AMOR VACUI - zápisky z cesty

Představte si, že sedíte v zubařském křesle a ukrutně vás bolí čtyřka vlevo dole, tak ukrutně, že se to opravdu nedá vydržet. Zubař vzdává pokus zub zachránit. Zašlo to už příliš daleko. Zub musí jít ven a vy s tím souhlasíte, protože byste v té chvíli souhlasili patrně i s dekapitací, pokud by byla jedinou možností, jak tohle trápení ukončit.

Zubař vezme injekci a zabodne ji do dásně. Je to hodně nepříjemné a bolavé, nicméně to snášíte hrdinně. Tohle se prostě vydržet dá.

"Ale moc to nepomůže," sděluje chmurně dentista. "Je tam zánět a ten účinnost umrtvení snižuje."

"Hm, hu, huhly, ho, no..." vy na to.

"Bude to bolet, ale udělám to co nejrychleji," utěšuje vás zubař a vytahuje injekci.

Opravdu to nevypadá, že by dáseň v patřičných místech nějak zvlášť zmrtvěla. Po nějaké době nastává okamžik pravdy. Otevíráte ústa, zubař bere kleště a sevře jimi čtyřku vlevo dole.

Vy víte, že to bude bolet. Víte to ne proto, že vám to před chvílí řekl odborník, ale proto, že to dá rozum! Snažíte se to brát filosoficky. Je to jen bolest. Nebude to dlouho trvat. Víte že lidé zažívají mnohem horší bolesti, například když jim mučitelé zaživa stahují kůži z těla. Říkáte si, že to zvládnete s důstojností duševního aristokrata, za něhož se občas pokládáte. Nejste přece žádná máčka!

Zubař zapáčí.

A vy řvete. Rozumějte: Je vám naprosto jasné, že váš řev nepřivolá ničí pomoc, dokonce ani vaše manželka nervózně popocházející po čekárně nepřiběhne a nepraští zubaře kabelkou po hlavě. Víte také, že rozhodně nezachráníte ostatní příslušníky svého druhu, protože pokud budou muset, stejně k zubaři půjdou – bez ohledu na to, jestli vás slyšeli řvát či nikoli. Prostě víte, že nemá vůbec žádný smysl řvát. Zubař kroutí zubem, tahá, jde to ztuha. A vy řvete dál. Řvete jako tur, řvete, jako by vás na nože brali, řvete tak, že máte pocit, že prsknou okenní tabulky a zubařovy ušní bubínky, řvete jako nikdy v životě...

Zubař nechá zub na půli cesty a dopřeje vám chvíli oddechu. Bolí to pořád hodně, ale ne tak intenzivně. Zmlknete a trochu se stydíte za to, co jste před chvílí předvedli.

"Už to skoro bude," říká zubař. "Teď to ještě jednou hodně zabolí a pak bude venku."

Teď už nebudu řvát, říkáte si. Zvládnu to!

Kleště opět uchopí zub a trhnou. Bolest vámi projede jako elektrický proud. Zařvete v agónii horší, než vše, co jste prožili před chvílí, zařvete tak, že ohlušíte sami sebe a pak... pak je bolest pryč. Cítíte neskutečný kontrast mezi předchozí bolestí a nastalou úlevou. Takhle nějak si představuji smrt, říkáte si...

"No, to vás muselo opravdu bolet!" praví uznale zubař. "Byl tam váček jako kráva..."

Po vyplachování a dalších neškodných procedurách rozechvěle vstáváte z křesla. Vaše žena se celá chvěje a má slzy na krajíčku. Zubař píše recept na Aulin a Rovamycin. Odcházíte. Bolest je pro tuto chvíli pryč a vy prožíváte silný, mírně euforický, depresonalizačně-derealizační stav. Cítíte se jako zdrogovaní...

Když vám to pak začne myslet jasněji, uvědomíte si, že všechny ty řeči o primátu ducha nad tělem (či dokonce o jeho nezávislosti na těle!), lze velice snadno empiricky vyvrátit fakticitou řevu na zubařském křesle. Duch nemá proti tělu a jeho instinktům žádnou šanci. Do jisté úrovně bolesti je schopen instinkty potlačit a tělo ovládnout, když je však tato úroveň překročena, kapituluje. Proto je tělo, nikoli duch, tím primárním, tím, odkud je třeba vyjít, chceme-li zkoumat hlubiny sebe sama, neboť bolest i rozkoš dokáží rozpustit jakoukoli ideu, ale žádná idea nedokáže eliminovat bolest či rozkoš, dosáhnou-li příslušné intenzity. Rozkoš a bolest jsou dva základní kameny veškerého duševna a také dvě nejúčinnější brány k opravdovému zasvěcení...

linkuj.cz vybrali.sme.sk