AMOR VACUI - zápisky z cesty

Parmenidés ve svém díle Peri fyseós vkládá své myšlenky do úst bohyně spravedlnosti (Diké), jež mu ukazuje možné cesty zkoumání:

"Nuže, sdělím ti (a co teď uslyšíš, tomu věř) cesty zkoumání, jež jedině se mají myslet: první, jež říká, že (to) je a že (to) nemůže nebýt – toť cesta pravdivého přesvědčení, neboť následuje pravdu; druhá, jež říká, že (to) není a že (to) nutně musí nebýt – tato dráha, říkám ti, je zcela nezjistitelná. To, co není, bys totiž nepoznal (není to proveditelné) ani bys o tom nemohl mluvit."  (ze zlomku 2; Hussey str. 105, 107)

Dále pak rozvíjí myšlenky založené na skutečnosti, že nelze myslet nejsoucí a tudíž že existuje pouze jsoucno, jež je nerozdělené (rozdělení by předpokládalo existenci nejsoucna). Parmenidovo jsoucí nezabírá v žádném obvyklém smyslu prostor ani čas, jsoucí je jednota, jedinečná, ucelená, neměnná a sourodá a lze ji postihnout pouze rozumem. Jak trefně poznamenává Edward Hussey: "Rozvod mezi jevem a skutečností je dokonán." (Hussey, str. 122)

Bohyně však vyhlášením výše zmíněné neměnné pravdy (jejíž důsledky dílo dále rozvíjí) neřekla své poslední slovo:

"Zde pro tebe končím svůj důvěryhodný příběh a myšlenku, jež se týká pravdy. Od této chvíle poznávej mínění smrtelníků, naslouchaje klamavému uspořádání (kosmon) mých slov.

Smrtelníci se pak rozhodli pojmenovat dvě formy (jedné však jméno neměli dávat) – v tom pochybili – a oddělili je do opačných tvarů a stanovili pro ně znaky, zvlášť pro každou z nich... Celé toto přijatelné uspořádání světa ti vyhlašuji, takže tě žádné vědění smrtelníků nikdy nepřemůže." (ze zlomku 8; Hussey str. 123)

Parmenidés v následujícím textu ovšem nezamýšlí probírat jednotlivá mínění smrtelníků o světě, ale chce "sjednotit množství obecně přijímaných domněnek do koherentního systému a učinit to tak, aby vytvořil nejlepší možnou kosmologii. Implikovaná kritéria, podle nichž má být jeho systém posuzován, je (a) koherence a stupeň systematičnosti, (b) záběr a © věrohodnost konstrukce, tedy souhlas s pozorovanými fenomény. Parmenidés se zdá být první, kdo vyslovil tyto dnes běžné nároky na vědeckou teorii.

Zároveň, když v těchto pasážích Parmenidés vyhlašuje svůj záměr soutěžit s ostatními v otázce sestrojení kosmologie, obezřetně opakuje, že výsledky nemohou být pravdivé, ale jen ‘věrohodné‘ či ‘ošidné‘ či ‘přijatelné‘." (Hussey, str. 123)

Jeho kosmologie je založena na součinnosti aktivního (ohnivého) a pasivního (zemského) prvku, připomínající východní představu o jin a jang, ale to není pro naše úvahy příliš podstatné. Existuje v jeho myšlení rozpor, uvažuje-li jednak neměnné jsoucno a jednak jsoucno, jež se nám jeví? Touto otázkou se zabýval již Aristotelés, jehož myšlenky shrnuje Hussey:

"Mezi tvrzením o jsoucím a tvrzením o světě či běžné zkušenosti nemusí být rozporu, jelikož druhý výrok není nepravdivý, nýbrž přísně vzato beze smyslu. Jsoucno je přístupné pouze rozumu a nikoli smyslům; svět zkušenosti je přístupný smyslům, ne však rozumu, v tom smyslu, že všechny výroky o něm jsou stejně nesmyslné, smyslové vnímání ale může poskytnout racionálně neobhajitelné základy pro upřednostnění jednoho výroku před jiným." (Hussey, str. 124-5) Parmenidés neměl, pokud je známo, žádnou teorii, jež by vysvětlovala, proč se nám jsoucno jeví jiné, než ve skutečnosti je – toto téma zaměstnávalo posléze více filosofů – zabýval se jím například George Berkeley a nejobsáhleji je pojal Immanuel Kant.

Není příliš důležité v rámci této úvahy dále rozebírat detaily Parmenidovy filosofie ať už té její části, jež se zabývá jsoucnem, tak její části kosmologické, zabývající se tím, co se jeví. Nejde nám totiž o dějiny filosofie ale o jejich aplikaci v současném myšlení. Podstatné je, že zde máme cosi absolutního, něco, co je postihováno čistým rozumem: Můžeme to vnímat jako Parmenidovo nerozdělené jsoucno, Absolutno, filosofického Boha či naopak Nicotu (jíž se týká druhá, nezjistitelná, ale platná dráha Parmenidova pravého poznání!). Rozum zde funguje na spekulativní bázi, hledá bezrozpornost a filosofickou čistotu.

A potom zde máme svět jevů, jež jsou přístupné smyslům. Všimněme si, že v jejich případě funguje rozum jinak – pořádá, hledá podobnosti, rozhoduje se mezi různými hypotézami pro tu nejpřijatelnější. Funkce rozumu nespočívá v hledání nějaké definitivní pravdy, ale něčeho pravdě podobného.

Uvádí se, že ustálené rozlišení mezi činností rozumu na rozum teoretický a praktický pochází od Aristotela, ale zde vidíme, že jeho kořeny je třeba hledat právě u Parmenida. Obě aktivity rozumu důsledně rozlišil Immanuel Kant, pro nějž je teoretický rozum zcela nezávislý na zkušenosti. Od Parmenida, přes Aristotela a Kanta, až k současnému postmodernímu myšlení zde tedy máme ideu dvou způsobů, jak rozum používat, dvou oddělených oblastí myšlení. Pomiňme nyní otázku, zda je či není možné postulovat nějaký zastřešující vyšší rozum, který by tyto dva přístupy sjednotil, podstatné je, že člověk, který tyto dva přístupy směšuje, se s pravděpodobností hraničící s jistotou nesnaží hledat nějaký "nadrozum", nýbrž prostě a jednoduše myslí nesprávně.

Jistě si sami vybavíte četné situace, kdy během dialogu vznikl spor ve chvíli, kdy jeden z mluvčích hovořil z hlediska věčnosti, používal tedy teoretický rozum, a druhý z hlediska empirie, tedy světa jevů. Horší je, pokud se stane, že se jeden mluvčí snaží aplikovat závěry teoretického rozumu na svět jevů (obhájí kupříkladu nějaké stanovisko z hlediska absolutního a aplikuje je na oblast relativní). Taková argumentace může být efektní, ale je ve své podstatě mylná. No, a konečně zde máme myšlenkový lapsus spočívající v prohlašování empirického, jež je odhaleno praktickým rozumem, za pravdivé ve smyslu teoretického rozumu, kdy je relativnímu přiřknut absolutní status.

Proto je vhodné, má-li být filosofická debata co k čemu, zamýšlet se nad svými výroky i nad výroky ostatních v těchto intencích; v opačném případě se diskuse zákonitě zvrhne do stavu, kdy s trochou fantazie a řečnického umu dokážete že černá je bílá a čtverec je kulatý...

A to jsem psal jen o dvou formách rozumu. V diskusích ovšem hrají roli také city a pocity, jež snadno mění soudy v předsudky a vůbec deformují lidské myšlení k obrazu svému. Stejně dobře mohou však být, a to i v rámci filosofické diskuse, obohacující. Tato problematika by si však vyžádala zcela samostatný esej...

PS: Můj filosofický světonázor je založený na axiomu, že jediné, co je absolutní, je to, co není. Vše, co je, je relativní a jednou to nebude. Používám-li teoretický rozum, pak tehdy, když vztahuji jsoucno k nebytí a nahlížím důsledky. Většinou však používám rozum praktický a zabývám se problematikou empirickou, tedy relativní, a tudíž hledám to, co je pravdě nejpodobnější a nikoli pravdu an sich. To jen aby bylo jasno.

Čerpal jsem především z knihy:

linkuj.cz vybrali.sme.sk