AMOR VACUI - zápisky z cesty

Já každému řeknu o své bipolaritě, když se ptájí. Z toho že je někdo hlupák nebo hnusák je mi smutno, ale že by mi to ubližovalo, to už tak ne - na rozdíl od jiných členů rodiny, kteří to radši neříkají, protože ví jací lidi jsou. Já mám co se deprese týká čisté svědomí, tak co? Ještě napiš článek o tom, jak "na každou nemoc je aspoň jeden lék bez doplatku" - dávám Ti svolení použít tu závist při mém tripu.

Ten komentář je ode mne. Dostal jsem se sem odkudsi kde formulář nebyl vyplněn, pardon.

co se týká tu depresi, tak ji respektuju, ale občas se mi stává, že si nejsem jistá, zde se opravdu jedná o pravou klinickou depresi či je spleen nebo náladovost.

a celkově se snažím mít pochopení pro všechny nemoci, jedno, jestli si je člověk uhnal sám nebo ne, protože prostě trpí a s tím se mu musí pomoci.

poraď.

Buteo, tady je každá rada drahá. Naděje na zlepšení patrně nulová... Já se nad tím zamyslím, ale až večer, až mi bude líp.

Dewberry, problém je v tom, že že náladovost je typickou součástí klinické deprese. Ale rozlišit to lze - jsou zde znaky jako neodklonitelnost, dlouhodobost a výrazné komplikování osobního a pracovního života a tak. Pokud má někdo pár dní nenáladu a pak ho to přejde, tak si prošel jen nějakou disbalancí a nejde o depresi. Ale pokud ta nenálda, byť nikterak děsivá, trvá třeba dva měsíce a není způsobena nějakými objektivně existujícími starostmi, pak už asi o depresi jde.

Buteo: S tou demencí asi vážně neporadím. Musel bych si k tomu něco nastudovat a na to prostě teď nemám sílu, promiň...

Teď jsem si vzpomněla na takovou věc....když jsem se poprvé snažila u své obvodní lékařky (!) popsat svůj stav, tak mi začala líčit, jak hrozně se teď cítí děti v Jugoslávii, když je bombardují. Bylo to na počátku (asi) 90. let.......Teď je prý aktivní Svědek Jehovův....to se asi vysvětluje:))))
A Kojote, koukáte občas na svůj horoskop zrození? Mě právě pomáhá sebezkoumání nad svým horoskopem a podle aktuálních tranzitů si můžu přeci jen trošku něco plánovat, kdy to bude horší a kdy by mohlo být lépe.....tak asi tak. Současně beru svou nemoc jako veliký dar, je to fráze, já vím, ale otevřela mi nové Světy.

Já osobně nemoci na podobné kategorie nerozlišuji, zvláště od té doby, co jsem se začala hlouběji zabývat duševními příčinami nemocí. Pokaždé se tedy zajímám, snažím se pochopit, ať už se jedná o nemoc "fyzickou" nebo "duševní". Právě u těch "privilegovaných" je často při bližším rozboru patrné, že k nim ti lidé přispěli sami nebo si je způsobili - ať už nevhodnou životosprávou nebo stresem, myšlenkovými vzorci atd. Myslím, že ty nemoci a potíže, které jsou u toho pomyslného dna, by zasloužily nejvíce soucitu a snahy o pochopení, protože je s nimi často dost obtížné bojovat - zvláště pokud svou povahou narušují vůli nebo motivaci se uzdravit.
Myslím, že ty "privilegované" nemoci jsou více přijímané možná právě proto, že jsou lékařsky lépe vysvětlitelné - přeci jen fyzická stránka člověka je prozkoumaná celkem slušně. Naopak duševní procesy jsou pořád do určité míry záhadou a některé lidi můžou jejich výraznější projevy i znepokojovat, narušovat jejich životní "jistotu" nebo náhled na svět. Proto pak třeba duševní nemoci a problémy shazují a odsuzují a nebo se raději vyhýbají tématu. Naopak o fyzických nemocech lidé mluví strašně rádi - například mé příbuzenstvo se v tom vyloženě vyžívá (co kdo má,na co kdo umřel apod.):-)

A co já a nemoc? Jak jsem psala, pokud se mnou někdo mluví o svých problémech, nerozlišuji, pokud ale já mám mluvit o svých, pak skutečně rozlišuji ty "privilegované" a ty, které si nechávám pro sebe, abych tím své blízké neznepokojila a nebo zatěžovala. Navíc jsem přesvědčená, že si to mám vyřešit sama - možná je to chyba, těžko říct…