AMOR VACUI - zápisky z cesty

Již jsem psal o tom, že v období puberty a adolescence jsem se hlásil ke křesťanství. Poté, co jsem tuto cestu zavrhl, jsem si, mimo jiné, přečetl i Satanskou bibli a myslím, že mi v těch devatenácti letech byla tak blízká, že jsem se toho prostě zalekl. Nebyl jsem ještě připraven přijmout něco tak přímočarého. Místo toho jsem se pustil do studia různých hermetických, kabalistických a alchymických spisů a postupně jsem se propracoval až k práci s tarotem. V duchovní oblasti jsem kolísal mezi naukami hlásajícími božství člověka – především Crowleyho thelémou, ale také jsem vzal za své myšlenky Heinleinovy kultovní scifi Cizinec v cizí zemi – a buddhismem s jeho Probuzením a nirvánou. Myslím, že to souviselo s celkovým naladěním toho kterého období. Pokud jsem byl bez příznaků deprese či dokonce v nějaké formě mánie či hypománie, byla mi bližší cesta první, v obdobích deprese jsem naopak inklinoval k myšlence rozplynutí se, vyvanutí do Prázdnoty, zničení ega a osvobození se od všeho toho utrpení. V zásadě jsem v té době věřil v nějakou formu posmrtného života blízkou reinkarnačnímu učení. Četl jsem poměrně hodně beletrie, významný vliv na mě měly příběhy Howarda P. Lovecrafta. Zajímal jsem se o psychedelickou zkušenost, aktivně jsem experimentoval s marihuanou a hašišem, které jsem ale vyhodnotil jako ne příliš přínosné, a posléze s lysohlávkami, které mne naučily dívat se na svět jinak. Magické houby mě také ukázaly, jaké to je přijít o ego, rozplynout se. Bylo to celkem fajn a myslím, že se smrtí nebudu mít žádný významnější problém. Za poměrně typickou pokládám skutečnost, že jsem si myslel, že tomu všemu, tedy "duchovnu" a magii, rozumím. Tento pocit mne ovšem s přibývajícími roky postupně opouštěl.

V roce 1998 jsem začal číst knihy Carlose Castanedy a nadchly mne. Někde uvnitř jsem cítil, že jsou pravdivé, a to i přesto, že mi rozum a religionistické vzdělaní tvrdily opak. Nutno podotknout, že mi Castanedovy spisy nesmírně pomohly v některých obzvláště těžkých momentech života, které bych bez nich dost možná vůbec nepřežil. Je to typ literatury, který mne dokáže naplnit vnitřní silou ke zdolávání překážek (stejně jako výše zmíněný Cizinec v cizí zemi). Nelze říci, že bych v té době poctivě a naplno praktikoval castanedovskou cestu bojovníka, ale leccos jsem přeci jen ve svém životě aplikoval a nutno dodat, že úspěšně. Především myšlenku Smrti jako nejlepšího přítele. Co se pravdivosti Castanedových knih týče, v současné době na ně pohlížím – slovy Václava Cílka – jako na "falešnou stavbu z pravých cihel".

Od roku 2002 jsem se obrátil zpět k thelémě a stal jsem se členem Malého opatství thelémského vedeného charismatickou Zuzanou Antares. Začal jsem studovat Crowleyho učení do hloubky a v rámci thelémského kurzu jsem vypracovával komentáře k Liber al vel Legis (Knize zákona), k níž jsem – stejně jako ostatní – přistupoval jako k posvátnému textu, který zjevuje hluboké pravdy. Nutno dodat, že jsem v té době odvedl velký kus práce, zvláště co se rozvíjení kabalistického myšlení týče, a také jsem se naučil základy biblické hebrejštiny. Vnímal jsem sám sebe jako poutníka na cestě za Pravou vůlí a Velikým dílem, přičemž za symbol své Pravé vůle jsem přijal taškáře Kojota. Byl jsem na nejlepší cestě stát se thelémským teologem... Z tohoto "dogmatického spánku" mne probudil Jozef Karika svou knihou Zóny stínu, zvláště pak svojí koncepcí Svatého anděla strážce jako jiné tváře Choronzona, a dále pak svým, dnes již kultovním, doslovem k této knize (nutno dodat, že jsem byl už na takové probuzení vnitřně připraven, Zóny stínu jen vyvolaly ten správný aha zážitek). Začal jsem pochybovat o svých ideových východiscích, uvědomil jsem si, že jsem spoután klímovskými aethenými okovy a to, co jsem vnímal jako svobodu a božství sebe sama, je ve skutečnosti rafinované zotročení. Tehdy jsem objevil discordiánství, jehož hravost a cesta k poznání skrze absurditu mne velmi oslovila. Současně jsem však zapřáhl do práce i svůj rozum a začal jsem intenzivně pracovat na odstranění veškerého duchovního a mystického haraburdí, které jsem v sobě za ty roky nastřádal. Zcela jsem opustil myšlenku posmrtného života jakéhokoli druhu coby absurdní a nadbytečnou hypotézu a postupně jsem se dopracoval až k materialismu, zpochybnil jsem veškeré magické mýty (klasická koncepce astrálu, osvícení, Pravá vůle, Svatý anděl strážce...) a dostal se až do stavu, kdy jsem byl připraven zavrhnout magii jako takovou coby iluzorní systém, který nefunguje, protože fungovat nemůže. Nicméně jsem si v té chvíli uvědomil, že začínám upadat do dalšího myšlenkového otroctví, tentokrát racionalistického. Nenechal jsem se sám sebou nachytat a znovu začal přemýšlet o svých východiscích. Stále více jsem přemýšlel o satanismu a v určitý okamžik jsem si uvědomil, že jeho pragmatický přístup k životu a k magii je to, co hledám. Pragmatismus pokládá za pravdivé nikoli to, co je beze zbytku vysvětleno, ale to, co se osvědčuje, to, co funguje. Uvědomil jsem si, že nemusím dokonale všemu, co hodlám ve svém životě používat.

Celkově vzato jsem stále více chápal, že to, co zůstalo po pročištění všeho toho balastu, je satanistické životní filosofie. Umožňuje mi vnímat sebe sama jako boha, nezahaluje magii spoustou balastu, nediriguje mě, umožňuje mi jít svou vlastní cestou a pravidla, která nastoluje, natolik vycházejí z lidské přirozenosti coby egoistického a současně společenského živočicha, že nemám problém je akceptovat. Až donedávna, tedy až do konce mého thelémského období, jsem usiloval o umenšení ega, respektive jeho nahrazení Pravou vůlí. Nyní si uvědomuji, že to je jen individualizované pojetí vůle boží, de facto se jedná o klasický mystický princip vyprázdnění sebe sama, aby mohl přijít bůh. To skutečně může vést k nějakému tomu osvobození se od toho či onoho, ale po pravdě řečeno – pokud jsem na tomto světě jen jednou, proč bych měl usilovat o tento druh bytí, když je vlastně z hlediska věčnosti úplně jedno, jestli budu světec nebo démon, jestli budu úspěšný nebo neúspěšný, osvícený nebo zaslepený... Osobně vnímám, že to, co se počítá, je to, co po člověku zůstane. Člověk skutečně může žít i po své smrti – v díle, jež po sobě zanechá a ve vzpomínkách lidí. Tento život rozhodně není věčný a nakonec vše pomine, ale pro mne osobně to je (a, ač jsem si to nepřiznával, vždy byla) meta, jíž chci dosáhnout. Nikoli zrušit své ego a přestat trpět, ale využít všech svých zkušeností, včetně utrpení, jako inspirace pro tvůrčí činnost. Prostě chci, aby po mě zůstalo něco víc než jen hromada odpadků a trocha popela. Satanismus je mi svým apelem na kreativitu v tomto velmi blízký.

Také jsem si díky němu uvědomil, že nemusím trpět sebemenším pocitem viny při myšlenkách a pocitech, které posilují mé ego, například že jsem jako člověk-tvůrce-satanista nadřazen spoustě ostatních lidí. Dříve, i jako thelémita, jsem takové myšlenky vnímal jako něco, co posiluje ego či "malé já" a čeho je třeba se zbavit, dnes si uvědomuji, že to není třeba – satanismus mi umožňuje cítit a myslet co chci. Ego už nevnímám jako překážku, ale jako zdroj mé kreativity, nejsem na ně však vázán natolik, abych trpěl při představě, že jednoho dne prostě zanikne.

K čemu celá ta cesta byla? Určitě měla svůj smysl. Naučil jsem se nebát se smrti, zvládl jsem mnoho použitelných magických technik, vytříbil jsem umění interpretace a hodně toho vím o mnoha dalších věcech, jež se mohou v budoucnu hodit.

linkuj.cz vybrali.sme.sk