AMOR VACUI - zápisky z cesty

Nejprve několik příkladů, jež bude následovat zobecnění. Člověk, který věří, že Bůh, Stvořitel Nebe a Země (v dnešním pojetí celého vesmíru), na sebe vzal před dvěma tisíciletími kdesi v Palestině lidskou podobu jako svůj vlastní Syn Ježíš Kristus, trpěl pod Pontiem Pilátem, byl ukřižován, po třech dnech vstal z mrtvých a tím na sebe vzal hříchy světa a spasil lidstvo, je věřící. Zato člověk, který věří, že postavení planet v okamžiku, kdy se poprvé nadechl vzduchu, přepočítané vzhledem k místu jeho narození, nějakým způsobem určuje jeho osobnostní charakteristiky, protože pohyb planet ve vztahu k Zemi je projevem Vyšší vůle či Boha, je pověrčivý. Stejně tak člověk, věřící ve spásonosné Plejáďany s jejich vůdcem Aštarem Šeranem...

Člověk, který věří, že když zapálí svíčku před obrazem světce, ten se za něj přimluví u Boha a pomůže mu v určité životní nesnázi, je věřící. Člověk, který věří, že když zapálí svíčku před obrazem pohanského boha, tak mu ten bůh pomůže v určité životní nesnázi, je pověrčivý. Protestant by ovšem řekl, že pověrčiví jsou oba...

Opravdu tomu tak je?

Všimněme se rozdílu ve dvou tvrzeních:

Jaroslav je věřící.

x

Jaroslav je pověrčivý.

Zatímco první výrok je pojmově neutrální a vyjadřuje skutečnost, že Jaroslav věří něčemu nadpřirozenému, co nelze vědecky prokázat (tak bychom mohli definovat pojem "věřící"), druhý výrok je emočně zabarvený, hodnotící a odsuzující – sděluje, že Jaroslav je pomýlený, že věří nějakému nesmyslu.

Existuje něco jako pověra o sobě? Z hlediska křesťana je názor muslima, že Ježíš Kristus byl člověkem a nikoli Bohem, byť to byl významný prorok boží, pověrou a pomýlením. Pro muslima je pověrou a pomýlením křesťanský názor, že Ježíš Kristus je Syn boží soupodstatný s Otcem.

"Pověra" je pojem relativní. Pojem, který označuje víru, jež mluvčí, který pojem "pověra" použil, nesdílí, případně nerespektuje (k tomu se ještě dostaneme).

V případě, že mluvčím je věřící člověk, je použití pojmu pověra vymezením se vůči víře, která je buď konkurenční, nebo která z jeho pohledu "znečišťuje" ryzost jeho vlastní víry. Tak bylo pojmu používáno nejčastěji – vesničané ve středověku sice formálně přijali křesťanství, ale uchovali si množství původních praktik a obyčejů, z nichž některé křesťanská církev křesťansky přenálepkovala, jiné však odmítala a sváděla s nimi urputné boje. Tyto neschválené obyčeje byly označeny jako "pověrečné". Jak je tomu dnes?

Zdá se, jako by se nám pojem "pověra" poněkud osamostatnil. Členové Klubu skeptiků používají pojem "pověra" zcela samozřejmě a zdá se, že se příliš nezamýšlejí nad iracionalitou takového počínání. Stručně řečeno to vnímají tak, že kupříkladu víra v astrologii je pověra, křesťanství je víra. Toto pojetí přejímají i lidé, kteří jsou sami ateisté, nejde tedy již o odsuzující výrok na adresu konkurenční víry či konkurenčních náboženských praktik, ale o něco jiného. O jakém kritériu zde hovoříme? Soudím, že vírou je společensky uznaný, integrovaný, respektovaný (především tím, kdo hodnotí) a institucionalizovaný jev spadající pod hlavičku "náboženství", pověrou je jev, který se z historických či jiných důvodů nenabyl takové úctyhodnosti, nebo je případně příliš mladý, nekonvenční a společensky nedostatečně integrovaný. Ve skutečnosti je víra křesťana stejně iracionální jako víra stoupence Bendových Vesmírných lidí...

Snad bychom mohli uvažovat o tom, že termín pověra by bylo možné vyhradit pro "nižší" formy religiozity, jež se neodvolávají na nejvyšší principy, jako je třeba Bůh; ale upřímně řečeno – kde vést hranici? Z takového pohledu je špičkový katolický theolog věřící a babička zapalující svíčku před svatým Antoníčkem pověrčivá. Ale oba jsou katolíci...

Jsem pro naprostou eliminaci pojmu "pověra" ze seriózních racionálních diskusí. Domnívám se, že dehonestace něčí víry pouze na základě nějakého aktuálně uznaného konsensu a nikoli na základě objektivně existujícího rozdílu, je nepřijatelná.

linkuj.cz vybrali.sme.sk