AMOR VACUI - zápisky z cesty

ale je k tomu "pokrytectví" přece nevede jejich náboženství (to by ho skutečně nemohli vyznávat), ale jejich souvěrci, životní konvence, společnost, v níž se pohybují. Pochopte, oni jsou jen pragmatičtí v tom přízemnu - po duchovní stránce v tom žádné pokrytectví není. ;)

Manželko, jak jsem už tady napsal mnohokrát, jsem co se týče těchto věcí spíše nominalista. Nevěřím v nějakou samostatně existující "esenci" společenských institucí, více mne zajímá, jak v rámci těchto institucí lidé reálně chovají. A podle toho tyto instituce posuzuji... Vím, že se lze na problematiku dívat i jinak (že existuje nějaká pravá podstata instituce a od ní se zúčastnění více či méně odchylují, ale toto pojetí mi není blízké).
Jak jsem uvedl v článku, tak dotyčné celkem chápu a nepokládám je za pokrytce, nicméně bych v rámci jejich "režimu" fungovat nechtěl.
ten Kant je k tomu opravdu dobrý, mnohem lepší, než můj článek. Doporučuji!

Nemyslím si, že by kněz, který by dal rozhovor pro tyto stránky, měl nějakým způsobem pohoršovat své ovečky. Resp. nějaké zřejmě ano, ale to by si potom nesměl dát ani kafe. Pokud by kněz v rozhovoru obhajoval stanoviska církve a pilíře křesťanské náboženství (katolické církve), neměl by snad naštvat nikoho ze svých aspoň trochu soudných farníků a teologicky by si své jednání bez problémů obhájil hned několika příklady z evangelií. Jeho vyjádření mi připadá spíše jako praxe přílišné konformity až bázlivosti.

Pokud jde o vyjadřování se z pozice kněze a "normálního věřícího", má se to ohledně interního církevního práva asi tak: Pokud by kněz hovořil nikoliv z pozice církevního správce, nýbrž jako soukromá osoba, nemohl by samozřejmě pronést výroky typu, že Satan je dobrý nebo papež zlý. Respektivě mohl, nicméně prvním by se automaticky exkomunikoval, tím druhým pak porušil svůj kněžský slib. Nemohl by zkrátka jen tak popírat základní pilíře své víry a přísahu, kterou sám složil. Nicméně, pokud by například prohlásil, že osobně nevěří v mariánské zjevení ve Fatimě, což není žádné dogma, nedělal by z hlediska iterního řádu své církve nic špatného; jen by takhle nesměl mluvit z pozice svého úřadu, tzn. za církev, která to zjevení uznala.
Co se týče satanismu, tak tam, pokud by kněz řekl jako soukromá osoba, nikoliv církevní autorita, že satanisté podle něj nejsou žádní těžcí hříšníci jen proto, že jsou satanisty, a že je nepovažuje za uctívače zla, bylo by to taktéž v pořádku a neměl by z toho mít žádné interní problémy v rámci své organizace, co tak letmo zmám přehled o jejích vnitřních pravidlech.

Allegore, co se toho rozhovoru týče, myslím, že dotyčný se obával, že pokud by odpovídal podle pravdy, tedy hodně liberálně, mohl by mít problém. A kdyby odpovídal dogmaticky korektně, nemělo by to cenu pro něj ani pro mě (a ani pro čtenáře).

"Hodně liberálně" znamená co? Ono totiž zastávat názorové pozice, které jsou v zásadních otázkách v rozporu s auto-definicemi církve, jímž jsem členem a dokonce duchovním, vypadá poněkud pokrytecky.

Zdravím v novém roce!
Napadlo mě posunout to také do jiné roviny. - Já sám se sebou sdílím různé "neortodoxní" myšlenky či názory, když se však sebe zeptám, zdali bych nechtěl o těchto věcech mluvit s přáteli, odpovím si, že nechtěl :-)

jsou manipulovaní a manipulovatelní. Potvrzujeme své představy výběrovým způsobem. V podstatě jde o to, že člověk věří na nějaký jev X tak silně, že opomíjí všechny důkazy, které nehovoří ve prospěch toho jevu. Všimne si ale všech událostí, jež jsou v souladu s jeho vírou a ještě je zveličí....
Míra našeho osobního přesvědčení o určitém předmětu nijak nesouvisí s jeho skutečnou pravdivostí ve vnějším světě!

Od věřícího člověka se očekává nejen to, že nebude klást otázky a nebude zpochybňovat svou víru, ale také, abych použil trefný výraz Richarda Dawkinse, že jakmile do místnosti vstoupí víra, veškeré racionální uváhy by se měly "po špičkách vytratit". Ptát se je nebezpečné, jste-li uvnitř a nezdvořilé jste-li venku. Smíme klást lidem různé otázky a očekávat, že budou hájit svoje přesvědčení a/nebo že si budou stát za svým a opírat se o důkazy, nicméně pokud jde o závažné téma boha, veškeré racionální debaty musí ustat ve chvíli, kdy uslyšíme slovo "veřím"? To bohužel dnes platí navzdory skutečnosti, že náboženství může být, jak je patrné ze současného napětí mezi Východem a Západem, vražedným předsudkem vyrůstajícím z morálky a nevědomosti dávných dob, kdy vznikaly náboženské posvátné knihy.

PROČ? Jsou téměř všichni lidé pokrytci? Domnívám se, že ano!
Hezký den :-)

Allegore, tento článek jsem nepsal s úmyslem někoho soudit, spíše se toho problému dotknout.

Břetislave, díky za přání, i Tobě vinšuju všechno nejlepší. Díky za příspěvek. Je to něco jako spirituální autocenzura? Napiš o tom víc.

Kajaku, v tom se asi shodneme, ale je otázkou, zda se to týká tématu tohoto článku. Pokrytec je kde kdo, ale mně šlo o vztah určité nezávislé spirituality tváří v tvář instituci (církvi).

Spiritualita je pro mě jen knižní termín, zaměření k duchovní stránce, filosoficky jiný název pro idealismus, zvlášť pro zdůraznění, že svět má duchovní základ, že je duchovní povahy nebo že je určitými lidmi preferováno psychické před fyzickým. Spiritualita je přesvědčení, že existují síly, které člověka vedou a pozvedají na kvalitativně lepší úroveň. Může být sekulárně racionalistická (víra ve vliv některých idejí, umění a kulturu, evoluční mechanismy atd), teistická nebo magická.

Teistická předpokládá, že existuje inteligence vyšší než inteligence lidská, a že s touto inteligencí je možné nějakým způsobem komunikovat a případně za to i obdržet nějaký profit.

Magická spiritualita nepředpokládá nutně existenci boha nebo bohů. Předpokládá, že člověk sám může v sobě nějakou praxí probudit jakési zázračné síly, v některých pojetích i navzdory kosmickému řádu. Jde o stále totéž poetické harampádí - čtení myšlenek, levitace a tak dál. Sem patří kromě dnes populární new age překvapivě také buddhismus a taoismus, část jógy a tak dále.

Podstatné je, že teistické a ateistické uchopení spirituálních témat není, je-li vše domyšleno, v žádném hlubokém rozporu ani jedno s druhým, ani s pozorováním světa. Vytváří soulad, mluví jinými jazyky o stejném a existujícím.

To třetí, a sice magie, je odpad. Židé pro naši budoucnost vykonali nesmírně mnoho, když začali vyhánět různé kouzelníky a šarlatány, protože tím vykonali pro budoucnost Evropy a její cestu k pravému duchovnímu probuzení, které zažila na sklonku středověku a začátku novověku, možná víc než celá antická věda dohromady.

Kajak napsal:
"Magická spiritualita nepředpokládá nutně existenci boha nebo bohů. Předpokládá, že člověk sám může v sobě nějakou praxí probudit jakési zázračné síly, v některých pojetích i navzdory kosmickému řádu. Jde o stále totéž poetické harampádí - čtení myšlenek, levitace a tak dál. Sem patří kromě dnes populární new age překvapivě také buddhismus a taoismus, část jógy a tak dále."

Propána, a jak jsi na to přišel. Nezdá se ti, že trochu zjednodušuješ? Máš o tom budhismu aspoň základní přehled?
Vůbec nehledím na to, že to tvoje rozdělení na "slušnou spiritualitu" a "harampádí" vzniklo podle tohoto příspěvku tak, jak tě to prostě na první pohled bez dalšího uvažování napadlo, a už vůbec nehledím na teorii "ateistické spirituality" a vůbec tvoji definici spirituality obecně.

KajaKu, to, co píšeš, mne zaujalo, i když s tím takto nesouhlasím. Nicméně je to zajímavý pohled na věc, a já se musím zeptat, z jakého důvodu považuješ "magickou spiritualitu" za méně hodnotnou než tu "teistickou". A dále by mě zajímalo, jak podle Tebe dochází k onomu souladu "teistické" a "ateistické" spirituality. Díky.

Když bodrý občan po čtyřicítce sedí jednou na hajzlu, sere a tu mu naskočí myšlenka: " Můj život stál za hovno." je to právě ten typ zkušenosti, kterou názývám spirituální (společně s Egonem Bondym :-).Je to kontakt s jinou rovinou zkušenosti, než v níž jsme při aktivitě našeho běžného polo-racionálního a polo-mýtického vědomí a myšlení. Nezáleží moc na tom, jak tuto rovinu nazveme, jsme v ní konfrontováni nejen se svou vlastní holou fakticitou, ale i s holou ontologickou fakticitou světa. Lze se pak uchýlit ke třem výše zmíněným variantám spirituality. Ale většina lidí to nečiní. V USA jdou k psychoanalitikovi, u nás do hospody. Se spiritualitou jsme vlastně v kontaktu od rána do večera, jde jen o to, být si vědom, že tato komunikace tu je, není ničím nadpřirozeným ani žádným "luftováním" komplexů nevědomí. V člověku je trvalé napětí vůči čemusi, co ho přesahuje? Řešení:osobní bůh? natura? mýtus? ateistická koncepce? Ateismus není evidentně jediné řešení. Teistická interpretace nesubstanční ontologie je žádoucí jen zřekne-li se substančního pojetí (patří k tomu pán, otec, hračkář a hodinář), stejně jako se zřekně antropocentrického stanoviska. Pravda není nikdy "někde uprostřed". Nemůžeme popřít, že naše zdroje jsou židovsko-křesťansko-řecké, a že vytvořily proud, v němž je snaha najít přesné a jasně vysvětlené pojmy trvalá.

http://czechtek.bloguje.cz...ky.php

No, snad je v tom i autocenzura, ale spíše převládá vědomí, že co se vlastní, tedy vnitřní religiozity týče - spoustě věcem nerozumím natolik jasně, abych je ventiloval...

@ KajaK: Zítra si to přečtu a případně zareaguju. Díky za odkaz.

@ Břetislav: No vidíš, tak to máme každý jinak. Já spoustě věcí nerozumím příliš jasně a proto je ventiluju, protože mi to pomáhá v jejich vyjasňování. ;-)

Kajak:
Vidíš, a já tenhle typ zkušenosti zase spirituální nenazývám, narozdíl od estébáka Bondyho:)

Nazývej klidně co chceš jak chceš, v pohodě :-)