AMOR VACUI - zápisky z cesty

Už to trvá moc dlouho. V mnoha různých proměnách. Večer usínám s obavou, co přinese následující den. Utíkám se ke zvířatům, populárně naučným knihám a především k přemyšlování a psaní článků, jako byl třeba ten včerejší (mimochodem – už teď mám v zásobě šest v posledních dnech napsaných článků...). Když po večerech píši o takových věcech, jako je problematika smyslu, významu a kontextu, je mi dobře. Navíc mohu čas od času zvednout oči od klávesnice a pohlédnout na gekončíky noční procházející se v teráriu...

Pak, když už je hodně pozdě a Lucienne spí, si často pustím nějaký film (někdy třeba jen krátký dokument), a když skončí, odeberu se obvykle do kuchyně, usednu s populárně vědnou knihou k poslednímu čaji a několika cigaretám a čtu, přestože se mi klíží oči a přestože mnohdy musím vstávat poměrně brzy. Užívám si toho popůlnočního klidu a někdy sním o tom, jaké by to bylo, kdybych byl přírodovědcem. Chtěl bych, aby v těch chvílích běžel čas pomaleji, ale nakonec mne stejně vždy přemůže únava a tak vlezu do postele, pohladím a políbím spící Lucienne, řeknu jí něco hezkého a krátce po zavření očí pak přijde spánek se svými znepokojivými a neklidnými sny o válce, z nichž si téměř nic nepamatuji, neboť vstávám příliš rychle.

Stále hluboce a bytostně prožívám intenzivní vědomí křehkosti života, těla i naší civilizace. Uvědomuji si, že to všechno může velice rychle skončit, zmizet v nenávratnu, zmizet tak dokonale, že nezůstane ani vzpomínka. A přitom pořád v skrytu duše doufám, že i kdyby se vše obrátilo vzhůru nohama, něco z toho, co dělám, ještě nějakou dobu přežije; že se má tvorba stane součástí proudu lidského myšlení tím, že ovlivní někoho dalšího, že se stane inspirací tvořivosti lidského ducha – a to dokonce i v případě, že bychom se museli vzdát civilizačních vymožeností a přežili by jen ti opravdu silní a životaschopní, mezi něž se neodvažuji zařadit...

linkuj.cz vybrali.sme.sk