AMOR VACUI - zápisky z cesty

"Život je řešení problémů" je soubor šestnácti krátkých až středně dlouhých textů (povětšinou původně veřejných přednášek), v nichž se čtenář seznámí se všemi klíčovými tématy představitele a tvůrce kritického racionalismu. První díl knihy se nazývá "Problémy poznání přírody" a je věnován různým aspektům Popperovy filosofie vědy, které jsou podané čtivým a popularizačním stylem. Jako klíčovou bych zde vyzdvihl myšlenku života jako řešení problémů aplikovanou posléze na dějiny vědy. Popper (str. 16) navrhuje trojstupňové schéma, s nímž se vypořádává každý organismus bakterií počínaje a Einsteinem konče:

Ve světě přírody je eliminace často krutá – nevhodný pokus o řešení často končívá smrtí či vyhynutím. To, že lze tento proces aplikovat na vědu, vychází z Popperova přesvědčení, že "věda je biologický fenomén. Věda vznikla z předvědeckého poznání a je navýsost pozoruhodným rozvinutím způsobu, jakým poznává zdravý lidský rozum, který zas můžeme chápat jako rozvinutí poznání zvířecího." (str. 18)

Popper píše: "Mou tezí tedy je, že každému vědeckému vývoji lze porozumět jen tak, že jeho východiskem je problém nebo problémová situace, to znamená, že se vynoří problém v určité situaci našeho celkového vědění." (str. 18) Dále se pak Popper věnuje svému známému odmítnutí indukce, který lze charakterizovat slovy: "Bez problému není pozorování." (str. 18) což ilustruje následovně: "Jestliže vás vyzvu ‘prosím, pozorujte!‘, asi se mě zeptáte, jak to odpovídá řečovým zvyklostem: ‘Dobrá, ale co? Co mám pozorovat?‘ Jinak řečeno požádáte mě, abych uvedl problém, který má být vaším pozorováním vyřešen" (str. 18-19)

Přestože je věda jako součást života také řešením problémů, je v jedné věci jedinečná. "Veškeré předvědecké poznání, ať zvířecí nebo lidské, je dogmatické; věda začíná vynalezením nedogmatické, to znamená kritické metody." (str. 20) V případě předvědeckého řešení problémů eliminuje pokusy o řešení životní prostředí. Jen věda však aktivně usiluje o kritiku, eliminace vychází z ní samé. Vědec navíc svou hypotézu objektivizuje a může ji dokonce i sám zničit, aniž by tím sám zahynul. Je to tedy metoda záměrných falsifikačních pokusů, jež činí vědecké poznávání jedinečným a objektivním a čím se liší od původního evolučního modelu (str. 22-23).

Pro případ vědy Popper své trojstupňové schéma upravil takto:

(str. 28)

Z tohoto schématu plyne zajímavý závěr: "K problému: Předvědecké i vědecké primární problémy jsou praktické povahy, ale brzy jsou, díky čtyřstupňovému cyklu, alespoň zčásti nahrazeny problémy teoretickými. To znamená, že většina nových problémů vzniká z kritiky teorií: jsou tedy vnitroteoretické. To platí již o problémech v Hésiodově kosmogonii a ještě víc o problémech předsókratovských řeckých filosofů; a platí to o většině problémů moderní přírodovědy. Problémy jsou samy produkty teorií a obtíží, které kritická diskuse v teoriích odkrývá. Tyto teoretické problémy jakou celou svou podstatou otázkami po vysvětlení, po vysvětlujících teoriích: pokusné odpovědi, které poskytují, jsou právě pokusy o vysvětlení." (str. 29)

Podstatná je také myšlenka, že vzhledem k cykličnosti čtyřstupňového schématu můžeme začít na každém ze čtyř uvedených stupňů.

"Věda, jak se jeví v této logice vědy, je v podstatě jevem, který neustále roste; je podstatně dynamická, není nikdy ničím hotovým; neexistuje bod, v němž by definitivně našla svůj cíl." (str. 30)

Dále pak Popper uvádí, že kritická diskuse je regulována jistými hodnotami (čímž se také liší od přírodní evoluce, což sice autor explicitně neuvádí, ale z kontextu to zcela jasně plyne): "Potřebuje nějaký regulativní princip, či v kantovské terminologii, regulativní ideu.

Mezi regulativními idejemi, které ovládají diskusi o konkurujících si teoriích, mají největší význam tři. Předně idea pravdy; za druhé idea logického a empirického obsahu teorie; a za třetí idea pravdivého obsahu teorie a jejího přibližování pravdě." (str. 34-35)

Idea pravdy ovládá kritickou diskusi tím, že diskutujeme v naději, že vyeliminujeme teorie nesprávné, idea obsahu nás vede k tomu, abychom hledali teorie s velkým informačním obsahem a idea přiblížení se k pravdě předpokládá realistický světový názor, tedy předpoklad, že existuje realita a že se svými teoriemi můžeme stále více přibližovat k adekvátnímu popisu skutečnosti. (str. 35-38)

Podstatné je také Popperovo rozlišení empirického a logického obsahu teorie. "Logickým obsahem nějaké teorie je její vyvozovací kapacita, to znamená množina či třída všech vět, které mohou být z dotyčné teorie logicky vyvozeny. Čím větší je množství důsledků, tím větší je kapacita.

Snad ještě zajímavější je idea empirického obsahu nějaké teorie. Abychom této ideji porozuměli, vyjděme z toho, že empirický přírodní zákon neboli empirická teorie zapovídá určité pozorovatelné události." (str. 35). Jako příklad neempirické teorie uvádí Freudovu psychoanalýzu, jejíž logický obsah je velký, ale jejíž empirický obsah je nulový, neboť nezakazuje pozorování žádné události.

Takto obsáhle jsem shrnul první kapitolu ("Teorie vědy ve vývojověteoretickém a logickém pohledu") neboť ji lze pokládat za klíčovou. Další kapitoly shrnu podstatně stručněji, což rozhodně neznamená, že by byly myšlenkově méně bohaté. V druhé kapitole se autor věnuje redukcionismu, který je třeba jako metodu vítat. "Úspěšná redukce je snad tou nejúspěšnější formou vědeckého vysvětlení, jakou si lze představit, poněvadž dokáže (...) identifikovat neznámé se známým." (str. 42) Od redukcionismu bychom neměli upouštět, protože i z neúspěšných či neúplných redukcionistických pokusů se můžeme nesmírně mnoho naučit. Na druhou stranu odmítá filosofický redukcionismus vedoucí k esencialismu.

V přednášce "Poznámky realisty k problému těla a duše" nás autor seznamuje se svou teorií tří světů, jež jsou definovány takto: "Svět fyzických procesů nazývám ‘světem 1‘ a svět pochodů psychických ‘světem 2‘. To je poměrně jednoduché. Obtíže začínají s tím, co označuji jako ‘svět 3‘.

‘Světem 3‘ v nejširším smyslu nazývám produkty lidského ducha; v užším smyslu hlavně svět teorií, včetně teorií špatných; a dále pak svět vědeckých problémů včetně otázek po pravdě či nesprávnosti různých teorií. V širokém smyslu patří ke světu 3 také básně a umělecká díla." (str. 81). Svět 2 je tedy prostředníkem mez světem 1 a světem 3, které tak na sebe vzájemně působí. Popper zajímavým způsobem argumentuje ve prospěch relativní nezávislosti světa 3, který je sice produktem světa 2, ale má vnitřní strukturu, která je zčásti autonomní. Řada přirozených čísel je patrně naším vynálezem, ale prvočísla nevynalezl nikdo – ta byla v číselné řadě objevena. (str. 83).

Co se týče vlastního problému těla a duše, Popper odmítá psychofyzický paralelismus, čistý psychismus či spiritualismus, i čistý fyzikalismus či filosofický behaviorismus, který by popíral existenci jak světa 2 tak i světa 3. Popper tedy pokládá za správnou myšlenku vzájemného psychofyzického působení, tedy první a nejstarší způsob řešení tohoto problému, ale odmítá esencialismus. Je přesvědčen, že lidské sebevědomí nelze pochopit bez existence světa 3 a lidský svět 2 je právě tak produktem světa 3 jako je svět 3 produktem světa 2. "Jinak řečeno: Jsme produktem našich produktů, tedy naší civilizace, ke které všichni přispíváme." (str. 94)

Zajímavá je pátá kapitola, nazvaná "Noetické stanovisko evoluční teorie poznání", v němž rozvíjí myšlenku "genetického apriori", jež je – narozdíl od Kantova pojetí – vždy hypotetické. Předkládá zde zajímavou tezi: "Tvrdím totiž, že všechno, co víme, je geneticky apriorní. Aposteriorní je jen výběr z toho, co jsme si sami apriorně vynalezli." (str. 107)

Genetické a priori není apriorně nutné, apodiktické, a je hypotetické, neboť je naší hypotézou. "Aposteriorní je jen vylučování hypotéz: srážka hypotéz se skutečností. V tom a jedině v tom spočívá zkušenostní element našeho vědění. A to stačí k tomu, abychom se mohli ze zkušenosti učit: k tomu, abychom byli empiristy." (str. 108) Vrozené vědění není jisté vědění – jisté vědění neexistuje. (str. 118).

Pominu další příspěvky k teorii vědy a poznání a přejdu k druhé části knihy nazvané "Myšlenky o dějinách a politice". Zde se seznámíme s leitmotivy Popperova myšlení politického a společenskovědního, jimiž jsou odmítnutí existence historických zákonů a z toho plynoucí krédo charakterizované mnohokrát opakovanou větou "Budoucnost je otevřená.", definice demokracie nikoli jako "lidovlády" (jíž není, nikdy nebyla a být nemůže), ale jako společenského uspořádání, v němž může být vláda svržena nekrvavým způsobem, a optimismus co se týče současného stavu západní civilizace. V souvislosti s demokracií jako nástrojem proti tyranii Popper velice rozumně argumentuje ve prospěch většinového volebního systému, který lépe umožňuje předložení účtu špatné vládě. Věnuje se také problematice liberalismu a zodpovědnosti, roli státu (kde se přiklání k mírnému paternalismu), kritice ekologického aktivismu (konkrétně jeho populistického útoku na vědu a techniku), a kritice dějinného cynismu, jenž podle Poppera nahradil přežitý marxismus a který se nás snaží přesvědčit, že žijeme v příšerném světě, zatímco Popper (který má na co vzpomínat) naopak soudí, že jsme nikdy v minulosti nežili lépe.

Popperova chvála západních demokracií může znít (zvláště cynismem nakaženému čtenáři) naivně, ale Popper naivní není. Připomíná, že i demokracie se může dopustit hrozných činů, a že vždy bude co zlepšovat, nicméně žijeme ve světě, který podle něj nezavdává příčinu k pesimismu.

Musím říci, že – narozdíl od první části knihy – je druhá část poněkud stereotypní: Číst po páté, že budoucnost je otevřená, demokracie je nástroj proti ponižující tyranii a nikdy jsme si nežili lépe, po chvíli začíná být trochu nudné, i když jsou tytéž myšlenky zasazovány do různých kontextů.

Kromě vlastních Popperových myšlenek, které jsou zajímavé a inspirující samy o sobě, je třeba ocenit, že Popper své myšlenky formuluje vždy jasně, srozumitelně a normálním jazykem (nikoli tedy obskurantní řečí, jíž se vyznačují představitelné některých filosofických škol) a je radost jej číst. Za myšlenkově bohatší pokládám první část knihy, ale i část druhá nabízí spoustu zajímavých postřehů. Kniha je napsána tak, že bude srozumitelná i filosofickému laikovi a pokud se chcete seznámit s Popperovým myšlením, "Život je řešení problémů" je rozhodně dobrá volba.

POPPER, K. R. Život je řešení problémů. – O poznání, dějinách a politice. Praha: Mladá fronta, 1997. 287 stran.

Pokud jste ji nečetli, přečtete si také podrobnou recenzi Popperovy Logiky vědeckého zkoumání.

linkuj.cz vybrali.sme.sk