AMOR VACUI - zápisky z cesty

V sobotu večer jsem zjistil, že se mi odrolil kus osmičky vpravo nahoře. Byl to dost nepříjemný pocit. Naštěstí jsem byl na dnešek objednán k zubaři, tak jsem si říkal, že řešení problému je v dohledu, a moc jsem se tím netrápil. Já jsem tak strašně naivní člověk...
"Budeme trhat," prohlásil zubař. "To je až do dásně a s vrtačkou bych se tam tak jako tak nedostal."
"Kník," já na to.
"Nebojte, nebude to bolet, píchnu vám Superkain."
Chvíli jsem přemýšlel, jestli má to anestetikum potenciál rány kamenem do hlavy, ale pak jsem se vykašlal na biblické asociace a zeptal se na něco jiného: "Jak se to vůbec stane, že jen tak, z ničeho nic, upadne kus zubu?" Další důkaz mé bezmezné naivity.
"Stáří!" odvětil zubař a zatímco mi píchal do dvou míst opravdu hodně nepříjemnou a bolící injekci, postěžoval si na to, že bude muset uvalit hromadu peněz, aby pořídil svému autu nové brzdy, neboť ty staré jsou už stejně opotřebované, jako moje osmičky a to po pouhých pěti letech používání!
"Ta byla!" zvolal jsem, když štípající a bolící anestetikum vniklo do dásně a injekce byla konečně vytažena.
Zubař se usmál.
"Teď už to bolet nebude."
Mrtvění nastupovalo rychle a já mu uvěřil. Není náhodou dnešní den Mezinárodním dnem naivity?

Vrátím se na chvíli ke svým úvahám o kreacionismu. Opravdu si nedovedu představit, že by Všemohoucí byl takový fušer a stvořil nám zuby, které se v 34 letech opotřebují stářím. A které potřebují zubní kartáček, pastu, zubní nit, mezizubní kartáčky a – když nic z toho nepomůže – zubaře, aby fungovaly tak, jak mají a nezabily nás. Lidem to dnes často nedochází, ale v minulosti lidé na problémy se zuby v bolestech umírali. Prostě se lidé musí pořádně snažit tu Boží fušeřinu vylepšovat tak, aby to bylo k žití. A osmičky jsou ze všech zubů ty nejpitomější. Vlastně je nepotřebujeme. Rostou pozdě. Často narostou blbě. Nejrychleji odcházejí a je nejtěžší se k nim dostat...
Evoluci bych to odpustil. Z evolučního hlediska je podstatné, aby člověk dospěl, zplodil a vychoval potomstvo, a pak už může z evolučního hlediska klidně umřít. To všechno se dá v pohodě stihnout do takových 35 let věku. A pokud člověk tak brzy umřít nechce, tož ať se snaží a vlastní invencí vymýšlí způsoby, jak své opotřebované tělo uchovat třeba do sedmdesátky...

Zmínil jsem, že k osmičkám se špatně dostává. Teoreticky mi to bylo jasné už dříve, ale až dnes jsem si uvědomil, co přesně to znamená. Když mi příslušná část úst zmrtvěla tak, že jediným, co jsem cítil, byla mírná nevolnost, pustil se zubař do díla.
"Otevřete," prohlásil.
Otevřel jsem.
A začalo páčení.
Zubař měl a neměl pravdu. TAM to nebolelo. TAM jsem necítil vůbec nic. Ten Kain byl opravdu super a umrtvil mě dokonale. Ale pravý koutek mých úst začal dávat najevo, že to nevydrží. V duchu jsem si představoval, jak se ozve trhavý zvuk a od zubaře odejdu jako pravostranný Joker. Bolelo to opravdu strašně.
"Uááá!" prohlásil jsem.
"To vás nemůže bolet," prohlásil rezolutně zubař. Pak ale přestal s páčením a já mu vysvětlil, v čem je problém. Řekl mi, ať vydržím, že za chvíli bude zub venku. Uvěřil jsem mu, patrně vás již nepřekvapí, že to bylo opravdu hodně naivní, a ještě jsem zažertoval, že bych chtěl mít hubu jako Lucie Bílá...
Zubař páčil a páčil a pak, po době, kterou bych jako chvíli neoznačil, s vítězoslavným výrazem ve tváři zapáčil, já zasténal a zub byl venku.
"To je můj specielní grif na trhání osmiček!" pochválil se zubař. "Jinde by vám to sekali, ale já to dělám takhle!" Poté pohlédl na zub v kleštích. "Hmmm," prohlásil zamyšleně. "Tak tenhle zub si nechám, má takový zvláštní tvar kořenů..."
Oddechl jsem si. Zub byl venku. Skončilo to...
"Jen tam ještě zůstal jeden kořen," konstatoval dentista.
Aha...
Následovala další půlhodina lovení posledního, nepochybně rovněž zvláštně tvarovaného, kořene. Ta bolest byla fakt strašná. Ne tak intenzivní, jako když mi trhal zanícenou čtyřku vlevo dole, ale také ani zdaleka tak extatická. Tvář byla čím dál tím rozbolavělejší a ke konci jsem se třásl bolestí a po tváři mi stékaly slzy. Nakonec se zubaři podařilo po částech kořen možná celý, možná z větší části, vyprostit. Žádný kontrast mezi bolestí a úlevou se však nekonal. Bolest pohmožděné žgraně** se jen zmírnila.
Vypláchl jsem a následoval rentgen, který žádný zbytek kořene v dásni neukázal – doufám, že tomu tak skutečně je.
Zubař mi vložil do úst tampón, řekl, ať jej skousnu, dal mi recept na antibiotikum a jednu tabletu Ibalginu na cestu (doma mám ještě dost Aulinu od minule) a já se omámeně vydal k domovu s vědomím, že jsem přišel už o třetí zub, že mé tělo už vykazuje neklamné stránky opotřebení a že LÍP už nebude...

Poznámky:
* Tenhle nápad není z mé hlavy; použil jej ve své knize "Soumrakodlak indiánských čarodějů a učedníkům zen" Martin Pelčák (Gato)
** Žgraň (škraň) – moravský výraz pro tvář.

linkuj.cz vybrali.sme.sk