AMOR VACUI - zápisky z cesty

Abych se nemusel příliš opakovat, odvolám se na svůj dávnější text "Chytrý Jarek", který srozumitelně objasňuje genezi mého problému se školou. Přečtěte si jej, pokud jej neznáte.

Tak. Přečteno?

Dobrá, pojďme tedy dál. Víme už, že jsem zhruba deset let pociťoval velmi silný tlak na studijní výsledky a není překvapivé, že zde hraje roli i skutečnost, že moje máma měla v mládí umělecké ambice, nicméně byla donucena vystudovat ekonomku a dlouhou dobu pak dělala práci, která ji nebavila. Takže jsem měl naplnit její nenaplněné ambice. Hodně zdůrazňovala své přání, abych mohl dělat práci, která mě baví, a k tomu je potřeba studium. No, a teď si k tomu přidejte i skutečnost, že v prvním roce mého života odjel můj táta na rok na služební cestu do Brazílie, takže jsem byl, zcela logicky, na matku fixován podstatně víc, než na otce. Zklamat mámu, to bylo vždy trauma největší. To všechno dohromady je slušný základ přinejmenším na kvalitní neurózu a nevyrovnanou osobnost...
V mých dvaceti letech, po úspěšném ukončení druhého roku vysoké školy, se ve mně cosi zlomilo. Asi to byla opožděná adolescentní revolta. Najednou prostě nešlo studovat. Vyhýbal jsem se škole jak jen to šlo, jakoby zde působila nějaká strašlivá protisíla – byl to vlastně permanentní konflikt mezi chtěním studovat a dokončit tu zatrolenou dvojkombinaci filosofie-religionistika, a tou protisílou, která způsobovala, že jsem se do toho musel nutit a bylo to stále těžší a těžší (neboli: splnit maminčino přání kontra odmítnout ty roky nátlaku?) . Snažil jsem se zapomenout v hospodách, klubech a občas na marihuanových dýcháncích, ale vystřízlivění bylo vždy o to horší (nakonec mě i tyhle drogy přestaly bavit (někdy před koncem tisíciletí), ale nic se tím nezlepšilo – tím chci říci, jen aby bylo jasno, že už devět let nechlastám ani nehulím, ale na problému to nic nezměnilo). A pak ten neustálý matčin dohled. Mé jednání se stalo tváří v tvář škole vyhýbavým, unikajícím a přitom jsem si nebyl ochoten přiznat pravdu. Objevily se první regulérní deprese, kdy už nešlo dělat vůbec nic. Studium jsem různě přerušoval a znovu navazoval, občas se objevilo hypomanické období, kdy jsem plný elánu doháněl, co se dalo, ale nikdy se mi nepodařilo dohnat vše. Rok za rokem... Měl jsem dokonce i období, kdy jsem nebyl ani schopen přiblížit se oblasti, kde se nachází fakulta, třeba tam jít do hospody. Můj vztah ke škole začínal nabývat rozměrů posttraumatického šoku... Nicméně jsem postupně, často v obdobích úlevy od deprese či v obdobích hypomanických, absolvoval téměř všechny předměty nutné k připuštění k magisterským státnicím, jenže pak se rozsypalo úplně všechno. Maminka onemocněla a umřela, školu jsem opět přerušil... Nutno dodat, že ze strany fakulty jsem nepociťoval žádné nepřátelství, spíše snahu mi pomoci. Nakonec mi nabídli, že mi dají alespoň bakalářský titul (bakalářskou státnici jsem měl hotovou na religionistice – včetně obhájené bakalářské práce, malou státnici jsem měl hotovou na filosofii). Prý jen musím napsat a obhájit bakalářskou práci z oboru filosofie. Napsal jsem tedy práci, dosti slušnou, řekl bych, odevzdal ji, jenže pak přišel požadavek složit před obhajobou tři rozdílová kolokvia – z německého idealismu (Kant), etiky a filosofie 19. a 20. století. V té době jsem měl tak těžkou depresi, že jsem to chtěl vzdát, ale nevzdal jsem to, připravil se jak jen to šlo, domluvil si kolokvium z toho Kanta a z větší části nepříčetný napsal v kabinetu prof. Horyny test – na 50%. Po pravdě řečeno to byl vzhledem k situaci asi slušný výkon, ale k absolvování kolokvia ani zdaleka nestačil. Pak jsem se zhroutil docela, prošel si jednou z nejhorších sebevražedných krizí, a školu definitivně odpískal.
Následovalo uzdravení z deprese, téměř tři roky práce terapeuta, absolvování spousty školení a kurzů, s čímž jsem neměl sebemenší problém, a nakonec i pokus studovat tříletý bakalářský obor v Olomouci, což mi celkem šlo, ale byly s tím spojené hrozné nervy a ještě jedna otravná a znechucující věc, o které zde ale nebudu psát, protože nemám teď chuť ani náladu riskovat střet s Univerzitou Palackého. Navíc se na začátku druhého ročníku vrátila těžká deprese a studium bylo k nesnesení.
Pak jsem ale dostal nabídku, která se neodmítá – možnost, že mi budou uznány skoro všechny absolvované předměty vystudované v Brně, pokud se přihlásím do bakalářského studia. Znělo to jako dobrý nápad a šel jsem do toho, snad proto, že hnusné podzimní deprese polevily a já si říkal, že v mírné až střední depresi takové studium budu schopen zvládnout. Fakt nevím, čím jsem v té chvíli myslel, patrně prdelí, s prominutím... Doufal jsem snad, že se ta protisíla neobjeví? Že už je pryč? Naivní. Byla tam, byla tam celou dobu a jen čekala, až bude vzkříšena a zaútočí v plné síle. Moje stavy se, celkem zákonitě, zhoršovaly, jak se blížil nástup do prvního ročníku, spojený s nutností spousty administrativních a jiných úkonů spojených s uznáním předmětů. Na úvodní týden ve škole jsem nebyl vůbec schopen dorazit, pak jsem se nějak zmátořil, zapsal si předměty, jež mi byly uloženy k absolvování a se zatnutými zuby se stal opět studentem. No a naschvál – hádejte, jak mi to jde? Ztuha mi to jde. Neustále svádím vysilující boje se zdrhacími a únikovými tendencemi, snažím se studiu věnovat maximum svého času, ale neleze mi to do hlavy tak, jak by mělo. On také po těch deseti letech člověk přeci jen ztratí část kontextu. A také mě to často nebaví. Ano, Kant je pro dějiny filosofie naprosto zásadní a je důležité, aby student tohoto oboru byl řádně seznámen s principy jeho filosofování, nicméně memorovat si spoustu dnes již dávno překonaných detailů jeho nauky mi připadá neužitečné a otravné. Jenže test se neptá, nakolik rozumím podstatě, test se ptá, nakolik jsem se to naučil zpaměti, a moje hlava to už vážně nebere tak jak kdysi. Připadám si na to starý a žasnu, jak to dělají studenti, kteří jsou co chvíli v hospodě či na nějaké "akci" a stejně se to všechno stihnou naučit... Jinak řečeno: Ke staré protisíle se připojil i problém staršího a pomalejšího mozku...
Víte, aniž bych ze sebe dělal nějaké hogo-fogo, myslím, že mám větší všeobecný přehled než kdejaký čerstvý magistr a že jsem rozhodně kreativnější než spousta "licencovaných" filosofů, ale co je mi to platné, když to nedokáži uplatnit při studiu, protože se po mně chce něco jiného a protože, a to především, je tady ta protisíla, jež vznikla, jak řekl můj psycholog, jakýmsi rozštěpením mé osobnosti. Bylo zvláštní, že jsme celý tento problém po těch letech začali důkladně rozkrývat až nyní, snad to souvisí s tím, že dříve jsem buď nestudoval, nebo všechno překrývala temnota těžké deprese... Včera mi měla být věnována psychoskupina, na níž se tento problém měl rozkrývat formou konstelace, jenže psycholog onemocněl, takže nejdřív za čtrnáct dní. Frustrace největší, protože jsem do té skupiny vkládal nemalou naději, naději, že se mi podaří prožitkově, niterně, emočně, nějak nově... uchopit to, co si sice uvědomuji racionálně, nicméně je mi to rozumové uvědomění prd platné. Za týden mě čeká test z Kanta a já mám oprávněné pochybnosti (vzhledem k tomu, jak se s tím učením trápím a jak mi to odmítá lézt do hlavy), že jej zvládnu. Také bych měl odevzdat k posouzení dopracovanou bakalářskou práci a nevím, čemu se věnovat dřív. Další má potíž: Nedokážu se věnovat usilovné studijní práci "na dvou frontách" – tedy třeba půl dne věnovat Kantovi a dalších pár hodin studiu rané řecké filosofe kvůli bakalářce. No, a tak jsem z toho všeho strašně nešťastný, cloumají mnou záchvaty bezmoci, frustrace a naprosté nechuti (to všechno na pozadí kontinuální deprese a únavy) a připadám si jako v pasti: Pokud se na to nevykašlu, nakonec to stejně nejspíš dopadne špatně a budu se jen trápit o to déle. Pokud hodím ručník do ringu rovnou, nebudu už nucen trávit hodiny času zoufalou snahou naučit se něco, mi nic neříká a co mě de facto odpuzuje, ale bude to zase další školní prohra, opakování starého známého bolestného scénáře. V obou případech je to spojeno s frustrací ze zbytečně vynaloženého úsilí, nervů a peněz (musím platit školné). Jediné, k čemu to všechno může být dobré, je to, že jsem si uvědomil plnou sílu celého toho vnitřního konfliktu a to, že je pořád tady. Třeba to povede k tomu, že se mi snad podaří ten konflikt zpracovat a stát se celistvějším člověkem. Pokud ano, pak tak zkušenost, byť draze zaplacená, možná přeci jen bude k něčemu dobrá...
Jenže co teď? Mám bojovat nebo se vzdát? Jedno už vím jistě: I kdybych zatínal zuby sebevíc a přemáhal sám sebe o sto šest, nemám šanci nad tou protisílou za stávajícího stavu věcí zvítězit. De facto ji to sebepřekonávání nabíjí – čím víc usiluji, čím víc zatínám zuby a nutím se do práce, tím silnější je protitlak, jenž musím překonávat, a tím jsem vyčerpanější. Je to, jako bych tím úsilím tu protisílu nabíjel. A ta je nakonec vždy silnější, než to úsilí. Nicméně řekněme, že vytrvám a že za čtrnáct dní bude psycholog zdráv, bude skupina a na ní se ve mně odstartuje nějaký léčivý proces (nic z toho samozřejmě není jisté) – bude ještě nějaká šance, že mi to umožní zvládnout tento semestr? Těžko říct... Můžu to zkusit...
Připadám si jako v pasti a jakékoli řešení je nesmírně bolavé. Pustit to všechno a vrátit se ke studiu věcí, jež mne baví mnohem více než subtilní detaily Kantovy či Leibnitzovy filosofie, o nichž vím, a to stoprocentně!, že je k ničemu nikdy nebudu potřebovat? Ale také: Pustit to všechno k vodě a prožít další těžkou frustraci? Nebo vytrvat, udělat všechno proto, abych uspěl, a pravděpodobně nakonec stejně prohrát?
Je mi z toho všeho nesmírně bezradně, úzkostně a smutno...

PS: Rady či podněty uvítám, ale ty laciné už opravdu všechny znám...

linkuj.cz vybrali.sme.sk