AMOR VACUI - zápisky z cesty

Probudil jsem se a s potěšením jsem si uvědomil, že nepociťuji tu hroznou vnitřní psychickou bolest a tíhu, ani fyzické příznaky nemoci v podobě bolestí svalů a kloubů. Úleva po několika týdnech vyčerpávajícího trápení mne zaskočila a vlastně jsem ani nevěděl, co si s tím stavem počít. Jenže pak přišlo vědomí, že ta bolest zase přijde, že se vrátí s razancí bucharu stejně nevyhnutelně jako smrt. Možná zítra, možná za pár dní, spíše dříve, než později. Rozechvěl jsem se strachem. Znáte ten pocit, kdy vás druhý den čeká bolestivý lékařský zákrok? Tohle bylo horší. Nejenže jsem věděl, že mě čeká bolest, ale nadto jsem si plně uvědomoval, že – narozdíl od trhání zubu kupříkladu – to bude bolet mnohem déle.

"Buď rád, že je ti dobře," řekla Lucienne. "Užij si to."

Ano, to mě samozřejmě také napadlo, ale v takové chvíli si prostě nemůžete pomoci. Je to jako užívat si procházku parkem za teplé letní noci když víte, že za některým ze stromů na vás číhá brutální násilník (není to dokonalá metafora: Při této procházce se nemůžete otočit a prchnout...). A tak jsem si četl Pratchetta a Nietzscheho, nějaký čas jsem strávil na internetu, hovořil jsem s Lucienne o tom, zda ti, kteří zvýší lidské vědění, jsou důležitější než ostatní či nikoli, a také o dovádějících pražských squatterech, shlédl jsem tři další díly The Joy of Mathematics, pozoroval želvy... a bylo mi smutno a velmi melancholicky. Myslím, že bych ten pocit mohl nazvat pocitem odsouzence. Už jen se, jako Sókratés, naučit nějakou tu píseň...

A samozřejmě se ve mně probudily sebevražedné fantazie. Naprosto rozumím Ladislavu Klímovi, který chtěl zemřít ve chvíli největší extáze. Něco takového jsem sice neprožíval, ale zemřít ve chvíli, kdy se cítím fajn, a vědět, že ta šedočerná hrůza už nikdy nepřijde, by bylo fakt krásné. Vystoupat nad Pustý žleb, přijít ke Koňskému spádu, vysvléci se do naha, abych celým tělem mohl vnímat objetí větru, skočit a letět – letět a být po několik nádherných vteřin absolutním středem svého vlastního vesmíru, singularitou, neboť nic, nic z toho, co by mne během těch okamžiků napadlo, bych již nemohl nikomu sdělit... Ta touha byla (a je) velmi erotická.

linkuj.cz vybrali.sme.sk