AMOR VACUI - zápisky z cesty
Jaroslav A. Polák - Kojot hrající si na filosofa
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
Otestoval jsem se:
Další zajímavé testy:
Osobnostní typ ve vztazích, orientační IQ test (ale mám dlouhé vedení!), politický kompas, horoskop
pondělí, 7. září 2009
Nedávno jsem vedl diskusi o tom, zda atheismus či – lépe řečeno – nevíra v cokoli absolutního kromě nicoty a nevíra v posmrtný život – vede k nihilismu a snižuje kvalitu života. Jako příklad, který měl tento fakt potvrzovat, mi byly uvedeny častější sebevraždy ateistů než věřících.
Jsem ochoten tento fakt uznat, aniž bych si jej nějak hlouběji prověřoval. Zamyslíme se spíše nad tím, zda se skutečně musí jednat o důsledek atheismu v tom smyslu, že by byl sebevrah vehnán do náruče zhoubného nihilismu. Předem upozorňuji, že se jedná spíše o nadhození určitých myšlenek, jež mne k tomuto tématu napadaly, a jež by stálo za to podložit statistikami a studiemi. Na to však v současné době nemám čas, takže zatím toto téma pojednám jen stručně a bez nároku na úplnost.
Předně je třeba konstatovat, že není sebevražda jako sebevražda. Nejprve je třeba probrat sebevraždy v důsledku duševní nemoci, nejčastěji deprese. Nic nenasvědčuje tomu, že deprese jakkoli souvisí s náboženskou vírou nebo její nepřítomností. Sebevražedné chování je symptomem deprese a jako takové souvisí primárně s nemocí a ne se světonázorem. V těžké depresi je volní složka natolik omezena a vědomí natolik zúžené, že světonázor má jen malý vliv – vůbec nemusí přijít postiženému na mysl, nebo může dokonce spolupracovat na celkovém záměru v tom smyslu, že postižený propadne autoakuzačnímu bludu, že si peklo zaslouží. Jsem ale ochoten uznat, že někde na pomezí středně těžké a těžké deprese může strach z božího trestu sebevraždě zabránit. Lze tedy konstatovat, že v případě depresí může mít náboženský světonázor určitý profylaktický účinek, o jehož míře lze polemizovat a bylo by třeba důkladných studií. Jeho vliv bych ale nepřeceňoval. V případě sebevražd v souvislosti s poruchami osobnosti, nejčastěji hraniční, je to sporné. Člověk s hraniční poruchou osobnosti může střídat vyznání jako ponožky. V náhlém afektu způsobeném kupříkladu zneuznáním může snadno zavrhnout víru, kterou ještě včera upřímně hlásal a propadnout třeba zmíněnému nihilismu. Světonázor bezpochyby nemá vliv v případě zkratového sebevražedného jednání, lidově řečeno "pominutí smyslů". V takových okamžicích jde všechno ráz na ráz a buď se postižený včas "probere" nebo ne. Tam není vůbec žádný čas na nějaké rozvahy.
Jsou však oblasti, kde světonázor vliv mít může a patrně má. Jsou to sebevraždy bilanční. V případě, že ateista dospěje k závěru, že smrtí může jedině získat, případně že tak získají jeho blízcí, necítí strach z posmrtného trestu a nic mu nebrání, aby svůj záměr uskutečnil. Je to však projev zoufalství způsobeného nihilismem a vědomím konečnosti všeho, nebo racionální rozhodnutí? Jistě – mnoho lidí se při pomyšlení na sebevraždu ošívá, ale to neznamená, že by na ní bylo něco a priori špatného. Kdybych byl těžce nemocen, bez rozumné naděje na vyléčení a s perspektivou stupňujícího se utrpení, zabil bych se. Věřícímu naopak jeho víra může připravit týdny i měsíce nesmyslného utrpení a bolestí... a k čemu? Jak se tím jeho život zkvalitní? Domnívám se, že v civilizované společnosti by měla být euthanasie samozřejmostí...
Bilanční sebevražda je ve své čisté formě (i depresivní sebevraždě může předcházet bilancování, ale to je obvykle bludné) přirozeným právem každého svobodného člověka – co je tak zoufalého na tom, když se někdo rozhodne zemřít, pokud to shledá jako nejvýhodnější variantu? A co je tak skvělého na tom, když si prodlouží utrpení a pak stejně zemře? Co je to za Boha, který sebevraždu lidem zapovídá a doporučuje jim trpět až do konce? Není takový Bůh tak trochu saďourek?
Na druhou stranu jsou i bilanční sebevraždy, jimž by náboženská víra mohla předejít a navíc ještě život zkvalitnit. Nesouvisí to ovšem ani tak s Bohem, jako se společenstvím. Jedná se o bilanční sebevraždy především starých lidí, na nichž se podílí pocit osamělosti. Náboženství vytváří společenství – sociální síť, která může takovému člověku pomoci. Budování sociální sítě je obtížné, snazší je do nějaké vplout a různé skupiny věřících jsou vždy k dispozici, zatímco ateisté žádné církve nemají. V tomto směru může ateismus skutečně vést k pocitu osamělosti a napomáhat sebevražednému jednání. Ateista by měl proto na tuto skutečnost pamatovat a zavčas si budovat vlastní síť vztahů založených na pevných přátelstvích. Dodejmeještě, že i příslušnost k náboženské skupině může k sebevraždě vést (kolektivní sebevraždy, sebevražední atentátníci...) – ale považjme to za spíše okrajové jevy.
Předně je třeba konstatovat, že není sebevražda jako sebevražda. Nejprve je třeba probrat sebevraždy v důsledku duševní nemoci, nejčastěji deprese. Nic nenasvědčuje tomu, že deprese jakkoli souvisí s náboženskou vírou nebo její nepřítomností. Sebevražedné chování je symptomem deprese a jako takové souvisí primárně s nemocí a ne se světonázorem. V těžké depresi je volní složka natolik omezena a vědomí natolik zúžené, že světonázor má jen malý vliv – vůbec nemusí přijít postiženému na mysl, nebo může dokonce spolupracovat na celkovém záměru v tom smyslu, že postižený propadne autoakuzačnímu bludu, že si peklo zaslouží. Jsem ale ochoten uznat, že někde na pomezí středně těžké a těžké deprese může strach z božího trestu sebevraždě zabránit. Lze tedy konstatovat, že v případě depresí může mít náboženský světonázor určitý profylaktický účinek, o jehož míře lze polemizovat a bylo by třeba důkladných studií. Jeho vliv bych ale nepřeceňoval. V případě sebevražd v souvislosti s poruchami osobnosti, nejčastěji hraniční, je to sporné. Člověk s hraniční poruchou osobnosti může střídat vyznání jako ponožky. V náhlém afektu způsobeném kupříkladu zneuznáním může snadno zavrhnout víru, kterou ještě včera upřímně hlásal a propadnout třeba zmíněnému nihilismu. Světonázor bezpochyby nemá vliv v případě zkratového sebevražedného jednání, lidově řečeno "pominutí smyslů". V takových okamžicích jde všechno ráz na ráz a buď se postižený včas "probere" nebo ne. Tam není vůbec žádný čas na nějaké rozvahy.
Jsou však oblasti, kde světonázor vliv mít může a patrně má. Jsou to sebevraždy bilanční. V případě, že ateista dospěje k závěru, že smrtí může jedině získat, případně že tak získají jeho blízcí, necítí strach z posmrtného trestu a nic mu nebrání, aby svůj záměr uskutečnil. Je to však projev zoufalství způsobeného nihilismem a vědomím konečnosti všeho, nebo racionální rozhodnutí? Jistě – mnoho lidí se při pomyšlení na sebevraždu ošívá, ale to neznamená, že by na ní bylo něco a priori špatného. Kdybych byl těžce nemocen, bez rozumné naděje na vyléčení a s perspektivou stupňujícího se utrpení, zabil bych se. Věřícímu naopak jeho víra může připravit týdny i měsíce nesmyslného utrpení a bolestí... a k čemu? Jak se tím jeho život zkvalitní? Domnívám se, že v civilizované společnosti by měla být euthanasie samozřejmostí...
Bilanční sebevražda je ve své čisté formě (i depresivní sebevraždě může předcházet bilancování, ale to je obvykle bludné) přirozeným právem každého svobodného člověka – co je tak zoufalého na tom, když se někdo rozhodne zemřít, pokud to shledá jako nejvýhodnější variantu? A co je tak skvělého na tom, když si prodlouží utrpení a pak stejně zemře? Co je to za Boha, který sebevraždu lidem zapovídá a doporučuje jim trpět až do konce? Není takový Bůh tak trochu saďourek?
Na druhou stranu jsou i bilanční sebevraždy, jimž by náboženská víra mohla předejít a navíc ještě život zkvalitnit. Nesouvisí to ovšem ani tak s Bohem, jako se společenstvím. Jedná se o bilanční sebevraždy především starých lidí, na nichž se podílí pocit osamělosti. Náboženství vytváří společenství – sociální síť, která může takovému člověku pomoci. Budování sociální sítě je obtížné, snazší je do nějaké vplout a různé skupiny věřících jsou vždy k dispozici, zatímco ateisté žádné církve nemají. V tomto směru může ateismus skutečně vést k pocitu osamělosti a napomáhat sebevražednému jednání. Ateista by měl proto na tuto skutečnost pamatovat a zavčas si budovat vlastní síť vztahů založených na pevných přátelstvích. Dodejmeještě, že i příslušnost k náboženské skupině může k sebevraždě vést (kolektivní sebevraždy, sebevražední atentátníci...) – ale považjme to za spíše okrajové jevy.
Přemýšlím, kolik sebevražd je motivováno nějakým ryzím "nihilistickým zoufalstvím", tedy uvědoměním si „Nicoty, která bere vše". Snad bychom mohli hovořit o životem znuděných hráčích ruské rulety či členech klubů sebevrahů, ale je znudění životem vedoucí k hazardu s ním projevem nihilistického zoufalství nebo jen přesyceností v důsledku omezeného rozhledu? S životem koneckonců hazardují i příznivci některých adrenalinových sportů – jsou to snad nihilisté? Možná to nějak souvisí s potřebou vnímat vlastní život v kontrastu k hrozbě smrti.
Celkově vzato je podle mě atheismus "zodpovědný" především za sebevraždy bilanční, ty však často objektivně zabrání většímu utrpení dotyčného a lze je vnímat pozitivně. Svobodu ukončit svůj život bez obav z božího trestu nepokládám za nedostatek, ale naopak za přínos atheismu v oblasti kvality života. Za významný problém pokládám skutečnost, že ateisté nevytvářejí společenství – ateismus proto klade v tomto směru na člověka vyšší nároky než příslušnost k nějakému organizovanému náboženství. Je to však problém nebo spíše výzva?
Celkově vzato je podle mě atheismus "zodpovědný" především za sebevraždy bilanční, ty však často objektivně zabrání většímu utrpení dotyčného a lze je vnímat pozitivně. Svobodu ukončit svůj život bez obav z božího trestu nepokládám za nedostatek, ale naopak za přínos atheismu v oblasti kvality života. Za významný problém pokládám skutečnost, že ateisté nevytvářejí společenství – ateismus proto klade v tomto směru na člověka vyšší nároky než příslušnost k nějakému organizovanému náboženství. Je to však problém nebo spíše výzva?
pondělí, 7. září 2009 | rubrika: Úvahy a postřehy |
Tvorba tohoto blogu vyžaduje čas, práci a něco peněz, ale dělám to rád a s chutí. Nicméně pokud jste tu rádi, oceňte moji práci čas od času tím, že podpoříte libovolnou částkou projekt Praga-Haiti nebo sluneční školu Surya. Děkuji.
Co četli ostatní?
Komentáře
DISKUSE MŮŽE BÝT MODEROVANÁ
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
[1] (ratka - WWW) Vloženo 07.09.2009, 11:30:05 x
chybi mi tam sebevrazda ve smyslu sebeobetovani ve jmenu nejakeho vyssiho smyslu. (demonstrativni sebevrazda, sebeobetovani pri zachrane nekoho, ale treba i sebevrahove teroristi, kamikadze)
podle me to ale taky muzou byt zakukleni depresisti, kteri kdyby meli kazde rano vstavat na sestou do fabriky tak se z toho zhrouti. Tak radeji zvoli hrdinsky cin.
[2] (Kojot - WWW) Vloženo 07.09.2009, 12:05:03 x
No jo, to je ten věčný spor o to, kde končí sebevražda a začíná sebeoběť. Vyhnul jsem se tomu tématu záměrně, protože by to vytvořilo druhou potenciální linii diskuse a do toho se mi teď jít nechce. Třeba na to téma napíšu zvláštní článek - především o mučednictví.[3]Racionalizmus (Milan1 ) Vloženo 07.09.2009, 12:24:43 x
Z čisto racionalneho hľadiska by ateista mal život odmietnuť - na to prišiel už Dostojevskij.
Pretože je nekonzistentné žiť život ktorý sa končí vždy koncom vedomia. Jednoducho z dlhodobého hĺadiska je jedno, či človek existuje alebo nie.
Tak načo existovať ?
Ateista v transcententno neverí a príroda alebo inak povedané vesmír mu absolútne jasne poukazuje na bezvýznamnosť a ničotnosť jeho existencie. Ešte raz, nie je v takom prípade odmietnutie existencie jediným konzistentným racionálnym východiskom ?
[4]Ešte k tomu dôkazu (Milan1 ) Vloženo 07.09.2009, 13:01:39 x
Prečo ateizmus nevyhnutne vedie k odmietnutiu existencie.
.
http://slovakia.humanists.net...htm
.
Inak, myslím, že racionalita toho posledneho odstavca je skutočne silná. Zároveň tým dôsledkom aj desivá.
[5]... (komatsu ) Vloženo 07.09.2009, 13:09:57 x
[6]To Komatsu (Milan1 ) Vloženo 07.09.2009, 16:14:58 x
Nedá sa z tej štúdie vytiahnuť nejaké zhodnotenie na dva tri riadky ? Priznám sa, že nemám čas to prelúskavať...[7] (Kojot - WWW) Vloženo 07.09.2009, 16:21:53 x
Komatsu a Milane: Díky za odkazy.
K té existenciální sebevraždě: Já si fakt myslím, že to je pseudoproblém, že lidé takovou sebevraždu páchají jen naprosto výjimečně, mnohem vzácněji než třeba sebevraždu motivovanou náboženským přesvědčením. Pokud z nejvyššího metafyzického hlediska nemá smysl nic, pak nemá smysl ani ta sebevražda. Smysl má pouze zaměřit se na život v realistickém a relativním (no a co, kristovanoho!) hodnotovém rámci a ne v metafyzických absolutních fantasmagoriích. Permanentně poměřovat svůj život nekonečnem je s prominutím na hovno, to jsem se tady snažil sdělit už mnohokrát; má to smysl jako existenciální prožitek, nikoli jako něco, co by nás mělo permanentně deptat. Stejně většinu věcí ve svém životě děláme nevědomě, automaticky, nereflektovaně. Takže si můžeme dopřát reflexi neexistence absolutního smyslu, pokochat se hrůzou z prázdnoty, ale pak stejně dostaneme hlad nebo budeme muset jít na záchod...
A ano, pokud ateista dospěje k závěru, že mu jeho život už jen stěží přinese nějaké potěšení a rozhodne se proto zabít, není to akt existenciálního zoufalství ale zdravého rozumu.
[8]... (komatsu ) Vloženo 07.09.2009, 17:49:41 x
ad Milan1 ---> stačí si přečíst Abstrakt, hned na začátku :)
V kostce ale jde o to, že lidé bez náboženského vyznání nebo oddanosti mají větší náchylnost k pokusům o sebevraždu. Ačkoliv depresemi trpí obě kategorie - jak věřící, tak nevěřící - věřící jsou schopni se s nimi vyrovnat lépe.
[9]zcela vyjmecne (MLMN ) Vloženo 08.09.2009, 11:04:45 x
[10] (Kojot - WWW) Vloženo 08.09.2009, 12:29:00 x
MLMN, díky za odkaz.
Všechna pole jsou nepovinná.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
MÁTE DOMA MÍSTO PRO DALŠÍ DUŠI?
PODPOŘTE UŽITEČNÝ PROJEKT!
Amor Vacui by Jaroslav A. Polák is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial 3.0 Unported License.
AŽ DOSLOUŽÍM, CHCI DO SBĚRU!
*