AMOR VACUI - zápisky z cesty

* * *

Svědectví
Vždy jsem o sobě tvrdil, že jsem materialista, věřil jsem jen tomu, na co si mohu sáhnout a magie, démoni, temné síly... to vše jsem vnímal jen jako výplody mysli duševně labilních jedinců se sklonem k přílišnému fantazírování. Vždy jsem se hrdě hlásil ke svému technickému vzdělání a je ironií osudu, že v den, kdy jsem potkal Izabel, jsem také odeslal svou přihlášku do Klubu skeptiků Sisyfos...
Bylo to 15. srpna roku 2006, kdy jsem si v jednom rockovém klubu přisedl k půvabné tmavovlásce – a co vám budu povídat, byl jsem v té době už dlouho sám a chtěl jsem to změnit. Ani jsem příliš nedoufal, že to vyjde, ale ta krásná drobná dívka se se mnou dala do řeči a za chvíli jsme se spolu smáli, jako bychom se znali celé roky. Měla báječný smysl pro humor a byla plná života. Ano, viděl jsem tajemný okultní symbol, který nosila na krku, ale v té chvíli jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost. A ona o okultních věcech nehovořila...
Sešli jsme se takto ještě několikrát a pak mne pozvala k sobě domů – bydlela sama v malém domku na kraji Brna u řeky Svitavy. Zaujalo mne, že její pokoje a dokonce i kuchyňka jsou vyzdobeny reprodukcemi obrazů Hieronyma Bosche, na prostých policích ležely stovky knih a pod oknem s odhrnutým černým závěsem stál oltář, na němž byly lidská lebka, dýka a dva svícny s černými svícemi.
Zeptal jsem se jí na to.
„To je satanský oltář," odvětila s neuvěřitelnou samozřejmostí.
„Ty věříš takovým věcem?" zeptal jsem se a byl jsem, přiznávám, poněkud vyděšený.
Izabel přišla k oknu a zatáhla závěs, na němž byl bílou nití pečlivě vyšitý obrácený pentagram a v něm kozlí hlava.
„Baf!" vykřikla Izabel a začala se smát.
Přemýšlel jsem, zda z počínajícího vztahu nevycouvat. Až do toho dne mi připadala jako normální, vyrovnaná dívka, a to dokonce i přesto, že studovala humanitní obor, konkrétně antropologii.
„Nemusíš se bát," prohlásila klidně, když viděla moji nejistotu. „Žádné rituální vraždy neprovozuju. Prostě jen věřím ve své ego a tak trochu fušuju do magie." Ano, tak nějak to řekla...
Pak jsme usedli a místo intimit v něž jsem, ano, to přiznávám, doufal, jsme se bavili o tom, co je to magie a jestli to je nebo není nesmysl. Zastávala názor, že A. C. Clarke měl pravdu, když tvrdil, že každá dostatečně pokročilá technologie se nezasvěcenému jeví jako magie, a dodala, že takovou technologii máme ukrytou ve vlastních tělech a mozcích. Řekla mi, že je materialistka tak jako já, jen už zažila hodně podivných jevů, pro něž současná věda nemá uspokojivé vysvětlení. Musel jsem připustit, že to nebyla žádná naivní esoterička blábolící s přihlouplým výrazem ve tváři o „duchovnu". Hovořili jsme o magii a satanismu ještě dlouho a já se cítil čím dál klidnější; byl jsem přesvědčen, že to, čím se zabývá, ať už to má nebo nemá nějaký hlubší základ, nebude našemu vztahu na překážku.
Nakonec jsme v té posteli skončili. Když jsme ráno vstali, řekla mi, že se nemusím věnovat magii, pokud nechci, že jí to nevadí. „Buď tím, čím doopravdy jsi, a všechno bude v pořádku," zašeptala podivně vážně. Nikdy na ta slova nezapomenu. Nejspíš proto, že zanedlouho nemělo být v pořádku vůbec nic...
Uplynulo několik krásných měsíců naplněných romantickými schůzkami a o magii jsme příliš nehovořili. Přesto mi to nedalo a začal jsem se v tomto oboru vzdělávat – půjčoval jsem si Izabeliny knihy, pročítal si různé internetové zdroje a poznal jsem i Izabeliny přátele, pro něž pořádala ve svém domě každoměsíční večírky. Jak jsem také zjistil, se svými rodiči se nestýkala – řekla mi, že jsou bigotní katolíci a odsuzují ji pro její zájmy. Proto se postavila na vlastní nohy a s pomocí magie, jak alespoň tvrdila, vyhrála v kasinu peníze na dům. Nebyla však gamblerkou – od té doby, kdy získala finance, jež potřebovala, nehrála, protože byla přesvědčena, že by se jí to mohlo vymstít.
Postupem času jsem byl schopen zapojit se do hovoru s jejími přáteli a nepřipadat si jako vyvrženec. Tak jsem se dozvěděl spoustu různých „magických drbů" – například brněnský astrolog Roman Petrželka hovořil o tom, že v případě nechvalně známé Posvátné magie mága Abramelina vůbec není důležitý text knihy, který tvoří pouze jakési mimikry, ale magické čtverce v ní obsažené, jež jsou branami do jiných světů, skrze něž je možné spojit se s démony. Prý je možné, že i u necvičeného člověka, který se do nich zahledí, může dojít ke spontánnímu posednutí. Sám Petrželka prý zažil různé změněné stavy vědomí a pocity průchodu branami, když čtverce přepisoval pro své webové stránky. Tehdy jsem tomu příliš nevěřil, ale Izabel mi řekla, že na ty čtverce, stejně jako na sigilia a různé magické symboly, můžu nahlížet jako na druh kódu, který naše mozky dokáží zpracovat a chovají se pak buď jako „upgradované" nebo naopak jako „poškozené virem". Takové vysvětlení pro mne bylo přijatelnější, než víra v reálné démony. Nakonec jsem však byl nucen uvěřit i v ně...
Od našeho seznámení uplynul rok a já jsem se konečně přestěhoval ke své milované. V té době často hovořívala s Kojotem, vlastním jménem Jaroslavem A. Polákem, brněnským spisovatelem a okultistou, o možnosti nezávislé existence takzvaných duchovních bytostí. Experimentovala tehdy se zlopověstnou knihou Jozefa Kariky Zóny stínu a navazovala kontakty s bytostmi, které i sami mágové pokládají za extrémně nebezpečné. V té době už se na ní projevovaly určité neblahé vlivy jejího „koníčku". Začaly ji pronásledovat noční můry, mívala hrůzostrašné vize a občas jsme se vrátili domů a zjistili jsme, že například sama od sebe spadla váza, popraskaly žárovky a podobně. Právě proto hledala nějaké vysvětlení, které by zahrnulo nejen čistě psychickou, ale i materiální rovinu existence bytostí, jež obvykle nazýváme démony. Hovořila s Kojotem o možnosti, že by šlo o průnik z jiné dimenze, hovořilo se také o možnosti, že onen „svět za zrcadlem" je tvořen temnou hmotou, jež by měla tvořit většinu gravitačně působící hmoty ve vesmíru. Musím říci, že kdybych se takového rozhovoru zúčastnil předtím, než jsem potkal Izabel, celé bych to odmávl jako pseudovědecké blábolení, ale nyní jsem sám cítil, že tady „něco" je, že nás cosi obchází a není to zrovna přátelsky naladěno. Měl jsem strach, jak to všechno skončí a to jsem netušil, že se objeví kniha, jež do našeho života vnese ještě mnohem děsivější peklo, než Karikovy Zóny stínu. V říjnu roku 2007 přinesl Kojot na každoměsíční sešlost francouzskou knihu Pierra Vertige Zóny vědomí. Kojot vůbec zásoboval Izabel různými obtížně sehnatelnými a povětšinou bizarními knihami, jako je rukopis zešílevšího německého psychiatra o „parapsychiatrii" či sebezničující text jakéhosi Američana o tom, jak změnit sebe sama v trosku negativním myšlením. Musím říci, že se mi přestávalo líbit, jaký na ni má vliv, snad jsem, připouštím, i trochu žárlil...
Ale zpět k Zónám vědomí. Knihu jsem nečetl, protože, narozdíl od Izabel, neumím francouzsky, ale byla mi vcelku podrobně převyprávěna. Autor v ní rozebírá teorii, že v dávné minulosti naší planety vznikly dvě velké předlidské civilizace – v prvohorách civilizace inteligentních švábů a v druhohorách pak kultura inteligentních dinosaurů, s jejichž potomky, kteří přesídlili do světa skrytých dimenzí, jež předvídá teorie strun, přičemž tento svět skrytých dimenzí je lidem částečně přístupný a je mágy označován za svět „astrální". Celé by mi to připadlo jako naprostý blábol, kdyby autor nepoukazoval na zarážející podobnost svých zkušeností navozených psychedelickou drogou DMT a zkušenostmi jiných lidí, včetně těch, kteří měli prožitek „únosu mimozemšťany". V každém případě kniha Izabel nadchla a ihned se začala pídit po DMT. Řekl jsem jí, že se mi to nelíbí, že jsem odpůrcem užívání drog a nechci, aby takto hazardovala, ale nedala si říci. Kdybych napsal, že byla „jako posedlá", lhal bych. Ona byla posedlá, jsem o tom hluboce přesvědčen. Začala v té době studovat i dosti náročnou literaturu z oblasti teoretické fyziky, trápila si hlavu složitou matematikou a, pochopitelně, zjišťovala, kdo by jí poskytl výše zmíněnou drogu. V té době ji dokonce i někteří její přátelé z řad mágů, například známá brněnská čarodějnice a vykladačka tarotu Zuzana Antares, nabádali ke zdrženlivosti a propojení poznávání jiných dimenzí s poznáváním sebe sama. Marně.
Na podzim roku 2007 Izabel přerušila své studium na univerzitě a věnovala se pouze magii. To už jsem i já začal trpět děsivými nočními můrami a navíc jsem si uvědomil, že mne moje partnerka už ani příliš nevnímá, byla zcela ponořena do svého „výzkumu". Když mi na otázku, zda mě ještě vůbec miluje, odvětila prázdným výrazem ve tváři, sbalil jsem si věci a odešel jsem. Byl leden roku 2008, já pomalu projížděl ve svém voze ztemnělými brněnskými ulicemi a uvědomil jsem si, že jsme spolu ani neoslavili vánoce. Jak jsem se vzdaloval od toho domu v Obřanech, došlo mi, že cítím úlevu...
Našel jsem si podnájem a půl roku, který následoval, jsem věnoval veškerou energii své práci, abych zapomněl. Pak, koncem července, jsem Izabel potkal na Slovensku v Ružomberoku, kde jsem byl na služební cestě. Právě jsem obědval v restauraci hotelu Kultúra, v němž jsem strávil noc, a díval jsem se prosklenou stěnou na hlavní ulici, když jsem ji spatřil, jak prochází kolem. Myslel jsem, že se mi zastaví srdce. Ucítila můj pohled, toto ona vždycky uměla, a upřela na mě tázavý pohled a já jí pokynul, aby šla za mnou. Vešla do restaurace a přisedla si. Vypadala příšerně. Můj první dojem byl, že jí zprůsvitněla kůže – jasně se pod ní rýsovaly namodralé žíly. Nepřirozeně zhubla – vždy byla velmi štíhlá, ale nyní působila vysloveně anorekticky. Slovo, jež mi vytanulo na mysli, když jsem ji spatřil, bylo „přízrak". Se zakoktáním jsem se zeptal, jak se jí daří. Odvětila mi, že velmi pokročila ve svém výzkumu – podařilo se jí získat DMT a provedla sérii experimentů, kdy se kontaktovala s různými bytostmi z jiného světa. Zmínila, že na popud pražského mága Codyho, znal jsem jej, často se účastnil našich večírků, zakomponovala do svých výzkumů i „necronomiconskou gnózi" a naznačila, že Cody má k dispozici jisté materiály, o nichž se veřejně nezmiňuje a které obsahují klíče k velmi silným mimolidským entitám. K uskutečnění jejího cíle jí také prý nasměroval další mág z Prahy známý pod jménem frater Eirixion, jenž jí zprostředkoval poznání ukryté v knize odpadlého kněze Michaela Bertiauxe pojednávající o "gnostickém vúdú". Také řekla, že se Vertige mýlil, astrální bytosti podle ní nepřebývají ve skrytých rozměrech, ale jsou tvořeny částicemi temné hmoty, jež s naší běžnou hmotou interagují povětšinou velmi slabě, ale v případě, že se tok částic působením mysli – ať už jejich nebo naší – vhodně usměrní, dokáží působit i fyzicky. Zeptal jsem se jí, zda je zde kvůli Jozefu Karikovi – vím, že v tomto městě žije – a ona přisvědčila. Na víc jsem se neptal, vlastně jsem ani nechtěl vědět, co tady se slovenským mágem podnikala. Nabídl jsem jí, že ji pozvu na oběd, ale dala si jen kávu a minerálku. Dodala, že dnes odjíždí a já jí navrhl, že ji odvezu do Brna. Souhlasila. Na zpáteční cestě se rozhovořila o tom, že pracuje na magické formuli, jež jí umožní transformovat sebe sama, propojit se s tím druhým světem nejen duševně, ale i fyzicky.
„Nikdy nezemřu," zašeptala naléhavě. „Tam, kam půjdu, mne čeká věčný život."
Vlastně jsem to ani nechtěl poslouchat. Bránil jsem se tomu, aby tyto skutečnosti pronikaly do mé mysli. Její blízkost ve mně vyvolávala střídavě záchvaty hrůzy a hnusu, jakoby už byla napůl někým jiným, někým nelidským.
V Brně jsem ji vyložil u jejího domu, neobratně jsem se rozloučil, odjel domů a tam, mohlo být kolem třetí ráno, jsem se usedavě rozplakal, což se mi opravdu často nestává. Říkal jsem si, že když existuje takové strašné zlo, musí přeci existovat nějaké odpovídající dobro, nějaká síla, která by to vše dokázala zvrátit. Pomyslel jsem na Boha a neuměle jsem se modlil, prosil jsem Jej, aby Izabel zachránil...
Druhý den jsem si koupil Bibli a začal ji číst, jenže mi připadla nesrozumitelná, působila na mě jako nějaké bájné vyprávění z dávných dob, navíc jsem byl tak roztřesený, že jsem se nedokázal na četbu soustředit. V práci se rovněž nic nedařilo, tak jsem si vzal krátkou dovolenou a odjel na rodinnou chatu u Náměště nad Oslavou. Ale šumění řeky Oslavy mi připomínalo šumění Svitavy, jež nás s Izabel uspávalo v těch krásných dnech počátku našeho vztahu, a místo úlevy jsem cítil pouze obrovskou trýzeň. Přemýšlel jsem, zda se nevrátit zpět do Brna a dostat Izabel třeba na psychiatrii, izolovat ji od toho zla, jemuž se tak cílevědomě vystavuje. Ale také jsem si říkal, že je to její život a její rozhodnutí. Opět jsem se snažil modlit, prosil jsem Boha, ať ji z těch hrůz vysvobodí, ale neměl jsem pocit, že by mi někdo naslouchal. Nakonec jsem, pozdě v noci, usnul.
Nevím, jestli jsem měl nějaké sny, ale probudil mě velmi živý obraz Izabel stojící v plamenech a křičící hrůzou. Její tvář byla zkřivena tak, že mne to bude děsit do konce mých dní. Prudce jsem vstal, mé tělo bylo zalité potem. Budík na poličce ukazoval 1. srpna 2008, čtyři hodiny ráno.
Vysprchoval jsem se, počkal, až se mi alespoň trochu zklidní srdce a vyrazil jsem zpět do Brna. Vešel jsem do jejího domu, náhradní klíč byl tam, kam jej vždy odkládala, ale dům byl prázdný. Na stěně obývacího pokoje, byl na sytě černém podkladu namalován jakýsi obrovský složitý obrazec, jenž se mi vypaloval přímo do mozku. Na stole ležel Izabelin magický deník. V té chvíli jsem věděl, že je již na všechno pozdě. Jako nějaký stroj jsem odešel do komory, našel tam černou barvu, a zamaloval obrazec na zdi. Poté jsem vyšel na dvůr, zapálil oheň v ohništi, a hodil do něj magický denník a další rukopisné poznámky, jež jsem v domě nalezl. Zapnul jsem její počítač a nechal zformátovat pevný disk. Pak jsem odešel.
Opět uplynul rok a jsou chvíle, kdy vídám ten strašlivý obrazec, ten symbol – bránu do jiného světa. Uplynul rok a já stále hledám Boha, který by byl protiváhou těm hrůzám, jež pohltily mou lásku. Někdy se na Boha zlobím za to, že nevyslyšel mé modlitby a jindy si říkám, že Izabel se rozhodla svobodně a nikdo, ani sám Bůh, ji nemohl zastavit. A jsou chvíle, kdy mám pocit, že žádný Bůh, žádná protiváha neexistuje. Že jsme jen my lidé a bezejmenné zlo číhající ve stínech...
Mohl jsem něco udělat? Mohl jsem tomu nějak zabránit? To jsou otázky, jež mne už nikdy nepřestanu trápit... Často vzpomínám na Izabel, na její umanutost a touhu nikdy neumřít. A kdesi uvnitř vím, že svého cíle dosáhla, že získala svůj věčný život – v pekle...

Nakonec jsem vyřešil i problém přílišné vytříbenosti textu – rozhodl jsem se, že by mohla pomoci odvolávka na pomocníka... Zbývalo jen jediné – vytvořit identitu a mailovou schránku, napsat průvodní mail a text poslat:

Datum: 10.8.2009 12:21:26
Vážený pane Bašto,
Požádal jste mne o mé svědectví o prožitcích spojených s magií a démony a já jsem slíbil, že je napíši. Bylo to pro mne velmi obtížné, protože všechny ty události jsou stále ještě příliš čerstvé a bolavé, ale myslím, že pokud se o svůj příběh podělím, může to pomoci druhým vyvarovat se nebezpečí, která praktikování magie přináší. Je to vůbec poprvé, co se s tímto příběhem svěřuji. S jeho sepsáním mi pomohl můj kamarád novinář (a skutečně z mého poněkud neobratného popisu udělal čtivý text, za což mu děkuji) a řekl, že kdyby mě neznal, jen stěží by uvěřil, že se něco takového mohlo přihodit... Vy však máte s těmito věcmi své zkušenosti, takže můj příběh snad neodsoudíte jako bohapustou fantasmagorii. Otázkou je, jak jej přijmou Vaši čtenáři...
Až budu mít chvíli čas, projdu si jednotlivá čísla Vašeho časopisu v PDF. Mimochodem: Vyrozuměl jsem, že vychází i v tištěné podobě – rád bych se proto zeptal, v jakém vychází nákladu a kde je možné časopis zakoupit.
Děkuji.
S pozdravem,
Ing. Filip Potměšil

První reakce přišla již za tři hodiny a mně spadl kámen ze srdce:

Datum: 10.8.2009 15:22:26
Dobrý den Filipe
Jmenuji se Martin, shodou okolností jsem prožil něco podobného, jako jsem teď dočetl ve Vašem příběhu. Proto musím hnedka reagovat, dost se mě to osobně dotklo, chci napsat pár řádek a snad, doufám i povzbudit. Vaše svědectví jsem dostal od p. Bašty, trochu se podílím na vydávání časopisu Praetorian z důvodu, který asi chápete, z pocitu, že nemůžu dělat nic jiného než varovat.

(následuje příběh, který není ani zdaleka tak dobrý, jako ten můj...)

Psal jste o Bibli, tam je skutečně lék, tedy ne v knize, ale v Ježíši. Budu moc rád, když se ozvete. Napíšu rád víc.
Martin.

V devět večer pak dorazil mail od tvůrce stránek, pana Bašty:

Datum: 10.8.2009 21:05:56
Vážený pane Potměšile,
jsem moc rád za vaše svědectví, i když je pro nás všechny svědectvím tragickým. Je to svědectví o lidské prohře a pro mě též nejhorším naplněním toho, proti čemu nás Pán Ježíš posílá bojovat.

Nejprve o sobě v krátkosti něco povím, nebudu zastírat nic, byť by to znělo také podivně.
(vynechávám – je to sice zajímavá psychologická sonda, ale budu korektní a nebudu bez souhlasu zveřejňovat vyloženě soukromé části mailů)

Časopis PRAETORIAN a web fungují tak, že dávají lidem šanci vidět napsány důkazy k tomu, jak jednoduše usvědčit satanské učení a nepravdy ze lží. Stačí jen přečíst vysvětlenou lež a poté nahlédnout do lživých materiálů démonských a hned je z toho patrné, k čemu se nás snaží manipulovat.

Tvrdím, že satanských a magických učení je mnoho, jsou ale všechna stejná, jen jsou rozkošaťena podobně jako osobních aut je hodně druhů, všechny jsou ale vlastně podobné, protože mají stejný účel. Tak mají satanské učení jen jednoduchý účel, udělat z lidí obehlhané pomocníky démonů a oběti, které se doženou k sebevraždě případne zasvětí tisíce dalších do démonských služeb nebo je odvedou co nejdále od Boha. V tomto je rozpoznání démonického učení asi stejně jednoduché, jako rozpoznání podomního prodejce ve dveřích bytu.

Existuje teď okolo PRAETORIANU skupinka lidí z celé ČR, kteří se aktivně chtějí podílet na záchraně lidí ovládaných lží v satanských sektách a v prezentování odkrytých bludů účinnu metodou. Že se nejedná o zbytečnou práci svědčí jednak zcela evidentní pomoc Boží a také lidé, kteří byli a budou zachráněni.

Je tragické, že Izabel již nebudeme moci pomáhat, pohání mě to k ještě větší aktivitě.

Bůh nám zaslíbil mocné skutky a mocné věci, má cesta a úkol je dál předávat informace lidem, mému týmu, okultistům, esoterikům, a dát jim šanci prohlédnout. Prohlédněte Příběh všech Příběhů, který obsahuje nejdůležitější shrnutí naší současné situace. Prakticky vše, co jste zmínil ve svědectví je úplná, nebo téměř úplná skutečnost, není tam nic mě neznámého. Z Příběhu všech Příběhů jsi to dejte do souvislostí a ozvěte se mi, zdali Vám to dává smysl.

Můžu Vám dát kontakty na lidi, kteří s Vámi proberou mnohem citlivěji otázky Boží, neboť pořád mám tendence jej vysvětlovat příliš technicky a vědecky. Kupodivu, i to je vcelku možné, jen naše technologie možná nedostihnou tyto nejsložitější jevy popsat a prozkoumat.

PRAETORIAN vychází zatím jen malonákladově na papíře, pro kusové použití. Pokud budete mít zájem, můžeme Vám zaslat všechny dosud vyšlé díly a příručky.

Omlouvám se ještě jednou za chaotickou formu emailu a těším se na odpověď.

S pozdravy
Karel Bašta
exxe

Ten "Příběh všech příběhů" je fakt síla! Pan Bašta se zde pasuje do role proroka a své představy o inkarnacích andělů do dinosauroidů během druhohor a vzniku dračího plemene mají vážně grády. A o tom píše jako "úplné nebo téměř úplné skutečnosti". Nyní trochu odbíhám, ale pokládám tuto záležitost za podstatnou – autor je natolik v zajetí svých fantazií, že je prezentuje způsobem, kdy je dává téměř (nebo úplně?) na roveň Bibli, což je u křesťana opravdu fascinující záležitost.
Nicméně zpět k naší korespondenci. Napsal jsem mu následující:

Datum: 11.8.2009 15:14:46
Vážený pane Bašto,

děkuji za důkladnou a fundovanou odpověď. Víte, stále mi není jasné to, proč někoho, kdo padne do Satanových sítí, Bůh zachrání a někoho nechá padnout. Připadá mi to tak nějak nespravedlivé... Materiály mi stačí v elektronické podobě, ale děkuji za nabídku. (Snad jen výtisk s mým příběhem by mě posléze potěšil.) Postupně si vše přečtu. Stále ještě hledám a hodně pochybuji. Je to těžké.

S pozdravem,

Filip Potměšil

Tak naschvál, pane Bašto, jestlipak mi odpovíte, proč někoho Pánbůh zachrání a jiného ne? Je to taková přirozená a nabízející se otázka...
Neodpověděl. V dalším mailu jsem se ptal, jestli je "Příběh všech příběhů" oficiální křesťanskou doktrínou, jak vznikl atd. a také na jeho církev. Pan Bašta mi odpověděl, že co se jeho textu týče, jedná se o "syrové a novodobé přepsání informací, které nám dal Bůh, do kterého je vloženo několik poznámek, aby bylo zřejmější o co konkrétně se jedná." Dále pak psal spoustu věcí o překrucování pravdy démonickými mocnostmi a o tom, jak on šíří tu pravdu pravdoucí. Ohledně své příslušnosti k církvi napsal následující (pokládám za vhodné uvést delší citaci, aby bylo jasné, kam autora zařadit):

Církve.
Obecně, uvažujeme nyní, jestli nezaložit církev vlastní. Církev pro lidi, kteří pochází z poměrů jako já či Vy, nebo mí přátelé co byli vytrženi z řad okultizmu. Vytvořil jsem takové "programové prohlášení", se kterým by jste možná také souhlasil:
- ignorujeme všechno dodatečné lidské učení a tradice vzniklé po Kristu a apoštolech
- nezastíráme existenci démonů ani to, že Satan naplňuje v současné době své plány
- jsme si vědomi že nebojujeme proti nevědomosti lidí, ale s obelhanými vědomostmi lidí
- jsme církev aktivní služby Bohu, nevěnujeme se chlácholení sami sebe na uzavřených párty
- zcela odmítáme jakékoliv ústupky modlosužbářům a démonickým náboženstvím

Tak jako okultisti slouží svým démonům, skutečná Církev je řízena a podléhá Ježíši,
živému Bohu. Není to sice vůbec "vysvětlitelné" pro materialisty, ale řízení funguje skutečně efektivně a dobře. Každý ví jaké má místo a co dělat. Problém je ten, že mnoho církví se dostalo do problémů díky tomu, že jejich vedení se začalo zabývat svými novými vlastnímy vymyšlenostmi a nebo přímo naletěly nějakému démonskému triku.

Proto miliony lidí věří v kult svaté marie a její zjevení, což je tatáž věc jako esoterické rituály, ba i horší. Prosto jsou různí mormoni a sekty za křesťanství se vydávající, například Svědkové Jehovovi, učící však překroucené. Proto velké církve staví chrámy, oltáře a sochy různým
svatým, což je klasická démonská modloslužba. V křesťanské terminologii má vymyšlený blud, kterému věří mnoho lidí a podřizují mu své konání, jméno HEREZE. Mnohé církve jsou tedy vedeny lidmi, kteří prosazují své mocenské a i jiné zájmy. To je samozřejmě nevede k ničemu.

Mí nejbližší přátelé, mezi nimiž je i pastor, jsou z církve Apoštolské. Nejprve je Příběh všech Příběhů dosti postrašil, stále jej ale zevrubně zkoumáme a ještě jsme nenašli nic, co by nebylo v souladu s křesťanskými znalostmi a s Biblí. Uznávám ale, že se nejdedná o sladký příběh napsaný pro snadné čtení a pobavení.

Mimochodem – a co vlastní vymyšlenosti pana Bašty? Jeho typologie démonů, jeho "Příběh všech příběhů" – to nejsou "vlastní vymyšlenosti"? Ale nechtěl jsem se ubírat touto cestou a příliš jej prudit. Měl jsem také jiné věci na práci a protože bylo zjevné, že pan Bašta příběh zveřejní, napsal jsem mu, že budu o všem přemýšlet, že to chce čas a že se ozvu. Načež mi napsal člověk, který se mi ozval jako první – Martin:

Datum: 13.8.2009 8:21:47

Ahoj Filipe,

moc na tebe myslím, a asi všichni z Pretoriana, napadlo mě, jestli si nechceš psát přes ICQ, či Skype, moc ti fandím, a vím, že to není lehký, modlím se, aby se Tě Bůh dotkl, ať už to bude přímo, nebo Tě k Němu někdo nasměruje, vím, jak moc to potřebuješ. Mě to trvalo asi dva měsíce, než jsem byl ochotný Ho přijmout, a během nich jsem si psal přes ICQ a věci si nějak srovnával a různě s tím bojoval.

Dobře to dopadne, věřím tomu.
Martin.

No, tak psát si po ICQ jsem tedy rozhodně neměl v úmyslu a o tom, že to dopadne dobře, jsem pochopitelně nepochyboval. Nicméně jsem Martinovi napsal stejnou otázku jako panu Baštovi:

Datum: 13.8.2009 14:26:36
Ahoj, Martine,

jsem rád, že na mě všichni myslíte, vážím si toho. Stále mě trápí otázka, na kterou mi pan Bašta neodpověděl – jak je možné, že (alespoň podle všech těch příběhů), že někoho Bůh z osidel temných sil zachrání a někoho nechá padnout. Možná to mé trápení souvisí s tím, že mě stále trápí láska k Izabel...
ICQ ani Skype nepoužívám, mám hodně práce a odvrhl jsem je jako "časožrouty". Možná až toho bude méně...
Teď budu o všem hodně přemýšlet. Četl jsem Tvé stránky a je to zajímavý příběh.

Filip

Ani Martin mi ovšem neodpověděl, proč Bůh někoho zachrání a jiného, třeba konkrétně Izabel, nechá padnout. Nepřišla vůbec žádná odpověď. Ne, žádná naděje pro prokletou Izabel...

Jak již víte, mystifikace byla zveřejněna, konkrétně 24. srpna.

Trošku mě zamrzelo, že pan Bašta zaměnil jména za iniciály, ale jinak bylo vše tak, jak jsem si to představoval. Časopis s příběhem je ZDE (nebo ZDE), mystifikace je na stranách 10-15. Rozhodně se podívejte, stojí to za to!
Jakmile jsem to zjistil, pochlubil jsem se na Facebooku a sdělil zúčastněným, že mohou případně autorovi psát a domáhat se satisfakce za to, že vystupují ve smyšleném příběhu. To posléze udělal Roman Petrželka a dostal vpravdě překvapivou odpověď:

Dobrý den,

to není možné. Já myslel, že je to jen povídka.

Proč by do ní autor vkládal nějaké existující postavy?

Uniká mi, jaký by to mělo smysl.

exxe

Vzhledem k tomu, že jsem panu Baštovi příběh zaslal s celými jmény a vzhledem ke korespondenci, jejíž ukázky jste si mohli přečíst, je zjevné, že křesťan pan Bašta v zájmu zachování svého ega bohapustě lže.
Ostatně proběhla i výměna mailů mezi "Filipem Potměšilem" a panem Baštou, v níž "Filipa" varuje mimo jiné před démonickou katolickou herezí (psal jsem o setkání s katolickým knězem, který dal Filipovi naději, že Izabel nemusí být navždy zatracena a že je třeba se za ni modlit, což ovšem pan Bašta rezolutně odmítl). I z těchto mailů plyne, že až do určitého okamžiku o pravosti příběhu nepochyboval. Podstatný je tento citát z mailu odeslaného 29. 8., kde pan Bašta doslova píše: "Dokonce jsem narazil na podobná svědectví, ovšem jejich účastníci jsou natolik otřeseni, že odmítají je zatím jakkoliv sepisovat, byť jsem je od nich již prakticky celé vyslechl."
Pan Bašta patrně v pondělí 31. 8. zrušil odkaz na PDF s poslední Praetorianem, vzápětí i zablokoval diskusi na stránce s časopisy, kde byl jedním čtenářem upozorňován, že šíří bludy a příběh je nepravděpodobný. Nevím, co pana Baštu osvítilo, Duch svatý to ale určitě nebyl. Možná mu někdo celou pravdu prozradil... Sice jsem tak přišel o plánovaný působivý epilog celé akce, ale to zásadní se zdařilo, takže jsem spokojen. Mailovou schránku s archivem celé korespondence ponechávám aktivní, takže kdyby se ze strany pana Bašty objevil pokus celou záležitost dementovat, mohu zveřejnit průběh celé mailové komunikace či dokonce do schránky případného zájemce o ověření mých tvrzení pustit...
Nastal čas pro shrnutí. Podařilo by se mi tímto způsobem napálit třeba katolíka? Těžko. Katolická církev má své mechanismy, jimiž prověřuje vše neobvyklé, protože, narozdíl od různých jurodivých evangelikálů, ví, že všemu se prostě věřit nedá. Je to právě přílišná ochota a připravenost věřit spojená s nekritickým přijímáním čehokoli, co víru zdánlivě podporuje, co mi umožňuje úspěšně uskutečnit takovou mystifikaci. Evangelikálové žijí ve světě, jenž je pro ně plný zázraků – ať už těch božích nebo těch démonických. Nalaďte se na jejich myšlení a předhoďte jim takřka jakýkoli zázrak a oni mu prostě uvěří, protože pro samou víru jim nefunguje rozum a soudnost. Přemýšlím, že někdy v budoucnu napíši mystifikační příběh člověka, kterému Ježíš vrátil amputovanou nohu, a jsem si skoro jist, že mi to projde...
A když se vše provalí, tak, místo aby se chytili za nos a třeba se i sami sobě zasmáli, dělají, jako by se nic nestalo. Neumějí se zasmát sami sobě, protože potřebují budit dojem, že k nim promlouvá sám Bůh a činí je prakticky neomylnými. Nic nesmí narušit tento mocný (sebe)klam a proto jsou ochotni raději lhát, než aby připustili možnost vlastní pošetilosti.
Když tak přemýšlím o lidech, které je snadné obalamutit, docházím k závěru, že těmto lidem se nedá věřit – to už je lepší věřit nám, šibalům! Proč? Ne snad proto, že by tito lidé měli sklon záměrně lhát, ale proto, že jsou ideálními příjemci a tím i dalšími šiřiteli neověřených informací. Možná, že celá legenda o Ježíšových zázracích a o jeho vzkříšení opravdu povstala, jak předpokládá Kosidowski, mezi dobromyslnými pošetilci, kteří toužili po zázracích. Nejlépe klamou oklamaní, taškáři a šibalové, jako jsem já, jsou až po nich.
Doufám, že jste se při četbě mystifikační povídky a této reportáže bavili alespoň zčásti tak dobře, jako já. Koneckonců o legraci zde šlo, navzdory mým hlubokomyslným úvahám, především...

linkuj.cz vybrali.sme.sk