AMOR VACUI - zápisky z cesty
Jaroslav A. Polák - Kojot hrající si na filosofa
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
neděle, 13. září 2009
Navzdory snahám aktivních ateistů apelujících na logiku, zdravý rozum a přiměřené vnímání pravděpodobnosti existence různých jevů, se nezdá, že by náboženská víra byla na ústupu. Pokud lidé právě nevěří v nějaké konkrétní dogma, vytvářejí si vlastní představy o "duchovním světě", či alespoň věří v "Něco tam nahoře". Náboženská víra se přitom nevyhýbá ani přírodovědcům, jakkoli by měli být na první pohled proti takovým bludům imunnější. Ukazuje se, že jsme k iracionální víře zřejmě predisponováni. Znamená to, že není úniku?
V článku "Jsme zrozeni k víře v Boha" se dozvídáme několik důležitých poznatků z poslední doby, které ovšem dobře zapadají do koncepcí Davida Lewis-Williamse či Robina Dunbara. Dozvídáme se, že při náboženské zkušenosti jsou aktivována určitá centra v mozku a jejich umělou stimulací lze takový zážitek uměle navodit. Tendence k víře (či pověře) se spontánně projevuje již v dětství – od imaginárních kamarádů, imaginativního světa her a uctívání fiktivních hrdinů není daleko k víře v předky, duchy, bohy či Boha. S těmito poznatky souzní Lewis-Williamsova teorie o vzniku náboženství popsaná v knize "Mysl v jeskyni", kde tvrdí, že náboženství vzniklo na základě prožitku změněných stavů vědomí, jejich sdělování a konečně jejich institucionalizace. Dunbar v knize "Příběh rodu Homo" vychází z této teze a zdůrazňuje evoluční aspekt náboženství, které podle něj představovalo pro člověka nespornou kompetitivní výhodu. Dokládá to i současnými studiemi, jež prokazují, že lidé hlásící se k nějakému organizovanému náboženství se lépe vyrovnávají kupříkladu se zdravotními problémy. Náboženství bylo dle Dunbara schopno utvářet větší skupiny lidí a soustředit jejich aktivitu nějakým konkrétním směrem, čímž se patrně lišili od malých skupinek nesmírně konzervativních neandrtálců. Lze tedy říci, že v době šíření našeho druhu lidí byla náboženská víra, dnes často spojovaná s konzervativismem, velmi progresivní!
Což však neznamená, že by se muselo vyvinout jako nová adaptace, spíše vzniklo, jak tvrdí Scott Atran z Michiganské univerzity, jako artefakt související se schopností budovat fiktivní světy. Primární adaptací mohla být, jak uvádí Barrtett, schopnost vcítit se do nepřítomného člověka, oddělit tedy svým způsobem jeho duši od těla, tím by náboženství souviselo s vyššími stupni intencionality, dalším dílkem mozaiky byl, jak poukazuje Jesse Bering, předimenzované vnímání příčiny a následku (vhodné ve světě plném predátorů, kde se vyplatilo přikládat důležitost i falešným signálům, než podcenit ty reálné) a konečně zmíněná imaginace, tedy schopnost představit si něco, co neexistuje, což má pochopitelně obrovský kompetitivní potenciál. Pokud člověk s těmito schopnostmi začal přikládat význam snům a vizím, k čemuž měl veškeré předpoklady, a začal o tom smysluplně komunikovat (což vyžadovalo patrně schopnost zvládnout pět stupňů intencionality), nic nebránilo vzniku náboženství, které se následně, byť jako "vedlejší efekt", ukázalo být samo o sobě evolučně výhodné na úrovni skupin. (V tomto odstavci jsem vycházel z článku "Rození věřící: Jak váš mozek tvoří Boha")
Jak v článku "Jsme zrozeni k víře v Boha" uvádí antropolog Pascal Boyer "Zdá se, že náboženské myšlení je pro naše kognitivní systémy cestou nejmenšího odporu. Naproti tomu nevíra je obecně dílem záměrné usilovné činnosti zaměřené proti našim kognitivním dispozicím – její propagace jako ideologie bude tedy sotva kdy snadná."
V textu "Rození věřící: Jak váš mozek tvoří Boha" se dozvídáme, že i ateisté mají sklon k pověrčivosti (mohu potvrdit), že děti zcela spontánně utvářejí ideu nadpřirozena a že v případě, kdy v nás sílí pocit ztráty kontroly, máme sklon hledat smysluplné vzory i tam, kde nejsou, což vysvětluje, proč různé víry zažívají oživení zvláště v těžkých časech. Vše ukazuje na to, že náboženskost je v nás vpravdě "zadrátována" a religionisté mají pravdu, když tvrdí, že se jedná o antropologickou konstantu.
Co to však pro nás znamená? Máme rezignovat a podvolit se některé z nespočtu forem náboženského bludu, nebo máme naopak bojovat proti vlastní přirozenosti a vlastním nevědomým tendencím? Snad každý aktivní ateista dospěl k závěru, že být racionálním bezvěrcem je velmi frustrující. Vaše mysl je čistá jako křišťál, ale nikoho, kromě jiných ateistů, to nepřesvědčí. Ateismus v podstatě nelze "kázat" (leda byste jej zakomponovali do nějaké religiomorfní ideologie typu marxismu-leninismu). Je pouze možné jej nabídnout. Z tohoto hlediska jsou uvědomělí ateisté patrně ti nejosvícenější lidé na zemi – překonali vlastní přirozenost a oddali se pravdě. Jakýkoli, byť i intelektově nejvyspělejší a duchovně nejpokročilejší, věřící je jen člověk, který funguje v zaběhnutých kolejích vlastní přirozenosti. Na druhou stranu má takový věřící k dispozici stabilní podporu svých souvěrců, což pro něj představuje zřejmě významnou kompetitivní výhodu. Co s tím?
Patrně jako první navrhl řešení zakladatel novodobého satanismu Anton Szandor LaVey, který propojil materialistickou životní filosofii s rituálním chováním a řízenou iracionalitou. Symbolický satanista, jak lze stoupence tohoto směru také označovat, ví, že neexistuje žádné nad-přirozeno a že bohové jsou lidským výtvorem. Ale během rituálu či ceremonie na tuto skutečnost záměrně zapomíná a nechá na sebe působit starobylá jména a symboly a záměrně tak navozuje náboženský stav mysli, který jsme zdědili po předcích. LaVey v době, kdy svou koncepci satanismu vytvářel, neměl k dispozici výše uvedené výsledky vědeckého bádání, ale správně rozpoznal, že potřeba prožitku tohoto druhu je nám patrně vrozena a je vhodné ji uspokojovat.
S podobnými tezemi přišla posléze chaosmagie se svým konceptem neulpívání na žádné konkrétní víře či paradigmatu a s pojímáním víry coby pracovního nástroje mága. Zajímavou technikou je náhodná volba přesvědčení navržená Peterem J. Carrollem, kdy o aktuálním světonázoru rozhoduje hod kostkou. Takto pojímaná magická práce rovněž umožňuje uspokojení iracionální či religiózní části našeho nitra, aniž by se mág dostal do zajetí nějakého konkrétního bludu. Postmoderní magie navíc akcentuje především schopnost mága přežít a vyniknout v běžné realitě a nepodléhat iluzím o vlastní moci. Zde souznívá s idejemi LaVeyova nástupce Petera H. Gilmora, který klade čtenáři na srdce, aby byl dobrý v tom, k čemu má talent, a nesnažil se nahradit vlastní neschopnost okultní pompézností. Pravá magie pro něj představuje především dobré uplatnění potenciálu toho kterého člověka.
V tomto smyslu představuje teistický satanismus, který inteligentně a velmi čtivě propaguje kupříkladu Diane Vera, přeci jen poněkud krok zpět. Opět se vrací k víře v bohy a jde o polyteistickou víru s henoteistickým zaměřením na Satana. Zde však hodně záleží na tom, nakolik tato víra vytváří tradiční vzorec člověka jako otroka dogmatu. Konkrétně v případě Diane Vera je Satan pojímán jako partner, který pomáhá člověku rozvíjet jeho potenciál; se stejným přístupem k bohům jsem se setkal například u Lindy Dragonari. Domnívám se, že klíčové je při snaze rozlišit, jestli nějaká víra posouvá člověka na vyšší úroveň a překonává jeho biologickou determinaci či nikoli, je pojetí středu. Pakliže je ve středu jakýkoli bůh, Bůh, princip, síla..., hovoříme o starém pojetí víry, o víře, k níž máme automatické předpoklady. V případě, že je ve středu člověk, jedná se o pojetí progresivní (za krajní případ je možné považovat vztah, kdy bůh a člověk tvoří každý jedno ohnisko elipsy). Přesun člověka do středu systému provedl již Nietzsche a definitivně bylo zpečetěno thelémou Aleistera Crowleyho. Jakkoli lze "Knihu zákona" ("Liber al vel Legis") chápat jako směsici skvělých myšlenek a reziduí Crowleyho vlastního nevědomí, je nesporným manifestem nového věku, v němž nyní žijeme. Skutečnost, že theléma se tak úplně tohoto programu nedrží a má tendenci směřovat k dogmatismu, na tom nic nemění.
Článek o tom, zda jsme zrozeni k víře v Boha, vyznívá v tom smyslu, že se náboženství nikdy nezbavíme. Já si naopak myslím, že žijeme v době, kdy mnozí lidé překračují jistý druh prahu, uvědomují si sami sebe jako střed vlastního univerza a zkoušejí, co to znamená být bohem. Jsme dětští bohové, příliš mladí a nedospělí na to, abychom plně využili všech svých možností (což se možná podaří našim potomkům – magickému synovi z "Liber al vel Legis" či Nietzcheho nadčlověku), ale jsme bohové! A není příliš důležité, říkáme-li si satanisté, thelémité, discordiáni, chaosmágové, ateisté... – důležité je pouze ono umístění středu. Ostatní jsou jen nálepky, jež odpovídají vkusu té které konkrétní Hvězdy. Jsme-li předurčeni iracionálně věřit, věřme tedy v sebe. A kdo ví – možná je to jen přechodná etapa, kterou je třeba projít, abychom někdy v budoucnu dokázali ve svých mozcích nahradit onu pravěkou strategii víry strategií jinou, strategií, kterou si nyní ani nedokážeme představit. Dokud se tak nestane, nezbývá nám, než být bohy. A je třeba se s tím naučit žít – mimo jiné proto, že budeme ještě velmi dlouho mnohem osamělejší, než lidé žijící podle tradičních paradigmat...
Což však neznamená, že by se muselo vyvinout jako nová adaptace, spíše vzniklo, jak tvrdí Scott Atran z Michiganské univerzity, jako artefakt související se schopností budovat fiktivní světy. Primární adaptací mohla být, jak uvádí Barrtett, schopnost vcítit se do nepřítomného člověka, oddělit tedy svým způsobem jeho duši od těla, tím by náboženství souviselo s vyššími stupni intencionality, dalším dílkem mozaiky byl, jak poukazuje Jesse Bering, předimenzované vnímání příčiny a následku (vhodné ve světě plném predátorů, kde se vyplatilo přikládat důležitost i falešným signálům, než podcenit ty reálné) a konečně zmíněná imaginace, tedy schopnost představit si něco, co neexistuje, což má pochopitelně obrovský kompetitivní potenciál. Pokud člověk s těmito schopnostmi začal přikládat význam snům a vizím, k čemuž měl veškeré předpoklady, a začal o tom smysluplně komunikovat (což vyžadovalo patrně schopnost zvládnout pět stupňů intencionality), nic nebránilo vzniku náboženství, které se následně, byť jako "vedlejší efekt", ukázalo být samo o sobě evolučně výhodné na úrovni skupin. (V tomto odstavci jsem vycházel z článku "Rození věřící: Jak váš mozek tvoří Boha")
Jak v článku "Jsme zrozeni k víře v Boha" uvádí antropolog Pascal Boyer "Zdá se, že náboženské myšlení je pro naše kognitivní systémy cestou nejmenšího odporu. Naproti tomu nevíra je obecně dílem záměrné usilovné činnosti zaměřené proti našim kognitivním dispozicím – její propagace jako ideologie bude tedy sotva kdy snadná."
V textu "Rození věřící: Jak váš mozek tvoří Boha" se dozvídáme, že i ateisté mají sklon k pověrčivosti (mohu potvrdit), že děti zcela spontánně utvářejí ideu nadpřirozena a že v případě, kdy v nás sílí pocit ztráty kontroly, máme sklon hledat smysluplné vzory i tam, kde nejsou, což vysvětluje, proč různé víry zažívají oživení zvláště v těžkých časech. Vše ukazuje na to, že náboženskost je v nás vpravdě "zadrátována" a religionisté mají pravdu, když tvrdí, že se jedná o antropologickou konstantu.
Co to však pro nás znamená? Máme rezignovat a podvolit se některé z nespočtu forem náboženského bludu, nebo máme naopak bojovat proti vlastní přirozenosti a vlastním nevědomým tendencím? Snad každý aktivní ateista dospěl k závěru, že být racionálním bezvěrcem je velmi frustrující. Vaše mysl je čistá jako křišťál, ale nikoho, kromě jiných ateistů, to nepřesvědčí. Ateismus v podstatě nelze "kázat" (leda byste jej zakomponovali do nějaké religiomorfní ideologie typu marxismu-leninismu). Je pouze možné jej nabídnout. Z tohoto hlediska jsou uvědomělí ateisté patrně ti nejosvícenější lidé na zemi – překonali vlastní přirozenost a oddali se pravdě. Jakýkoli, byť i intelektově nejvyspělejší a duchovně nejpokročilejší, věřící je jen člověk, který funguje v zaběhnutých kolejích vlastní přirozenosti. Na druhou stranu má takový věřící k dispozici stabilní podporu svých souvěrců, což pro něj představuje zřejmě významnou kompetitivní výhodu. Co s tím?
Patrně jako první navrhl řešení zakladatel novodobého satanismu Anton Szandor LaVey, který propojil materialistickou životní filosofii s rituálním chováním a řízenou iracionalitou. Symbolický satanista, jak lze stoupence tohoto směru také označovat, ví, že neexistuje žádné nad-přirozeno a že bohové jsou lidským výtvorem. Ale během rituálu či ceremonie na tuto skutečnost záměrně zapomíná a nechá na sebe působit starobylá jména a symboly a záměrně tak navozuje náboženský stav mysli, který jsme zdědili po předcích. LaVey v době, kdy svou koncepci satanismu vytvářel, neměl k dispozici výše uvedené výsledky vědeckého bádání, ale správně rozpoznal, že potřeba prožitku tohoto druhu je nám patrně vrozena a je vhodné ji uspokojovat.
S podobnými tezemi přišla posléze chaosmagie se svým konceptem neulpívání na žádné konkrétní víře či paradigmatu a s pojímáním víry coby pracovního nástroje mága. Zajímavou technikou je náhodná volba přesvědčení navržená Peterem J. Carrollem, kdy o aktuálním světonázoru rozhoduje hod kostkou. Takto pojímaná magická práce rovněž umožňuje uspokojení iracionální či religiózní části našeho nitra, aniž by se mág dostal do zajetí nějakého konkrétního bludu. Postmoderní magie navíc akcentuje především schopnost mága přežít a vyniknout v běžné realitě a nepodléhat iluzím o vlastní moci. Zde souznívá s idejemi LaVeyova nástupce Petera H. Gilmora, který klade čtenáři na srdce, aby byl dobrý v tom, k čemu má talent, a nesnažil se nahradit vlastní neschopnost okultní pompézností. Pravá magie pro něj představuje především dobré uplatnění potenciálu toho kterého člověka.
V tomto smyslu představuje teistický satanismus, který inteligentně a velmi čtivě propaguje kupříkladu Diane Vera, přeci jen poněkud krok zpět. Opět se vrací k víře v bohy a jde o polyteistickou víru s henoteistickým zaměřením na Satana. Zde však hodně záleží na tom, nakolik tato víra vytváří tradiční vzorec člověka jako otroka dogmatu. Konkrétně v případě Diane Vera je Satan pojímán jako partner, který pomáhá člověku rozvíjet jeho potenciál; se stejným přístupem k bohům jsem se setkal například u Lindy Dragonari. Domnívám se, že klíčové je při snaze rozlišit, jestli nějaká víra posouvá člověka na vyšší úroveň a překonává jeho biologickou determinaci či nikoli, je pojetí středu. Pakliže je ve středu jakýkoli bůh, Bůh, princip, síla..., hovoříme o starém pojetí víry, o víře, k níž máme automatické předpoklady. V případě, že je ve středu člověk, jedná se o pojetí progresivní (za krajní případ je možné považovat vztah, kdy bůh a člověk tvoří každý jedno ohnisko elipsy). Přesun člověka do středu systému provedl již Nietzsche a definitivně bylo zpečetěno thelémou Aleistera Crowleyho. Jakkoli lze "Knihu zákona" ("Liber al vel Legis") chápat jako směsici skvělých myšlenek a reziduí Crowleyho vlastního nevědomí, je nesporným manifestem nového věku, v němž nyní žijeme. Skutečnost, že theléma se tak úplně tohoto programu nedrží a má tendenci směřovat k dogmatismu, na tom nic nemění.
Článek o tom, zda jsme zrozeni k víře v Boha, vyznívá v tom smyslu, že se náboženství nikdy nezbavíme. Já si naopak myslím, že žijeme v době, kdy mnozí lidé překračují jistý druh prahu, uvědomují si sami sebe jako střed vlastního univerza a zkoušejí, co to znamená být bohem. Jsme dětští bohové, příliš mladí a nedospělí na to, abychom plně využili všech svých možností (což se možná podaří našim potomkům – magickému synovi z "Liber al vel Legis" či Nietzcheho nadčlověku), ale jsme bohové! A není příliš důležité, říkáme-li si satanisté, thelémité, discordiáni, chaosmágové, ateisté... – důležité je pouze ono umístění středu. Ostatní jsou jen nálepky, jež odpovídají vkusu té které konkrétní Hvězdy. Jsme-li předurčeni iracionálně věřit, věřme tedy v sebe. A kdo ví – možná je to jen přechodná etapa, kterou je třeba projít, abychom někdy v budoucnu dokázali ve svých mozcích nahradit onu pravěkou strategii víry strategií jinou, strategií, kterou si nyní ani nedokážeme představit. Dokud se tak nestane, nezbývá nám, než být bohy. A je třeba se s tím naučit žít – mimo jiné proto, že budeme ještě velmi dlouho mnohem osamělejší, než lidé žijící podle tradičních paradigmat...
neděle, 13. září 2009 | rubrika: Satanismus |
Tvorba tohoto blogu vyžaduje čas, práci a něco peněz, ale dělám to rád a s chutí. Nicméně pokud jste tu rádi, oceňte moji práci čas od času tím, že podpoříte libovolnou částkou projekt Praga-Haiti nebo sluneční školu Surya. Děkuji.
Co četli ostatní?
Komentáře
DISKUSE MŮŽE BÝT MODEROVANÁ
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
[1]... (komatsu ) Vloženo 13.09.2009, 13:55:33 x
Kognitivní věda a její pokrok mě nesmírně překvapují... Až se oprostí od materialistických předsudků, máme před sebou prototyp idealistické vědy 21. století.[2] (Kojot - WWW) Vloženo 13.09.2009, 16:28:44 x
[3]... (komatsu ) Vloženo 13.09.2009, 21:50:17 x
OK, protentokrát ti nebudu brát iluze ;D
Jen si myslím, že je záhodno vyzdvihnout pár bodů: totiž posunutí náboženství od něčeho, co nejen, že není "přirozené", nýbrž že dokonce přirozenost deformuje, k tvrzení, že náboženství je "neurologickou konstantou", je vskutku skok, o kterém se donedávna vědě nemohlo ani zdát. Sebrat takto ateismu "přirozenost" znamená sebrat mu jeden z jeho hlavních argumentů, a to vskutku není málo. V poslední době sleduji tento vývoj, a jsem fascinován kam ten svět spěje :D Důsledky plynoucí z přirozenosti religiozity jsou vskutku zásadního charakteru. V historickém okamžiku odklonu od metafyziky a příklonu k pragmatismu, v jakém jsme dnes, je ateismus nucen se legitimizovat právě pragmaticky - a nikoli metafyzicky, tzn. že ateismus musí být vykázán jako LEPŠÍ varianta, než náboženství, dokonce tak dobrá varianta, která stojí zato jít proti lidské přirozenosti, protože ještě donedávna to byla náboženství, která byla nepřirozená a přirozenost deformující, nyní se zdá že tomu je doslova naopak (!!!). Je pozoruhodné sledovat trend, kdy ateisté pomalu slevují z pragmatických argumentů, protože právě onen pragmatismus je trumfem v rukávu, který má náboženství (!); a vracejí se "zpět" k metafyzickým argumentům...
Jinak myslím si, že jedním z klíčových počinů, kterým může religionistika přispět světu jinak, než psaním knih a článků do zaprášených archivů, je analýza religiozity vědy a vědeckého provozu. Uchopit vědu jako druh náboženství by mohlo nést zajímavé výsledky... Osobně mi není známo, že by nějaký religionista analyzoval vědu jakožto náboženství, snad Mary Midgley a její Evolution as a Religion, nebo tak nějak... Možná mi ale něco uniklo...
Ale dovolil bych si i několik věcných záležitostí. To, že Nietzsche "přesunuje" člověka do středu je častá dezinterpretace, a tak mi to nedá: pro Nietzscheho je člověk POUZE A JEN MOSTEM (!) od zvířete k nadčlověku. Nietzsche nemá úctu k lidské zvířecí přirozenosti, snaží se ji překročit. A je také možné, že onen nadčlověk je slaďoučká heroická fikce, protože je to stále prostě člověk, ale to je jiná pohádka.
Je to nabídka transcendence pro nihilistické univerzum. O nemožnosti takového aktu viz mé předchozí komentáře.
U Crowleyho je exegeze někdy vskutku problematická. Sám si nejsem jist. Patrně v rámci hierarchizovaného zasvěcovacího systému se bude pojetí člověka a jeho umístění lišit s jednotlivými stupni. Ego je ale třeba zabít. Co potom zbyde, zda-li člověk, toť otázka.
A je to zvláštní, věda často napadá trojici monoteismů z antropocentrismu...
[4] (Kojot - WWW) Vloženo 13.09.2009, 22:38:32 x
[5] (Irwiuss ) Vloženo 14.09.2009, 00:00:08 x
Kojote, to tě furt nenapadlo brát Boha jako ezoterní symbol? To, čemu se neustále bráníš, je de facto modloslužba. Modloslužba imho je, když důležitost přiřknu symbolu, nikoliv tomu, co vyjadřuje. Tedy, když se bahním v teoretizování o Bibli, křesťanské morálce či existenci či neexistenci Boha a přitom mě nezajímá faktická hodnota a podstata těchto věcí jako symbolů(což je problém diskusí s tebou, každý se furt bavíme o něčem jiném). Jasně, že člověk je "nevyléčitelně náboženský", bo člověk vnímá svět skrze symboly, které nelze z našeho vědomí a nevědomí nadobro vymazat a vystrnaďovat je ven se prostě nevyplácí(psychoanalýza a obecně problém kostlivců ve skříni). Zkus napsat dalších pár esejů o symbolické hodnotě náboženství, např. právě toho našeho oblíbeného křesťanství.[6] (Kojot - WWW) Vloženo 14.09.2009, 09:04:57 x
[7] (ratka - WWW) Vloženo 14.09.2009, 10:09:52 x
[8] (Kojot - WWW) Vloženo 14.09.2009, 11:58:52 x
[9] (ratka - WWW) Vloženo 14.09.2009, 12:38:19 x
[10] (Irwiuss ) Vloženo 14.09.2009, 18:14:16 x
Kojote, co je u tebe univerzální symbol?
Přirozeně, že to je symbol podobný všem ostatním, které jsme vytvořili. Unikátní je tím, co má vyjadřovat.
[11] (Kojot - WWW) Vloženo 14.09.2009, 18:47:49 x
Takže je Bůh symbol nebo něco za tím symbolem? Hele, já fakt nemám náladu s Tebou zase do nekonečna rozebírat, jestli je Bůh symbol nebo Princip nebo Kůlnička na dříví. Z mého pohledu je Bůh symbol a je, stejně jako všechny symboly, lidským výtvorem. Tečka.
[12]z jiného úhlu (Bretislav - Mail ) Vloženo 15.09.2009, 13:26:28 x
[13] (Kojot - WWW) Vloženo 15.09.2009, 17:04:43 x
[14]Bůh... (černá vewiurrka - Mail ) Vloženo 15.09.2009, 21:17:00 x
[15]Mimochodem Komatsu.. (černá vewiurrka - Mail ) Vloženo 15.09.2009, 22:18:17 x
[16] (Bretislav - Mail ) Vloženo 16.09.2009, 08:59:48 x
nemyslel jsem to takto, v rovine faktické, myslel jsem to čistě psychologicky - sebeklam, pocit nadřazenosti nad jinými lidmi, či kterýmkoliv člověkem. Takové pokušení je velmi lákavé a nijak si nezadá s pokušením věřit v božstva.
[17] (Kojot - WWW) Vloženo 16.09.2009, 13:52:48 x
[18] (Bretislav - Mail ) Vloženo 17.09.2009, 18:00:28 x
[19] (Kojot - WWW) Vloženo 17.09.2009, 18:22:44 x
[20] (Allegor - Mail ) Vloženo 23.09.2009, 08:38:37 x
Pokud jde o údajnou protivědeckost náboženských věr, slyším o ni téměř neustále, ale ještě mi ji nikdo pořádně nedefinoval.
Pokud jde o pojetí člověka jako boha, nevidím v tom žádný zvláštní význam, neboť v panteonu více než 6 miliard bohů jaksi ztrácí smysl být bohem. Daleko raději hovořím o účasti člověka na božství a zbožštění člověka tím, že se vůči božským projevům přírody postaví zpříma, jako suverénní jim rovná bytost, aniž by se je snažil ovládat, čímž se sám stává jedním z ohnisek démonických sil, ovšem ono se to nedá přesně slovy popsat. Ostatně, žádné mystérium přece není možné slovy popsat, tam je rozdíl mezi náboženstvím vznikajícím přirozeně, tzn. prvotním impulsem je prožitek uchvácení, a pokusy vytvořit náboženství z filozofického systému, jako se o to snažili například někteří osvícenci. Mystérium není nikdy zcela zachytitelné.
[21] (Kojot - WWW) Vloženo 23.09.2009, 10:17:27 x
[22] (Allegor - Mail - WWW) Vloženo 23.09.2009, 15:06:09 x
Pokud jde o paradigmata, tak ono "přepínání paradigmat" samo o sobě je tak odporný sofismus, že bych to taky nechtěl dělat:)
[23] (Kojot - WWW) Vloženo 23.09.2009, 15:46:34 x
[24] (Allegor - Mail - WWW) Vloženo 23.09.2009, 21:34:53 x
S tím mysticismem a prožíváním, které přavažuje nad uvažováním a rozvažováním, tě úplně chápu. Mám to hodně podobně.
[25] (Kojot - WWW) Vloženo 23.09.2009, 22:11:21 x
Všechna pole jsou nepovinná.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
MÁTE DOMA MÍSTO PRO DALŠÍ DUŠI?
PODPOŘTE UŽITEČNÝ PROJEKT!

Amor Vacui by Jaroslav A. Polák is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial 3.0 Unported License.
AŽ DOSLOUŽÍM, CHCI DO SBĚRU!
*




