AMOR VACUI

Nebudu se zde pokoušet o nějakou důkladnou srovnávací analýzu obou epoch, spíše si povšimnu jistých podobností a celou myšlenku ponechám v podobě nástinu. Stručně a poněkud zjednodušeně lze říci, že řecké městské státy přešly od archaických monarchií přes tyranie k takovému státnímu uspořádání, kdy se na politice podíleli všichni občané (což rozhodně není totéž jako všichni obyvatelé či třeba jen většina obyvatel, to jen tak na okraj). Tak vznikla slavná athénská demokracie. Ta prošla mnoha zkouškami, včetně ničivé Peloponéské války, aby nakonec musela rezignovat po porážce u Chairóneie roku 338 př. n. l., kdy vládu převzal makedonský král Filip a po něm jeho syn Alexandr Veliký, který svými vítězstvími na východě vytvořil ohromnou helénistickou říši. Ta se po jeho smrti rozpadla, nicméně podstatné je, že polis propříště ztratila význam v politickém dění. To mělo velký vliv na celou duchovní atmosféru té doby. Rozvíjela se soukromá religiozita a tradiční božstva – garanti městských států – postupně ztrácela vliv. Lidé se utíkali k různým bohům, které si vybírali, rozšířily se i různé magické praktiky. Zjednodušeně lze říci, že se (přestože i dříve existovaly k většinovému náboženství paralelní kulty, například orfikové) začal rozvíjet trh s náboženstvím jako reakce na zklamání z tradičních bohů, kteří neodkázali uhájit tradiční městské státy. Na druhou stranu je třeba zmínit řečtinu ve formě koiné, která se stala na dlouhou dobu obecnou řečí, s níž jste se domluvili kdekoli v civilizovaném světě. Také zmizelo tradiční rozlišení my (Řekové) versus barbaři. Cizinci se stali běžnou záležitostí.

Proč se domnívám, že právě helénismus může být vhodnou analogií k současné situaci? Především vnímám postupné vzdalování se mocenských center z dosahu vlivu běžných lidí  (či přinejmenším pocit takového vzdalování). Souhlasím s Popperovou myšlenkou, že politický systém nikdy nebyl a nemůže být lidovládou, ale že je třeba, aby vládu bylo možné nekrvavě svrhnout, aby lid posuzoval činy svých vládců a byl schopen jim předložit účet. To se sice v dnešní době stále ještě děje, nicméně nemohu nevnímat skutečnost, že stále významnější podíl moci získávají jednak úředníci, obzvláště těžko proniknutelná bruselská byrokratická mašinerie, a jednak velké korporace, jejichž vliv nemusí být nutně špatný, jak se domnívají různí aktivisté, ale je zcela reálný a jen obtížně kontrolovatelný (a myslím, že tradiční ekonomický liberalismus by se měl s tímto faktem pokusit nějak myšlenkově vypořádat). Nelze pominout celospolečenské nálady projevující se nízkou volební účastí, jíž si dovoluji interpretovat jako důsledek pocitu neschopnosti něco změnit. Myslím, že právě tento pocit je paralelní pocitu Řeka připraveného o svou polis a že pokles významu tradičních božstev lze pokládat za analogii poklesu významu státních symbolů, tradic a dalších záležitostí státní identity. Ubývá sice stoupenců tradičního křesťanství, ale to neznamená, že by narůstal počet ateistů. Lidé se obracejí k trhu s všemožnými vírami a mystickými naukami, který není jen obrazný, ale i zcela konkrétně ekonomický – je to dobrý byznys. Jak jsem již napsal v jiné úvaze, obecně rozšířená jsou božstva Něco tam nahoře a Něco mezi nebem a zemí, přičemž zvláště to druhé zaštiťuje víru v účinnost těch nejroztodivnějších magických a pavědeckých praktik. Nevnímám zde jakoukoli tendenci k přijetí jakékoli nové univerzalistické víry, jako tomu bylo v posledním období Římské říše, to je jeden z důvodů, proč mi helénismus připadá jako vhodnější paralela.

Co z těchto úvah můžeme vyvodit? Ne, rozhodně nemám v úmyslu pokoušet se o jakékoli dlouhodobé předpovědi – nehodlám se stát z čista jasna historicistou a i když lze hledat a nalézat historické paralely, pokládám dějiny za vždy nové a unikátní a budoucnost jako otevřenou. Je také třeba poukázat na nevídaný rozvoj vědeckého poznání a technologií, pro který bychom v historii hledali jakoukoli paralelu zcela marně. To, oč mi šlo, bylo sociologizující zamyšlení nad reakcí lidí na ztrátu vlivu (či na pocit ztráty vlivu) na politické záležitosti, život ve velké říši, obecnou řeč a kontakt s cizími kulturami. Je možné, že v podobných situacích lidé reagují podobně a že na současné oblibě individualizovaného duchovna může být cosi zákonitého. Pakliže tomu tak je a celá analogie má nějakou platnost, naskýtá se poněkud děsivá myšlenka, že to, co je schopno trh s vírami nahradit, není filosofická a vědecká racionalita, ale nové universalistické náboženství. Když tak o tom přemýšlím, dávám přednost současné roztříštěné iracionalitě – už proto, že se nemůže semknout a mít nějaké nebezpečné mocenské nároky.

Na závěr podotknu, že jsem zde kontemploval o Evropě, avšak za "velkou louží" vyrůstá generace pevně sevřených šiků Kristových vojáků, kteří mají už nyní jasno v tom, co nastane, až se k moci dostane křesťanská většina...