AMOR VACUI - zápisky z cesty

Narazím-li na přesnou formulaci toho, co si sám myslím, připadá mi nadbytečné vymýšlet to znovu, předávám tedy slovo Pavlu Koubovi, který v doslovu k Nietzscheho Radostné vědě napsal:

"Stále zřetelněji spatřuje celé své dílo – počínaje metafyzikou tragédie, přes radikální kritiku metafyzických konceptů vůbec, až k různým formám přitakání ne-morálnímu, otevřenému světu – jako boj proti jednoznačné polarizaci morálního vidění, které veškerý význam, všechnu krásu a každé tajemství ve světě odvozuje z jakéhosi posledního, ryzího a transcendentního ‘smyslu světa‘.

Nietzsche spatřuje v tomto morálním výkladu projev slabosti, pokus vystoupit z enigmatického pole světa a spočinout v úlevném obecném přesvědčení, že svět jako celek má poslední ‘smysl‘. Míra neotřesitelnosti tohoto ‘smyslu‘ je pak dána mírou jeho neuchopitelnosti. Že se takový ‘smysl‘ může ukázat nejen jako ‘ne-jsoucí‘, nýbrž že se stále častěji ukazuje i jako prostě nejsoucí, vede posléze k hluboké krizi, k otřesu smyslu vůbec, neboť všechny dílčí formy smyslu byly již uvedeny v závislost na ‘smyslu‘ posledním. Postupující nihilistická krize je tedy pro Nietzscheho přímým důsledkem metafyziky jakožto umělého dilematu mezi absolutním smyslem a absolutním nesmyslem, metafyziky jakožto neschopnosti žít se smyslem podmíněným, tj. vnitřně ohroženým nesmyslností, ale proto ještě ne nicotným. Nietzsche nalézá možné východisko v tom, že si přestaneme nutnost koexistence s nesmyslností zakrývat, že se naučíme chápat svět jako místo situovaného smyslu, jehož zrod, proměny a samozřejmě také zánik jsou výsledkem neustálého vnitřního napětí vůči nesmyslnosti. Přesněji řečeno: výsledkem napětí, jež vyplývá z možnosti, že nesmyslnost zastupuje jinou podobu smyslu. Přijetí této (neabsolutizované) nesmyslnosti nám umožní využít její osvobodivou sílu a odhalit na jejím rubu například vzácnost a plnou prožitelnost života, na niž cílí Nietzschova myšlenka věčného návratu." (Radostná věda, str. 272-3. Tučně zvýrazněno mnou.)

Co dodat? Nebýt všech těch bezživotných metafyzických sýčků, kteří si připadají natolik nicotní, že sobě i ostatním sugerují poslední či absolutní ‘smysl‘ života, nebyl by ani nihilismus těch, kteří uvěřili v jejich vylučovací bud a nebo a současně dospěli k poznání, že žádný absolutní ‘smysl‘ neexistuje. Tak, jako se žádné náboženství neobejde bez svých ‘ďáblů‘, neobejdou se ani hlasatelé smyslu bez nihilistů. Ale to je jen takový taneček, neboť obě strany jsou přesvědčeny o tom, že buď má smysl vše a navždy, nebo nic a nikdy. Proto byl Nietzsche tvrdým oponentem jak hlasatelům ‘posledního smyslu‘, tak i nihilistům.

Bůh je mrtev a neexistuje žádný ‘poslední smysl‘. Život má smysl sám o sobě a sám pro sebe. Má nemoc mne přivedla do končin, kde vládla ta nejčernější beznaděj, i (zřídkavěji) na vrcholky hor manické extáze. Díky tomu jsem se naučil těšit se z chvil, kdy zakouším situovaný smysl svého života – vím, že v tom není nic absolutního, ale sama radost z existence a z konání je potvrzením a důkazem, že pravda je na mé straně.

linkuj.cz vybrali.sme.sk