvahy a postřehy |
Tvorba tohoto blogu vyžaduje čas, práci a něco peněz, ale dělám to rád a s chutí. Nicméně pokud jste tu rádi, oceňte moji práci čas od času tím, že podpoříte libovolnou částkou projekt Praga-Haiti nebo sluneční školu Surya. Děkuji.
Co četli ostatní?
Komentáře
DISKUSE MŮŽE BÝT MODEROVANÁ
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
[1] (strojmir ) Vloženo 17.02.2010, 20:25:01 x
Dovolíš-li Kojote, přidám něco o té synchronicitě. Nebude to krátké, ale bude to k věci. Tenhle pojem zavedl Jung. Definoval ji jako současný výskyt jistého psychologického stavu a jedné či více vnějších událostí,které se vyskytují jako smysluplné obdoby okamžitého subjektivního stavu. Jeden z jím popsaných případů za všechny: Jedna z jeho pacientek měla sen,že dostala zlatého scarabea.Při analýze snu zaslechl Jung,jak cosi narazilo do okenní tabule.Šel se podívat,aby zjistil,oč jde.Na okenní římse byl lesklý zlatohlávek a snažil se dostat dovnitř.V zeměpisné šířce,kde k události došlo je to velmi vzácný brouk a zároveň nejbližší příbuzný zlatého scarabea.Překvapený Jung vpustil brouka dovnitř a ukázal pacientce. Tato synchronicita měla hluboký dopad na její terapeutický proces a stala se důležitým bodem k obratu v léčení.[2] (strojmir ) Vloženo 17.02.2010, 20:50:10 x
V různé literatuře lze najít mnoho příkladů zvláštních a velice nepravděpodobných synchronicit.Z poslední doby si vzpomínám na krátkou stať z knihy Václava Cílka Orfeus Kniha podzemních řek.(dohledal jsem to str.205)Ctěl bych ale dát k dobru jednu synchronicitu, z těch co jsem vědomě zažil já. Asi před 11.lety jsem chodil s jednou dívkou.Byl to krátký leč bouřlivý vztah.Bezhlavě jsem se zamiloval a tak,když jsem časem k své bídě zjistil,že tajně,ale celkem pravidelně užívá pervitin,silně jsem se zaobíral tím, jak jí od něj odpomoci.Byla to naivita mládí.Jsem v otázce drog jinak docela tolerantní,ale pervitin jsem nikdy neměl rád.Bylo to pro mě podivné období.Ačkoliv jsem o "perník" dříve moc nezavadil, najednou, když se se jím začal intenzivně zaobírat se kolem mě podivně točil stále. Tu mě ho nabízel dealer,když jsem procházel náměstím republiky,ač se to nikdy předtím ani potom nestalo, tu jsem zase poznal skrze blízkého přítele kamarádku,která právě procházela drsnou odvykací kůrou(aby se z ní posléze stala velice tvůrčí a činorodá mladá dáma).Nejpodivnější věc se stala,když jsem jednou jel za touto přítelkyní popovídat si a ulevit své naivní dušičce.Kdesi na okresce za Kladnem jsem vzal stopaře,který mi sám začal vyprávět svůj příběh,který byl podivným zrdcadlem toho mého.On byl závislý na perníku a jeho přítelkyně byla nadějí a motivací k snaze o léčbu.[3] (Kojot - WWW) Vloženo 17.02.2010, 21:28:20 x
[4] (strojmir ) Vloženo 17.02.2010, 22:18:15 x
Kojote,nic jsem nevnucoval, myslel jsem, že pochopíš snahu doplnit informace o tom co se myslí pod pojmem synchronicita, já nevysvětloval proč se stalo co se stalo. Vynechám svůj příběh abych se vyhnul osobní rovině, příliš anekdotické mi to tehdy totiž nepřipadalo. Co se týče Junga,chtěl jsem ti naznačit, že synchronicitou nemyslel jen řetězení jakkoliv nepravděpodobných náhod,což se samozřejmě děje běžně.[5] (strojmir ) Vloženo 17.02.2010, 22:34:39 x
Kojote, chtěl bych se na chvíli od náhod vrátit k determinismu. Co si myslíš o tomhle? Je li vše výsledkem procesů jejichž průběh je determinován platnými fyzikálními zákony není možné počátek evoluce organismů uvažovat na zemi. V takovém systému není vznik života náhodou, ale nevyhnutelným výsledkem celého děje od první chvíle existence vesmíru.V informačním modelu vesmíru pak informace potřebné k vzniku života ale i všech dalších dějů musí existovat již na počátku.[6] (Kojot - WWW) Vloženo 17.02.2010, 22:35:45 x
[7] (Catalessi ) Vloženo 18.02.2010, 11:03:04 x
Souvislosti, synchronicity, je potřeba kultivovat, nikoliv potlačovat - alespoň tímto je pro mne charakteristické "magické" myšlení. Kultivovat v tom smyslu, že by měla být na jedné straně korigována naivita čakrabab a čakradědků, nicméně na druhé straně nevytvářet z lidí chodící robotky, bez kousku intuice v těle. Poslední dobou občas pracuji s dětmi, které naprosto nemají páru jak se cítí, neměly nikoho, od koho by okoukaly kultivaci vnitřního prožívání a introspektivní posouzení vnitřní kvality. Tyto děti jsou odrazem dnešní industriální společnosti, která chce hmatatelné důkazy, pilulky nebo stroječky na štěstí a vše co není viditelné nebo obdařeno jednoduchou kauzalitou je odmítáno.
Interakce člověka s jeho okolím je procesem natolik složitým, že nelze vypnou a zapnout nějakým tlačítkem, byť magickým.
Navíc věda příliš neholduje představě, že by nemateriální příčina, např. působení mysli, mohlo způsobit materiální následek. Takže pokud šaman předvede tanec deště a do 4 hodin se rozprší, je to pokládáno za náhodu. A bude to pokládáno za náhodu, i když to předvede třeba 100- krát, poněvadž ani to neprokáže kauzální působení. Proto z pohledu členů šamanova kmene může být věda nebezpečný předsudek (jinak také Kuhnův výklad paradigmat a Gadamerova hermeneutika).
[8] (Kojot - WWW) Vloženo 18.02.2010, 12:43:04 x
[9] (Kojot - WWW) Vloženo 18.02.2010, 12:50:30 x
[10] (strojmir ) Vloženo 18.02.2010, 20:39:06 x
Není to moje myšlenka Kojote, ale zajímalo mě, co si o tom myslíš, nikdy jsem se determinismem příliš nezabýval, ale k přemýšlení o něm mě přivedli tvé úvahy o svobodné vůli.[11] (strojmir ) Vloženo 18.02.2010, 21:01:12 x
A ještě něco, nevím nakolik si se doopravdy zaobíral synchronicitou, tvá zdůvodnění neodpovídají tomu, co jsem o ní vyzvěděl já. Když někdo zemře a zastaví se mu hodiny, to doopravdy není synchronicita. Ačkoliv se mi zdá nepravděpodobné, že by si toho vůbec kdo všiml, ale pokud se takový případ stal, jde opravdu jen o náhodu. Synchronicita má tendenci vyskytovat se častěji v souvislosti s určitými stavy mysli. Grof například popisuje, jak lidé, kteří prožívají v období hluboké psychospirituální krize stav blízkosti prožitku smrti a znovuzrození, neboli tzv. smrt ega se často setkávají s jimi nevyvolanými situacemi skutečně ohrožujícími život. Pokud to chceš kritizovat, nejprve to prostuduj. Nevím jak to vysvětlit, když je člověk "naladěný" synchronicity prožívá v podstatě zcela běžně a je zřejmé, že mnohem častěji, nežli by se dalo vysvětlit pravděpodobností.[12] (Kojot - WWW) Vloženo 18.02.2010, 21:01:41 x
[13] (Kojot - WWW) Vloženo 18.02.2010, 21:05:28 x
[14] (strojmir ) Vloženo 18.02.2010, 21:23:02 x
Ne, to dělat nebudu, teorie které by objasnily zcela...nejsou. Ale jsou podklady, které myslím přesvědčivě ukazují, že to není jev objasnitelný pravděpodobností. Tvůj argument s naladěním jsem čekal a chtěl jsem jej původně zapracovat do svého textu, ale zase bych natahoval a natahoval. Podle mého ani toto nestačí na vysvětlení. Pochopitelně feťák pozná dealera, ale pokud to má nějakou souvislost s tím co jsem napsal já, tak já nejsem feťák a o dealery se nezajímám, navíc on oslovil mě,asi byl naladěn na lidi co chtějí někomu odpomoci od drog...Ne Kojote, naladění na synchronicity není to co jsem měl namysli, stačí to, co já zažívám občas a někdo také téměř neustále, otevřený stav mysli, lépe to neumím nazvat. Synchronicity spojené s holotropními stavy vědomí, což není totéž jsou pak často ještě výraznější. A většinou nemají žádnou souvislost s nějakým očekáváním nebo naladěním, naopak jejich nepředvídatelnost a náhlost je subjektivně ještě umocňuje.[15] (Kojot - WWW) Vloženo 18.02.2010, 23:07:32 x
[16] (ratka ) Vloženo 19.02.2010, 13:17:26 x
Strojmire. podle me je dobre, podivat se na stejnou vec z ruznych uhlu. Zpochybnit ji a ziskat tim odstup. nadhled. Jinak se z nas muze stat hrac hazardnich her. budeme chyceni v osidlech vlastniho presvedceni. Furt budeme nekam hazet minci a naslouchat... v radostnem ocekavani ze vypadne vyhra. ale ona nevypadne. je to cekani na nahodu. kdyby synchronicita fungovala primitivnim zpusobem tak b ylide vyhravali furt. vedeli by kdy co padne a vypadne.
ale ti co vyhravaji jsou chytri, vedi kdy co padne a s jakou sanci. protoze maji postreh
Všechna pole jsou nepovinná.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
MÁTE DOMA MÍSTO PRO DALŠÍ DUŠI?
PODPOŘTE UŽITEČNÝ PROJEKT!

Amor Vacui by Jaroslav A. Polák is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial 3.0 Unported License.
AŽ DOSLOUŽÍM, CHCI DO SBĚRU!
*




