Když už jsem se v poslední době zabýval dílem německého filosofa Immanuela Kanta (1724-1804), dospěl jsem k závěru, že je záhodno seznámit čtenáře tohoto weblogu s hlavními myšlenkami jeho díla. A protože nemám sebemenší šanci napsat o Kantovi cokoli odborného, zato však mám jistý popularizační talent, rozhodl jsem se celou záležitost pojmout vysloveně laicky. Cílovou skupinou je tedy čtenář filosofií netknutý, student filosofie či dokonce vystudovaný filosof zde nic zajímavého nenajde. Patříte-li tedy k cílové skupině, čtěte dál, myslím, že to bude docela zajímavé.
Abychom porozuměli Kantovi, musíme porozumět kontextu v němž svou filosofii tvořil. Bylo to v Německu osmnáctého století a filosofii tam vládla metafyzika, která působila přesně tak, jak si filosofii představují její laičtí kritici – byla nesrozumitelná, zahlcená odbornými termíny, které neoznačovaly nic hmatatelného, a řešila problémy, které jsou nezajímavé i pro mě, natožpak pro normálního člověka. Jedním z jejích význačných rysů byla skutečnost, že si každý, kdo měl nadání spekulovat o nesmrtelnosti chrousta, mohl vymyslet svůj vlastní systém věčných pravd o životě, vesmíru a vůbec – a nebylo vůbec jasné, jak určit, kdo má pravdu. Kant později ukázal, že nejen že to nebylo jasné, ono to vlastně ani nebylo možné. V Anglii té doby existovala tradice založená na zkušenosti jako východisku filosofování, která byla zdravému rozumu rozhodně blíže než kontinentální rozumování, ale která nedokázala odpovědět na některé důležité otázky, jako například jak je to s lidskou duší, světem a Bohem.
Když Immanuel Kant začal filosofovat (a kromě toho se zaobíral i přírodními vědami a matematikou), navázal na onu metafyzickou tradici, napsal pěknou řádku filosofických i vědeckých děl a kdyby u toho zůstalo, byl by jen dalším nesrozumitelným filosofem z mnoha. Pak se ale něco změnilo, patrně spíše pozvolna, v průběhu poctivého a hlubokého myšlení, než že by šlo o nějaké náhlé prozření, a Kant se stal zcela jedinečným nesrozumitelným filosofem… I když, narozdíl od jeho kolegů, nesrozumitelným pouze vnějškově, co do formy jeho díla, nikoli však obsahově. Jsem totiž přesvědčen, že v základních rysech své nauky je Kant v zásadě pochopitelný, což hodlám dokázat tímto vyprávěním.
V čem onen obrat spočíval? Kant se patrně zeptal sám sebe, co vlastně doopravdy víme a jak to vlastně víme. Na základě čeho jsme oprávněni vypovídat o Bohu, duši, podstatě světa či o věcech tak, jak jsou? Kde jsou vůbec hranice našeho poznání? Kdyby byl Kant Britem, mohly by jej jeho úvahy vést ke skepticismu a k prostému zavrhnutí metafyziky. Ale Kant byl Němec a vnímal jednu důležitou skutečnost – lidskou potřebu metafyziky, tedy způsobu, jak se vztahovat k nadsmyslovým skutečnostem. Kant nechtěl metafyziku zničit, chtěl ji postavit na pevný a smysluplný základ, chtěl vytvořit podmínky, za kterých nebude metafyzika tím či oním dogmatickým systémem, který si někdo vymyslel, ale vědou podobnou matematice a přírodovědě. Aby toho dosáhl musel určit, kde se nacházejí nepřekročitelné hranice lidského rozumu. Především odmítl možnost, že by se naše poznání obešlo bez zkušenosti. Odmítl ale také představu, že by naše mysl byla „čistá tabule“, na níž zkušenost píše, protože v tom případě bychom se nemohli dobrat k žádnému jistému poznání – například zákon příčiny a účinku by tak byl jen jakýmsi provizoriem vycházejícím z toho, že se nám sice jeví, že spolu určité události souvisejí, ale je to jen pouhý zvyk – neexistuje způsob, jak na základě zkušenosti jednoznačně tvrdit, že se stejná posloupnost jevů bude za stejných podmínek opakovat (s touto kritikou kauzality přišel britský filosof David Hume).
Kant ale znal vědu své doby a uvědomoval si, že výše uvedený pohled na věc by ji pohřbil, protože věda potřebovala kauzalitu k tomu, aby mohla zdárně popisovat a předvídat různé jevy. Bylo třeba se k tomu postavit jinak. Kant na tom pracoval deset let s německou důkladností – a já to nyní drze shrnu v pár odstavcích.
Náš filosof se na to podíval takto: Aby byla metafyzika možná, musejí být možná nějaká platná, informačně hodnotná (tj. nevyspekulovaná) tvrzení, která jsou nezávislá na každé zkušenosti. Abychom se tím vůbec mohli zaobírat, je třeba nejprve vyzkoumat, jak to s tou naší zkušeností vlastně je. Máme nějaké počitky, kterými nás zásobuje svět. Co o tomto světě ale ve skutečnosti víme? Co víme o věcech tak, jak objektivně jsou, o věcech o sobě, kantovsky řečeno? Ve skutečnosti o nich nevíme nic. Kant připustil (a trval na tom), že svět „tam venku“ existuje, že není jen nějakou iluzí, ale obraz, který v mysli máme, je obrazem, který jsme si ze smyslových dat dotvořili sami. Každá zkušenost se skládá ze dvou složek, z dojmu (smyslového) a z toho, co jsme tam sami vložili. Nejsme schopni vyskočit ze svého vlastního vnímání a chápání světa a spatřit jej v jeho objektivní podobě.
Jak to vlastně děláme? Podle Kanta dvoustupňově. Nejprve smyslový dojem vytvaruje naše vnitřní představa prostoru a času, které podle Kanta nejsou vlastnostmi objektivního světa, ale způsobem, jak smyslové dojmy nazíráme a v mysli zformujeme. Pak si o takto vzniklém objektu začneme něco myslet – a dávat jej do souvislostí. To je ten druhý stupeň, kdy do zkušenosti vkládáme své pojmy – například výše zmíněnou kauzalitu (Kant definoval 12 takových základních pojmů). Tak vzniká poznání. A toto poznání se týká pouze zkušenosti, ničeho jiného, tedy například ne toho, jak je to „doopravdy“, tedy nezávisle na nás.
Tímto způsobem také Kant objasnil, jak je možná matematika a jak jsou možné obecné výpovědi přírodovědy o světě. Matematika je založena na prostoru a času, jimiž formujeme svou zkušenost. Objekty geometrie vytváříme v prostoru, čísla odpovídají plynutí času. Nutno dodat, že dnešní matematika by si s Kantovým trojrozměrným prostorem a jednorozměrným časem jako oblastmi, v nichž tvoříme své matematické představy, rozhodně nevystačila, v jeho době to ale byl pěkný a rozumný předpoklad. Obecně platné věty přírodovědy pak odpovídají druhé složce, s jejíž pomocí poznáváme, tedy pojmům, s jejichž pomocí o zkušenosti myslíme. Tyto pojmy (a ani prostor a čas, kterými zkušenost „tvarujeme“), ale nemůžeme vzít, zbavit veškerého obsahu a aplikovat na něco nezkušenostního (třeba na věci tak jak jsou samy o sobě, na Boha, na naši vlastní duši…). Formy prostoru a času i naše pojmy o předmětech zkušenosti sice samy o sobě existují před každou zkušeností, ale jen v ní (v jejím utváření) se mohou realizovat. Co se stane, když je použijeme na entity jako je svět, duše či Bůh? Kant přesvědčivě ukázal, že naše pojmy, určené k vytváření zkušenosti, v takové chvíli přestávají fungovat a vedou k neřešitelným rozporům. Neboli, a to si zapišme za uši, to, jak přemýšlíme o světě zkušeností, je naprosto nepoužitelné pro svět mimo veškerou zkušenost, ať už se to týká pravé podstaty světa, nesmrtelnosti duše či vlastností Boha. Pokud máte pocit, že se vás to týká a že přesně to děláte, tak vězte, že Kant vám zatnul tipec už v osmnáctém století…
Jak ale o těchto metafyzických věcech přemýšlet můžeme? Je to vůbec možné? Kant věřil, že ano, ale ne jako o předmětech zkušenosti ale jen jako o prvních principech našeho poznání. Lidský rozum potřebuje nepodmíněnost, nějaké souhrnné ideje, které by sjednocovaly lidské poznání, překračovaly částečnost poznatků a dávaly životu smysl. Takto fungují, jako ideje, svět (jako úplnost vnější zkušenosti), duše (jako úplnost zkušenosti vnitřní) a Bůh (jako spojení, řád a jednota skutečnosti). Tyto ideje využíváme jako jednotící principy našeho zkušenostního poznání, ale zkušeností (a tedy ani pomocí jejích pojmů) je poznat nemůžeme. Můžeme však mluvit o tom, čím jsou pro nás. Nemohu poznat, jaký je Bůh sám o sobě, ale jaký je pro mne, to poznat mohu, řekl by Kant. K tomuto metafyzickému setkání dochází na samé hranici možné zkušenosti…
Když Immanuel Kant začal filosofovat (a kromě toho se zaobíral i přírodními vědami a matematikou), navázal na onu metafyzickou tradici, napsal pěknou řádku filosofických i vědeckých děl a kdyby u toho zůstalo, byl by jen dalším nesrozumitelným filosofem z mnoha. Pak se ale něco změnilo, patrně spíše pozvolna, v průběhu poctivého a hlubokého myšlení, než že by šlo o nějaké náhlé prozření, a Kant se stal zcela jedinečným nesrozumitelným filosofem… I když, narozdíl od jeho kolegů, nesrozumitelným pouze vnějškově, co do formy jeho díla, nikoli však obsahově. Jsem totiž přesvědčen, že v základních rysech své nauky je Kant v zásadě pochopitelný, což hodlám dokázat tímto vyprávěním.
V čem onen obrat spočíval? Kant se patrně zeptal sám sebe, co vlastně doopravdy víme a jak to vlastně víme. Na základě čeho jsme oprávněni vypovídat o Bohu, duši, podstatě světa či o věcech tak, jak jsou? Kde jsou vůbec hranice našeho poznání? Kdyby byl Kant Britem, mohly by jej jeho úvahy vést ke skepticismu a k prostému zavrhnutí metafyziky. Ale Kant byl Němec a vnímal jednu důležitou skutečnost – lidskou potřebu metafyziky, tedy způsobu, jak se vztahovat k nadsmyslovým skutečnostem. Kant nechtěl metafyziku zničit, chtěl ji postavit na pevný a smysluplný základ, chtěl vytvořit podmínky, za kterých nebude metafyzika tím či oním dogmatickým systémem, který si někdo vymyslel, ale vědou podobnou matematice a přírodovědě. Aby toho dosáhl musel určit, kde se nacházejí nepřekročitelné hranice lidského rozumu. Především odmítl možnost, že by se naše poznání obešlo bez zkušenosti. Odmítl ale také představu, že by naše mysl byla „čistá tabule“, na níž zkušenost píše, protože v tom případě bychom se nemohli dobrat k žádnému jistému poznání – například zákon příčiny a účinku by tak byl jen jakýmsi provizoriem vycházejícím z toho, že se nám sice jeví, že spolu určité události souvisejí, ale je to jen pouhý zvyk – neexistuje způsob, jak na základě zkušenosti jednoznačně tvrdit, že se stejná posloupnost jevů bude za stejných podmínek opakovat (s touto kritikou kauzality přišel britský filosof David Hume).
Kant ale znal vědu své doby a uvědomoval si, že výše uvedený pohled na věc by ji pohřbil, protože věda potřebovala kauzalitu k tomu, aby mohla zdárně popisovat a předvídat různé jevy. Bylo třeba se k tomu postavit jinak. Kant na tom pracoval deset let s německou důkladností – a já to nyní drze shrnu v pár odstavcích.
Náš filosof se na to podíval takto: Aby byla metafyzika možná, musejí být možná nějaká platná, informačně hodnotná (tj. nevyspekulovaná) tvrzení, která jsou nezávislá na každé zkušenosti. Abychom se tím vůbec mohli zaobírat, je třeba nejprve vyzkoumat, jak to s tou naší zkušeností vlastně je. Máme nějaké počitky, kterými nás zásobuje svět. Co o tomto světě ale ve skutečnosti víme? Co víme o věcech tak, jak objektivně jsou, o věcech o sobě, kantovsky řečeno? Ve skutečnosti o nich nevíme nic. Kant připustil (a trval na tom), že svět „tam venku“ existuje, že není jen nějakou iluzí, ale obraz, který v mysli máme, je obrazem, který jsme si ze smyslových dat dotvořili sami. Každá zkušenost se skládá ze dvou složek, z dojmu (smyslového) a z toho, co jsme tam sami vložili. Nejsme schopni vyskočit ze svého vlastního vnímání a chápání světa a spatřit jej v jeho objektivní podobě.
Jak to vlastně děláme? Podle Kanta dvoustupňově. Nejprve smyslový dojem vytvaruje naše vnitřní představa prostoru a času, které podle Kanta nejsou vlastnostmi objektivního světa, ale způsobem, jak smyslové dojmy nazíráme a v mysli zformujeme. Pak si o takto vzniklém objektu začneme něco myslet – a dávat jej do souvislostí. To je ten druhý stupeň, kdy do zkušenosti vkládáme své pojmy – například výše zmíněnou kauzalitu (Kant definoval 12 takových základních pojmů). Tak vzniká poznání. A toto poznání se týká pouze zkušenosti, ničeho jiného, tedy například ne toho, jak je to „doopravdy“, tedy nezávisle na nás.
Tímto způsobem také Kant objasnil, jak je možná matematika a jak jsou možné obecné výpovědi přírodovědy o světě. Matematika je založena na prostoru a času, jimiž formujeme svou zkušenost. Objekty geometrie vytváříme v prostoru, čísla odpovídají plynutí času. Nutno dodat, že dnešní matematika by si s Kantovým trojrozměrným prostorem a jednorozměrným časem jako oblastmi, v nichž tvoříme své matematické představy, rozhodně nevystačila, v jeho době to ale byl pěkný a rozumný předpoklad. Obecně platné věty přírodovědy pak odpovídají druhé složce, s jejíž pomocí poznáváme, tedy pojmům, s jejichž pomocí o zkušenosti myslíme. Tyto pojmy (a ani prostor a čas, kterými zkušenost „tvarujeme“), ale nemůžeme vzít, zbavit veškerého obsahu a aplikovat na něco nezkušenostního (třeba na věci tak jak jsou samy o sobě, na Boha, na naši vlastní duši…). Formy prostoru a času i naše pojmy o předmětech zkušenosti sice samy o sobě existují před každou zkušeností, ale jen v ní (v jejím utváření) se mohou realizovat. Co se stane, když je použijeme na entity jako je svět, duše či Bůh? Kant přesvědčivě ukázal, že naše pojmy, určené k vytváření zkušenosti, v takové chvíli přestávají fungovat a vedou k neřešitelným rozporům. Neboli, a to si zapišme za uši, to, jak přemýšlíme o světě zkušeností, je naprosto nepoužitelné pro svět mimo veškerou zkušenost, ať už se to týká pravé podstaty světa, nesmrtelnosti duše či vlastností Boha. Pokud máte pocit, že se vás to týká a že přesně to děláte, tak vězte, že Kant vám zatnul tipec už v osmnáctém století…
Jak ale o těchto metafyzických věcech přemýšlet můžeme? Je to vůbec možné? Kant věřil, že ano, ale ne jako o předmětech zkušenosti ale jen jako o prvních principech našeho poznání. Lidský rozum potřebuje nepodmíněnost, nějaké souhrnné ideje, které by sjednocovaly lidské poznání, překračovaly částečnost poznatků a dávaly životu smysl. Takto fungují, jako ideje, svět (jako úplnost vnější zkušenosti), duše (jako úplnost zkušenosti vnitřní) a Bůh (jako spojení, řád a jednota skutečnosti). Tyto ideje využíváme jako jednotící principy našeho zkušenostního poznání, ale zkušeností (a tedy ani pomocí jejích pojmů) je poznat nemůžeme. Můžeme však mluvit o tom, čím jsou pro nás. Nemohu poznat, jaký je Bůh sám o sobě, ale jaký je pro mne, to poznat mohu, řekl by Kant. K tomuto metafyzickému setkání dochází na samé hranici možné zkušenosti…
Je zjevné, že jsem při psaní tohoto povídání mnohé důležité aspekty Kantova díla opominul; vzhledem k mému „didaktickému“ záměru to bylo nevyhnutelné. Ve skutečnosti, jakkoli jsou ty nejzákladnější myšlenky v zásadě srozumitelné, jejich zdůvodnění je nesmírně komplikované a náročné na pochopení. Ono také kdyby to Kant pojal tak jednoduše, jako já ve svém vyprávění, nikdo z jeho současníků by ho prostě nemohl brát vážně. Každá teze musela být detailně vyargumentována a Kant smysl pro detail bezpochyby měl. Součástí jeho díla je pečlivě vypracovaná a poněkud neintuitivní terminologie, kterou jsem, zcela záměrně, z tohoto textu vyloučil. Snad se mi i přesto podařilo sdělit to opravdu podstatné…
Tento příběh byl příběhem Kritiky čistého rozumu, prvního Kantova „kritického“, tj. vymezujícího, díla. O dalších třeba také v budoucnu něco napíši, dnes ale jen na závěr shrnu to podstatné: Význam Kantova díla spočívá v otázce po podmínkách našeho poznání. Je to otázka, jíž bychom si měli, alespoň čas od času, klást – zvláště, chceme-li začít filosofovat. A přemýšlet o tom, zda při našem přemýšlení nepoužíváme neadekvátní myšlenkové nástroje…
