AMOR VACUI - zápisky z cesty

Myslíme-li v binárních opozicích (světlo-tma, dobro-zlo...), pak skutečně definujeme pojem skrze jeho protiklad. Někdy přemýšlíme v jasně vymezených opozicích aniž bychom vnímali mezistupně, jindy si uvědomujeme přechody a relativnost jednotlivých pojmů – co to například znamená být vysoký? V porovnání s čím? Pohybujeme-li se v oblasti racionálního rozvažování o pojmech, má tento přístup v našem myšlení své nezastupitelné místo. Je to však jediný přístup, který můžeme zvolit? A především – je to jediný přístup, který lze použít, uvažujeme-li o štěstí a neštěstí?

Medicína definuje zdraví nikoli jako nepřítomnost nemoci, ale jako pocit celkového duševního a tělesného blaha (z čehož plyne, že opravdu zdravých lidí je v naší populaci patrně jako šafránu). Nemoc je pak narušení řádného fungování organismu jak v oblasti tělesné, tak i duševní. Obojí je definováno pozitivně, tedy jako přítomnost něčeho (v případě zdraví blaha, v případě nemoci chorobných symptomů). Otázkou je, jak definovat mezistav, kdy není přítomno ani zdraví, ani nemoc, ale to je z pragmatického hlediska vcelku nepodstatné. Zdravý člověk nepotřebuje povědomí o nemoci k tomu, aby cítil blaho, a stejně tak nemocný člověk nepotřebuje povědomí o zdraví, aby věděl, že je mu špatně. Z tohoto hlediska jsou tedy zdraví a nemoc definovány samostatně a nikoli sebou navzájem.

Uvažuji, zda by nebylo možné rozšířit tento typ definice i na pocit štěstí a neštěstí. Domnívám se, že ano. Prožíváme-li štěstí, radost a jsme spokojení, cítíme to. Myslím, že bychom to cítili i kdybychom nezažili žádné neštěstí.

I v praktickém životě zřejmě běžně nepoměřujeme štěstí neštěstím a zdraví nemocí. Spíše poměřujeme mezi sebou projevy v rámci té které kategorie: Z něčeho máme větší radost než z něčeho jiného, tahle nemoc je horší než tamta... atd.

Proto se domnívám, že z hlediska praktické etiky je užitečnější vnímat štěstí a neštěstí, dobré a špatné, jako samostatné kategorie, autonomní kvality, nikoli tedy jedno jako nepřítomnost druhého. Je ovšem třeba zdůraznit, že se jedná o autonomní kvality ve vztahu ke konkrétnímu prožívajícímu, neboť každý vnímá štěstí a neštěstí jinak. Stálo by za úvahu hledat nějaký všelidský invariant pocitů štěstí a neštěstí, který by, jak jinak, vyplýval z našeho tělesného ustrojení.

Tím se opět dostávám k tomu, zda lze hovořit o tom, že kdybychom nepoznali zlé, neznali bychom ani dobré, protože bychom to dobré nedokázali s ničím porovnat. Není to pravda – srovnávali bychom mezi sebou různé stupně dobrého tak, jako to už nyní činíme. Staly by se tím pro nás nižší stupně dobrého zlými? To je zajímavá otázka. Pokud je však štěstí spojeno s pocitem blaha a neštěstí s pocitem bolesti a nedostatku, pak zřejmě nikoli. Spíše bych uvažoval o tom, že by se neštěstí do celé situace nějakým způsobem vloudilo skrze naši lidskou přirozenost. Ve filmu Matrix se dozvídáme, že v předchozí verzi virtuálního světa byli všichni k němu připojení lidé šťastní a systém se zhroutil, protože lidé takovou realitu nepřijali. V tom je velký kus symbolické pravdy. Neštěstí by mohlo přijít skrze nudu, otupělost, ztrátu smyslu...

Dodává tato skutečnost neštěstí nějakou esenciální hodnotu? Dělá z něj toto nezbytnou podmínku lidského bytí? Dodává lidskému bytí smysl? A má to tak být jednou provždy nebo jen do chvíle, kdy si člověk uvědomí, že neštěstí ke své spokojenosti k ničemu nepotřebuje?

linkuj.cz vybrali.sme.sk