AMOR VACUI - zápisky z cesty

Jak se mám?

Někdy, třeba dnes, se cítím jako před popravou.
Cítím velikou úzkost z všeobecné nespravedlnosti a nelogičnosti světa, z každodenních absurdit, které by byly směšné, kdyby nebyly tak skutečné.
Úřady... Nejděsivější je, že všeobecná nespravedlnost (od věků jeden z pilířů, na nichž svět stojí) je dnes praktikována skrze neprůstřelný byrokratický aparát, postrádající jakýkoli lidský rozměr. Dávný despota byl alespoň člověk a ne anonymní, nedotknutelná struktura. Mohli jste ho zabít, obrátit na víru nebo před ním utéct...
Informační revoluce navíc zrychluje postup jakéhokoli udání, člověka, který si udělá i malou ostudu v jedné zemi, už nepustí nikam. Informační síť je taková hypermoderní karma. Vše se zaznamená, všechno si odpykáš. A nikoho nezajímá, jaký jsi člověk, důležité je pouze jaké jsi kolečko.
Policie si dělá co chce a kontroluje sama sebe. Lidé jsou otroky předsudků, jsou pravěkými lidmi v naprosto neodpovídajícím prostředí. Nikde žádné odvolání... a přece se najde dost těch, kteří umí z této mašinérie těžit, tahat z ní peníze a výhody, podvádět ve velkém a využívat slabin systému jako štítu.
Hlupák, jako jsem já, nemá šanci. Může křičet, vysvětlovat, přesvědčovat, ale nakonec mu dojde dech. Nakonec dojde dech každému a nezbude než držet hubu a krok a doufat, že to nějak překlepe. Zbaven důstojnosti, radosti ze života, dobrodružství si může vybrat – stát se kolečkem ve stroji nebo vyvrhelem – členem jedné ze stovek subkultur, více či méně zavrhovaných či alespoň vysmívaných. Ale i tak zůstává nevolníkem úřadů, moci a mašinérie. Nedivím se, že někteří lidé volí drogu (rozuměj – tvrdou drogu). Vymění tak otroctví u anonymního monstra za otroctví neméně hrozné, ale přinejmenším jaksi transparentnější, intimnější, neboť tohoto otrokáře se můžete alespoň dotknout.
A proč nefetuju? Proč zrovna já nefetuju?
Pořád ještě doufám, že jednou odjedu do nějaké pustiny, kde po mně nebude nikdo nic chtít, kde se o mě nikdo nebude starat, kde prožiju to svoje dobrodružství. A až se vrátím, přivezu si sebou kamínek, vzpomínku a malý kousek vnitřní svobody, o který mě už nikdy nikdo nepřipraví.

Když to tak po sobě čtu, říkám si, že jsem za ty roky velice zpragmatičtěl, ale už před devíti lety jsem měl evidentně spoustu použitelných myšlenek, jež by stály za rozvinutí, například informační síť jako karma je docela nosná myšlenka, řekl bych. Moje analýza braní tvrdých drog coby volba personalizovaného otroctví je sice pěkná, ale z větší části zjevně neodpovídá skutečnosti. A co zbylo z touhy vyrazit do pustiny a zažít tam dobrodružství? Inu, stále to ve mně někde je...

linkuj.cz vybrali.sme.sk