AMOR VACUI - zápisky z cesty

Můj oponent prohlásil něco v tom smyslu, že Satan je spojen se zlem a násilím, zatímco Bůh je zde od toho, aby "páchal dobro". Proto je Bůh nabit "pozitivní energií" zatímco Satan je, skrze činy jeho stoupenců, "nabíjen" negativně.  Když jsem poukázal na očividnou skutečnost, že ve jménu božím bylo spácháno o několik řádů více krutostí než ve jménu Satana – a to jsem bral v potaz i psychopatické magory, kteří nemají se satanismem (ve smyslu nějaké nauky) nic společného, oponent prohlásil, že za zlo, páchané ve jménu kupříkladu Krista, může také Satan, protože Bůh hlásá "nezabiješ" a "lásku", takže s tím nemůže mít cokoli společného. Zde se pozastavím nad tím "nezabiješ" (správně má být ovšem "nezavraždíš") – je to součást Desatera přikázání, které Mojžíšovi sdělil tentýž bůh, který vraždil ve velkém i svůj vlastní národ a nepokrytě nabádal ke genocidě národů jiných. Když už se někdo ohání Biblí, ať si ji k čertu také přečte a nevytrhává z kontextu díla jen to, co lahodí jeho srdci! Ostatně ani Nový zákon není žádnou esencí dobra a lásky, stačí si přečíst Zjevení Janovo a zamyslet se nad počínáním Krista v této knize... A co násilí páchané muslimy? Patří také do sféry Satana nebo "nabíjí" spíše Alláha? A není snad komunismus spásné učení o tom, jak se všichni budeme mít dobře?

A zde se dostáváme k výše slíbeným dvěma přístupům k náboženství a vlastně ke každé ideologii. Můžeme na ně pohlížet esencialisticky a nominalisticky. Esencialismus (ve scholastickém učení zvaný realismus, čímž se ale myslelo něco jiného, než co tím slovem míníme dnes) je založen na přesvědčení, že existují nějaké ideje, esence věcí. Přišel s tím už Platón a v různých podobách toto učení přežívá dodnes, například u těch společenských vědců, kteří usilují o zachycení nějaké "esence" kupříkladu státu, církve či jiného společenského fenoménu. Můj oponent v diskusi, coby intuitivní esencialista, se domníval, že existuje nějaká, jevy předcházející, esence náboženství či dokonce esence "Boha", od níž se ti, kdo ve jménu daného náboženství či nějakého boha páchají zlo, odchylují.

Druhým pohledem, a je patrně zjevné, že je to pohled, který upřednostňuji, je nominalismus. Ten tvrdí, že ideje či esence existují až po věcech, že jsou to jména, obecniny, které vytváříme my sami, abychom byli schopni abstrakce. Nominalisticky pojaté obecniny v klasickém smyslu nemají žádnou vlastní samostatnou existenci, tu mají pouze jednotliviny (ukáži, že na to lze pohlížet i trochu jinak). Když – coby nominalista – zjistím evidentní skutečnost, že nejen různá náboženství, ale dokonce například i jednotlivé křesťanské proudy mají velmi odlišné pohledy na Boha, morálku, pravidla atd., jen stěží mohu uvěřit, že se za tím vším skrývá jakákoli univerzálně platná esence. Řídím se biblickým "podle ovoce poznáte je" a pozoruji, jak se povětšinou chovají stoupenci té které ideologie, co touto ideologií ospravedlňují, jak fungují ve světě a jakou mají minulost. A pak je mi úplně jedno, jestli existuje jakákoli dobrá esence komunismu, která byla pokřivena, protože mě zajímá to, co dělali komunisté. A totéž platí o křesťanství, islámu a všech ostatních náboženstvích. Pokud někdo ve jménu Ježíše Krista mučí a upaluje lidi (víte, že středoamerické kultury nějakou dobu pokládali Krista za boha ohně, protože conquistadoři rádi upalovali lid?), jestliže někdo ublíží vlastnímu dítěti, protože je pokládá za posedlé a chce jej ve jménu svého boha očistit, tak to jsou pro mne jevy směrodatně spjaté s daným náboženstvím a jeho bohem, nikoli s jeho hypotetickým protivníkem (jedním dechem dodávám, že náboženství může samozřejmě inspirovat též k obdivuhodným uměleckým, filosofickým, mystickým i jiným výkonům!).

Shrnuto – ano, lidé dost možná nabíjejí své egregory (uvědomuji si, že pojetí egregoru přesahuje klasické nominalistické pojetí, ale i egregory vznikají po věcech a tak představují velmi specifickou formu nominalistického myšlení!) tím, co v jejich jménu dělají, mimo jiné věřím i tomu, že v tomto smyslu existuje několik různých Kristů, a pokládám za nefér tvrdit, že takové činy nabíjejí entitu, proti níž se v rámci těchto činů často bojuje, tedy například Satana. Dává to podobný smysl jako tvrzení, že za zlo spáchané komunismem může buržoasie (vlastně ještě menší smysl to dává, buržoasie totiž mohla alespoň způsobit, že se komunismus jako ideologie objevil) a ne ti, kdo představitele podnikatelské vrstvy ožebračovali a zavírali do lágrů...

Existuje-li nějaká esence té které ideologie, pak je tato esence utvářena lidmi v rámci toho kterého proudu a v žádném případě se nejedná o nějakou na věci nezávislou a věc předcházející univerzálii.

A ještě jinak: Všimněte si, že když někdo spáchá jakoukoli zvrhlost ve jménu Satana, je to hned odporný zlý satanista a Satan za to může, zatímco když to spáchá ve jménu třeba Kristově, je to "nemocný" člověk (případně člověk, který použil Krista jen jako zástěrku), ale rozhodně za to nemůže to skvělé, dobré, neposkvrněné křesťanství.

Co dodat? S esencialismem na mě nechoďte. Kdykoli jsem se snažil dobrat se, třeba fenomenologickou redukcí, k nějaké univerzální podstatě libovolného jevu, vždy se rozplynula jak pára nad hrncem. Existují jen přibližné, nominalisticky definované obecné pojmy a konsensuálně přijímané definice; žádné neměnné a "nezkažené" esence, od nich by bylo možné se odchýlit, alespoň v oblasti společenských fenoménů (soudím, že v matematice a logice lze o jejich existenci uvažovat ), neexistují.

linkuj.cz vybrali.sme.sk