O fanaticích

Představte si, že bych zde zveřejnil recenzi na sbírku současné belgické poesie jež vyšla pod názvem Na křídlech modrého ptáka. Jsem si téměř jist, že by se pod článkem objevil komentář, v němž bychom se dočetli něco na způsob:
„Fuj, už jsem se lekl, že tu propaguješ tu zločineckou organizaci ODS, která… bla bla bla…“. Podobně na jednom křesťanském fóru čekal homofobní pravoslavný kněz Libor Halík (proslavil se svým hulákáním žalmů před brněnskou porodnicí) na sebemenší příležitost, jež by mu umožnila chrlit sáhodlouhé výlevy o tom, že pokud nevymýtíme homosexualitu, zničí nás Bůh stejně jako kdysi Sodomu a Gomoru. Co je to za lidi, kteří hledají sebemenší záminku k tomu, aby mohli vypouštět své „pravdy“? A jaké jsou ty jejich „pravdy“? Kdo je jejich nepřítelem? Uvidíme, že především oni sami, ale nejprve k názorům jako takovým. Je přirozené, že každý máme spoustu názorů na spoustu věcí. Někdo fandí pravici, někdo levici, jiný je apolitický, někdo je křesťan, jiný je buddhista nebo třeba atheista atd. Kde je ta hranice, kdy se z řádného názoru stává posedlost?
Kritérium, které používám – a uznávám, že je to kritérium poněkud hrubé – je založeno na tom, že sleduji, jakým způsobem ten, kdo prezentuje názor, reaguje na podněty. Pokud má potřebu cpát svůj názor kamkoli je to jen možné (s využitím občas skutečně bizarních oslích můstků), je to pro mě znamení, že ten člověk je posedlý. Kritický názor na ODS je v pořádku pod článkem o současné politice a není v pořádku pod recenzí sbírky poesie. Druhé rozlišovací kritérium je založené na tom, zda je pro takového člověka stoupenec opačného názoru oponent nebo nepřítel. A konečně zde máme černobílé vidění typu „kdo nečůrá se mnou, čůrá proti mně“ a důraz na názorovou ortodoxii (odchylky od zvolené „pravdy“ nejsou dovoleny). Hranice mezi normálním člověkem a fanatikem je patrně ve skutečnosti dosti neostrá, ale pokud někdo splňuje všechna výše uvedená kritéria, nelze pochybovat o tom, že ryzím fanatikem je.
Kde se to v lidech bere? Můžeme na to pohlédnout z hlediska memetiky jako na těžkou memetickou infekci. Z tohoto úhlu pohledu je ovšem nakažený úplně každý a hranice je potom záležitostí míry nákazy. Druhý možný pohled, patrně ne zcela vědecký, ale v praxi velmi dobře použitelný, je založen na teorii projekce. O projekcích jsem psal už mnohé, takže jen stručně: V případě posedlosti názorem lze hovořit o projekci Stínu, tedy nepřiznaných vlastních špatných vlastností. Takový člověk (ovšemže nevědomě) uchopí všechno to svinstvo, které v sobě má, a promítne to na zvolený objekt, načež proti těmto přízrakům zaútočí. Nebojuje tedy s vnějším zlem (nebo jen v poměrně malé míře), ale se svou vlastní temnotou. Čím extrémnější takový člověk je, tím věrohodněji vykresluje charakteristika, kterou přisuzuje svému nepříteli, jeho vlastní povahu, neboli – tím víc na sebe prozrazuje.
Pokládám za zcela nemožné vést s takovým posedlým jakoukoli racionální diskusi (protože jejich rozum spí… a plodí monstra…) a pokládám za nesmírně nebezpečné učinit takového člověka svým spojencem, neboť i když máte zdánlivě stejné názory, nikdy nebudou úplně stejné a tudíž se nevyhnutelně stanete heretikem a budete zavrženi.
Shrnuto: Fanatiků je možné si dobírat, je užitečné je odhalovat a poukazovat na jejich šílenství, ale je marné s nimi diskutovat a sebevražedné jít s nimi do holportu.