AMOR VACUI - zápisky z cesty

NĚJAKÁ SCI-FI...

(Dáše Zelníčkové)

"Když mně to vážně nic neříká," povzdechla si dívka a upila ze své sklenice. Dvojice scifistů si vyměnila zoufalé pohledy. Zatímco se snažili srovnat si v hlavách, jak vůbec může někdo znechuceně odejít z Blade Runnera, objednala si další pivo. Vyzkoušeli všechny možné triky (viděli se s ní už po několikáté), ale marně. Ani osvědčené nalákání na kvalitní díla mezních žánrů v jejím případě nezabíralo.

Byla hezká, vtipná a inteligentní.

A neměla ráda fantastiku.

"A co vlastně čteš?"

"Hlavně historické knížky. O skutečné historii."

Oběma kazatelům fantastického žánru pomalu, ale o to jistěji, začínala docházet marnost jejich snažení. Ona prostě odmítala mít cokoli společného s čímkoli, co nepopisovalo pozemskou realitu. Jen nechápali, proč za nimi vlastně přišla. Zajímala se snad o reálné scifisty?

Vydrželi až do zavíračky.

*

Odemkla a vešla do bytu. Přestože bylo hluboko po půlnoci, dala povel k zatemnění oken. Teprve pak rozsvítila.

Zatímco kráčela k podprostorovému komunikátoru, mizely poslední zbytky lidské podoby a před snímači už stála ve své pravé podobě příslušnice starobylé rasy Xipe. Letmým dotekem  jednoho z chapadel přístroj aktivovala. Před ní se objevil trojrozměrný obraz tajemníka Úřadu Pangalaktického impéria pro primitivní civilizace.

"Tak co, D'Asho, jak pokračuješ?" zeptal se tajemník.

"O historii planety už vím všechno podstatné, takže jsem začala důkladně studovat místní obyvatele. Jsou docela milí, jen se mi pořád snaží vnutit nějakou sci-fi..."

linkuj.cz vybrali.sme.sk