AMOR VACUI - zápisky z cesty

V tom závazku  svým podpisem člověk stvrzuje, že bude praktikovat:

"Pozitivní ctnosti, které znamenají individuální odpovědnost za objevování a rozvoj vlastní přirozenosti v harmonii s vnějším světem a společenstvím. Toto je také někdy vyjadřováno jako "Čiň co chceš, pokud nikomu neškodíš"."

Nyní se zamyslím, co by pro mne znamenal podpis pod výše uvedenou formulaci. Předně by to byl podpis. Podpis lze chápat nejen jako akt právní, ale také jako akt magický. Jako stvrzení, že podepisované učiním součástí svého života. Podpis písmem stvrzuje text. Pokud něco podepisuji, pak souhlasím s textem, protože stvrzuji stejné stejným. Proto je důležité porozumět textu a jeho důsledkům. Výklad, který význam textu posouvá či transcenduje, je irelevantní – relevantní by se stal až v okamžiku, kdy by byl do podepisovaného textu začleněn. Na tom nic nemění ani případná autorita vykladače. Všimněme si konkrétně, že ve formulaci není uvedeno, že bych se zavazoval k tomu, že o tyto věci budu usilovat, nejedná se zde o mravní ideál, u něhož stačí dobrá vůle a snaha se mu přiblížit. Formulace je zcela jasná – jedná se o princip k jehož dodržování se člověk zavazuje svým podpisem. O "usilování" zde není řeč.

Co se ode mne tedy žádá? Rozdělme to na dvě části:

"Individuální odpovědnost za objevování a rozvoj vlastní přirozenosti" – s tím bych osobně neměl problém, tuto zodpovědnost jsem přijal již dávno.

"v harmonii s vnějším světem a společenstvím" - a zde je kámen úrazu.

Individuální zodpovědnost je z mého úhlu v pořádku, jen bych si dovolil poznamenat, že se tím vylučují lidé stádního typu. Takoví to ovšem rádi podepíší, protože žijí v sebeklamu... Nadále se budu zaobírat pouze druhou částí závazku s přihlédnutím k tomu, že vzhledem k první části závazku, bych jej přijímal na vlastní individuální odpovědnost:

Nežiji v harmonii s vnějším světem a společenstvím!

Začněme vnějším světem a konkrétně přírodou, neboť v závazku, který předchází tomu, jenž zde rozebírám, člověk stvrzuje svou spřízněnost s přírodou a lásku k ní. Začít přírodou je tedy více než vhodné. Nežiji v harmonii s přírodou. Produkuji více odpadu, než je vhodné. Tento odpad občas třídím, občas ne. To by se určitě dalo změnit a není od věci o to usilovat i když výše uvedenou nehoráznost nepodepíši. Ale co je podstatnější: Jsem napojený na sítě a systémy současné (post)industriální civilizace, která rozhodně není v harmonii s přírodou, ale ani s vnějším světem vůbec a ostatně ani se společenstvím. Používám elektřinu vyrobenou kdo ví kde a kdo ví jak, používám plyn, občas benzín, nakupuji v supermarketech potraviny vypěstované kdo ví kde, kdo ví jak a kdo ví za jakou cenu. Nakupuji a používám věci, které k životu nepotřebuji, a jejichž vznik mohl způsobit a často zřejmě způsobil disharmonii s vnějším světem a společenstvím. Takže i kdybych se snažil sebevíc, už má pouhá existence coby obyvatele středoevropského města mi zabraňuje žít v harmonii s vnějším světem a společenstvím. Skutečnost, že tato disharmonie je zprostředkovaná, nehraje roli – podílím se na této disharmonii tím, že vytvářím poptávku. Ergo: Pokud bych podepsal výše uvedenou formulaci a chtěl jí, coby mág, jenž nebere svá slova na lehkou váhu, dostát, musel bych zcela změnit svůj způsob života, pěstovat si své vlastní potraviny a odpojit se od výdobytků civilizace. To z mnoha různých důvodů (včetně lenosti – to přiznávám) udělat nechci, proto je pro mne tento požadavek nepřijatelný.

Podívejme se nyní na problematiku harmonie se společenstvím. Zde samozřejmě záleží na definici společenství – pokud bychom brali jako společenství celé lidstvo, musím konstatovat, že harmonie je protimluv. Vždy se najde skupina, jejíž zájmy budou kolidovat se zájmy skupiny jiné. Kolidující je dokonce i absolutní mírumilovnost (pacifismus koliduje se zájmy skupiny, která volá do boje). Jak ale vidíme, "společenství" není dále definováno, což je mimochodem dost vážný problém. Pokud bych měl něco podepsat, opravdu bych rád věděl, koho přesně se můj závazek týká. Ale i kdybych vynechal všechny ty lidi, jimž vnáším do života disharmonii už jen tím, že jsem spotřebitelem postindustriální společnosti, co by to znamenalo dále? Patrně bych musel zcela změnit svůj styl psaní. Mé texty prokazatelně občas někomu uškodily, vnesly mu do života disharmonii a neudělaly mu "dobře na duši". Kdybych výše uvedený závazek přijal a definoval společenství třeba i jen jako lidi spřízněné v oblasti světonázoru (nebo jako členy téže organizace), pak bych při psaní musel nesmírně vážit slova a dávat si pozor, zda perem, jež je, jak známo, mocnější než meč, nepůsobím ve společenství škodu. Po pravdě řečeno by to v mém případě znamenalo přestat psát... Rovněž by to znamenalo být obezřetný na osobních setkáních, být neustále korektní a dokonale se ovládat. Přiznávám bez mučení, že k takové sebedisciplíně jsem dosud nedospěl a patrně ani nedospěji.

Mohl bych hledat další a další oblasti, kam výše uvedený princip zasahuje a které by vyžadovaly zásadní změnu způsobu života a žebříčku hodnot. Ale raději přistoupím k závěrečnému shrnutí:

Závazek, o němž je tu řeč:

• není nikde definován jako mravní ideál, k němuž je třeba směřovat, ale jako zcela jednoznačný požadavek (tvrzení typu: "To dá rozum, že to je ideál." nepřijímám. Pokud je něco psáno, pak platí, co je psáno a ne to, co se rozumí!). Proto je platný tak, jak je formulován.
• požaduje harmonii s vnějším světem, která – jak jsem ukázal – je u konzumenta současné civilizace nedosažitelná. Ze závazku proto logicky plyne zásadní změna životního stylu, jak bylo popsáno výše.
• požaduje harmonii se společenstvím, jež ale nijak nespecifikuje, takže není vůbec jasné, na koho se to konkrétně vztahuje! Ale i kdybychom se omezili na velmi úzký okruh lidí, je můj potenciál způsobit disharmonii natolik velký, že by znamenal naprosto změnu veškerých vnějších projevů. Nebo naprosté odloučení...

Pokud je pro někoho takovýto požadavek přijatelný a je ochoten jej podepsat a podřídit tomu svůj život, pak je to v naprostém pořádku. Pokud to někdo podepíše proto, že si to vyloží tak, aby mu to vyhovovalo (například to pojme jako ideál) a neuvědomí si, že podpis po text znamená text pod text, tedy stvrzení psaného a nikoli myšleného, je to jeho věc. Nevím, jak jiní, ale já prostě podpis považuji za zásadní věc a pakty na lehkou váhu neberu. Pro někoho je to možná umanutost, ale já už si tu hubu z magického hlediska nabil a vím, o čem mluvím...

PS:

linkuj.cz vybrali.sme.sk