AMOR VACUI - zápisky z cesty

 Mayové měli impozantní architekturu, vynikající astronomii, svéráznou filosofii času, dokonalý kalendář a jediné skutečné hieroglyfické písmo na americkém kontinentě (ale v základních rysech se nelišili od ostatních předkolumbovských kultur, které jsou si překvapivě podobné).

 Pojem "Mayové" odpovídá příslušnosti k jedné – mayské -jazykové skupině, nepříbuzné jiným jazykům. Nejkrásnější hmotné památky najdeme ve středu mayského území, které zahrnuje guatemalský ditrikt Petén s jezerem téhož jména a přilehlé oblasti; území dnes téměř neobývané a opuštěné již před příchodem Španělů. Význačná místa poklasické (většinou toltéckomayské) kultury leží na Yucatánu.

 Hmotná kultura guatemalské Vysočiny je poměrně nejchudší, nebyly tu nalezeny např. žádné stély zdobené hieroglyfy, tak typické pro mayský kult času. A přece nejdůležitější písemné památky pocházejí právě odtud. Alespoň ty, které k nám dnes mluví.

 Záznamy v hieroglyfickém písmu jsou nám zatím nedostupné a tak jedinými písemnými zdroji informací o mayské kultuře zůstávají jednak zprávy španělských conquistadorů, z nichž nejznámější a nejcennější je "Zpráva o věcech na Yucatánu" yucatánského biskupa Diega de Landa; a potom památky zapsané v mayských jazycích latinkou, a to hlavně brzy po conquistě vyškolenými domorodci, anebo misionáři či jinými evropskými vzdělanci, kteří ovládli domorodý jazyk a zapisovali z přímého diktátu nebo se opírali o vyprávění domorodců. K těmto pramenům patří i quicheský Popol Vuh, který je dnes pokládán za vrcholnou mayskou literární památku (ač neodráží typické mayské myšlení; je ovlivněna myšlením toltéckým i jinými vlivy).

 Zdá se nepochybné, že podkladem pro Popol Vuh byl hieroglyfický kodex, nyní ztracený. Sám nynější text ovšem není přepisem tohoto kodexu, nýbrž spíše vzpomínkou, uchovanou v paměti představitelů mayské inteligence.

"Ale toto vše zapíšeme už v čase zákona božího, v čase křesťanském. Jen proto vyjevíme vše, protože už není Popol Vuh, Kniha vladařova, kde prý jsi mohl jasně uvidět náš příchod z druhé strany moře, vyprávění o naší temnotě, kde jsi mohl jasně uvidět i úsvit života. Byla taková původní kniha, sepsaná dávno a dávno, ale tvář její skryta je mudrcům a věštcům. Vznešená byla její zvěst a její popis toho, jak byla utvořena nebesa a země." (str. 21)

 "Popol Vuh" může znamenat "kniha obce, společenství, kniha rady" – Ximénez, "kniha kmene" – Raynaud -vše podle "pop" – "scházet se", "popol" – "shromáždění"; "pop" však znamená také rohož, jež byla znakem důstojnosti předáků, kteří na ní sedávali na shromážděních; jeden z titulů vladaře byl "Ahpop" – "Pán rohože". "Popol Vuh", jak se také objevuje v textu, je možné překládat i jako "Kniha vladařova"; také je název překládán jako "kniha poradní", "kniha rad", "kniha předvídání" apod. Text byl zapsán latinkou za pomoci quicheských kněží neznámo kde a pro koho, a byl objeven až na počátku 18. století. Jeho nálezcem byl dominikán Fray Francisco de Ximénez (žil na přelomu 17. a 18. stol.), který byl pro své nadání vyslán předáky řádu do San Juan Sacatepéquez, aby si osvojil jazyk Indiánů. V Santo Tomas de Chuilá, nynějším Chichicastenangu, v quicheském kraji, našel v sakristii svého kostela, ve skříni vsazené do zdi, rukopis Popol Vuh. Quichejský text opsal a pořídil paralelní španělský překlad. Podle pravopisu můžeme datovat španělštinu do doby Ximénezovy, zachycení quicheské verze se klade podle některých historických narážek v textu mezi léta 1544-1555.

 I když vzhledem k tomuto pozdnímu zápisu někteří badatelé soudí, že zejména v pasáži o stvoření lze najít stopy i vliv biblické Genese, je nepochybné, že původ díla byl starobylý a skutečně spadá do dob před conquistou.

 Ximénezův nález upadl v zapomění, dokud jej roku 1854 znovu neobjevil Rakušan Karl Scherzer a nevydal ve Vídni Ximénezův španělský překlad. Spisem se následně zabýval nadšený amerikanista, francouzský kněz Charles Étienne Brasseur de Bourbourg, který v r. 1862 v Paříži publikoval originál, překlad i výklad Popol Vuh. Přestože jeho svěžejší překlad znamenal nesporný pokrok, trpěl zvláště výklad nekritickou fantastičností a hledáním vztahů mezi Starým a Novým světem. V novější době vzniklo více překladů do různých jazyků, jejichž původci se často vzájemně kritizují. Kritizován je prý už i český překlad Ivana Slavíka (z něhož čerpám). Odbornou kvalitu tohoto překladu nejsem schopen posoudit, nicméně literární kvalita Slavíkova překladu, kterou posoudit mohu, je dle mého názoru vynikající. Dočkáme-li se v budoucnu kvalifikovanějšího českého překladu, jsem velmi zvědav, zda případná větší přesnost neubere překladu na jeho kráse a působivosti. Pokud se už pouštím do takovýchto úvah – zachování původního ducha a atmosféry textu (zvláště, jde-li o text epický) je (i v odborném překladu) stejně důležité, jako přesnost převodu jeho obsahu (ne-li důležitější – druhou podmínku může velmi dobře zajistit poznámkový aparát). Doslovnost neznamená vždy přesnost; každý překlad je interpretací, důležité je, aby byl dobrou interpretací.

 Není samozřejmě možné v pouhém referátu detailně shrnout a analyzovat celý text. Pokusím se tedy alespoň načrtnout strukturu knihy.

Popol Vuh je rozdělen na Vstup a čtyři knihy. Ve Vstupu, jak již bylo řečeno, je narážka na starší text téhož jména; posvátnou knihu, s níž zřejmě pracovali quicheští vládci a kněží.

 První kniha pojednává o stvoření světa a pokusech o stvoření prvních lidí. Mayští kněží si, podobně jako Aztékové, představovali nejvyšší božské bytí jako dvojici, složenou z principu ženského a mužského, tedy bytí samo v sobě spočinulé a tvořivé. Začátek první knihy je vlastně theologicko-filosofickou spekulací.

 Důležitou roli při tvoření hraje rozvažování stvoření, rozmluva, dialog mezi stvořitelskou dvojicí.

 Původkyně a Stvořitel nejprve stvoří zvířata a vyžadují od nich uctívání: "Vyslovujte naše jména, uctívejte nás, matku svou, otce svého! (...) Volejte nás, vzývejte nás, modlete se k nám." (str. 25)

 Zvířata toho však nejsou schopna, je jim tedy určena role potravy. Účelem tvoření je tedy vyrobit "uctívače"; tvory, kteří by se o bohy starali. Bohové se poté pokoušejí stvořit člověka a dvakrát neuspějí a své dílo zničí. Nutno podotknout, že zde není žádná výrazná představa nějakého "zlatého" a "stříbrného" věku. Stvoření lidé byli prostě nepodarky, určené k likvidaci.

 Kapitoly, které následují, ještě nepopisují úspěšné stvoření člověka, nýbrž boj pravých božstev – Hunahpúa a Ixbalanquého- s bohy "nepravými" – Vucub-Caquixem a jeho syny – kteří si přisvojují zásluhy stvořitelských božstev. Jsou poraženi pomocí různých "podlostí" (bohové se přirozeně neřídí lidskými normami). Nutno dodat, že "Jen matné světlo těkalo nad tváří země, nebylo slunce." (str. 30) Dá se říci, že se celý děj Popol Vuh až do příchodu slunce na konci třetí knihy, odehrává v jakémsi přízračném příšeří.

 Kniha druhá vypráví o boji obou božských postav s podsvětními božstvy, vyrušovanými ze svého klidu míčovou hrou dobrých bohů. Zde upozorňuji na magickou roli jména – hrdinové nad podsvětními bohy zvítězí proto, že se nenechají oklamat loutkami a osloví správné osoby jejich pravými jmény. Zajímavý je i motiv, kdy se oba hrdinové nechají dobrovolně zabít, aby se vzápětí znovuzrodili ještě mocnější. Poté se vzájemně rozsekávají na kusy a zase skládají dohromady. V tom je možné hledat paralely s šamanskou iniciací – sestup do podsvětí, smrt, znovuzrození z vlastních kostí, iniciační rozkouskování a pod. (Srv. Eliade: "Šamanismus a nejstarší techniky extáze", Praha 1997). Moc podsvětí je nakonec zlomena opět lstí.

Teprve Třetí kniha vypráví o stvoření pravého člověka z kukuřice. Byli stvořeni první čtyři lidé – muži. "Měli schopnost myšlení, chápali. Dívali se, a sotva upřeli pohled, uviděli. Nakonec vnímali, nakonec chápali celý svět." (str.79)

První lidé se svými schopnostmi rovnají bohům. To se však stvořitelům nezamlouvá: "Co jestli se nerozrostou a nerozplodí, až bude svítat, až vyjde slunce? Co jestli se nerozmnoží, aby nás uctívali?" (str. 81)

 Zde je v pozadí představa, že rozmnožováním člověk přichází o svou sílu. "Tehdy Srdce nebes uvrhl na jejich oči mlhu a ty se zakalily, jako když se dechem zamží deska zrcadla. Jejich oči se zastřely a dokázaly pak už vidět jen to, co bylo blízko, jedině to viděly jasně. A tak vzala za své moudrost a veškeré znalosti těch čtyř, kteří jsou počátek a původ." (str. 81-82). Zato však dostali ženy... Tato epizoda je dobrou ukázkou "pochmurnosti" myšlení mezoamerických indiánů. "Vyhnání z ráje" není trestem, nýbrž pragmatickým opatřením bohů, sledujících vlastní prospěch.

 Další epizody jsou už mýtickou historií Quicheů a dalších kmenů. Vyprávějí o příchodu do pravlasti – Tulánu, o tom, jak ostatní kmeny získají od Quicheů oheň za příslib lidských obětí jejich kmenovému božstvu Tohilovi (opět zde hraje roli podvod), o dramatickém opuštění Tulánu a o barvitě vylíčeném čekání na slunce, jehož příchod petrifikuje nový božský i lidský řád v jeho konečné podobě: "Vzápětí nato se Tohil, Avilix a Hacavitz proměnili v kámen. Společně s nimi také ostatní božské bytosti – puma, jaguár, chřestýš, zmije a bílé strašidlo, jejichž ruce zůstaly přichyceny k větvím, když se objevilo slunce, měsíc a hvězdy; ti všichni rovněž zkameněli." (str. 93)

 Čtvrtá kniha už plynule přechází od mýtických dějin k historii quicheského státu a jeho vladařů. Poté, co čtyři praotcové odejdou beze stopy ze světa, vydají se jejich synové na východ, do Tulánu, kde získají od vladaře Naxcita (jehož někteří badatelé ztotožňují s toltéckým vladařem Topiltzinem Axcitem Quetzalcoatlem) vladařská pověření a písmo. Moc národa Quiché roste, text udává i různé zajímavé podrobnosti o společenském uspořádání.. Polomýtičtí vladaři disponují různými divotvornými vlastnostmi; spojují světskou i kněžskou roli.

 Na konci text naznačuje politickou roztříštěnost a neklidnou dobu těsně před conquistou, jíž celé vyprávění končí: "A takové jsou dějiny Quicheů. Více o nich nemůžeme povědět, protože už není, ztratila se nejstarší kniha Popol Vuh, kterou mívali kdysi vladaři. A takový je konec všech Quicheů, obyvatel místa řečeného Santa Cruz, Svatý Kříž." (str.123)

linkuj.cz vybrali.sme.sk