AMOR VACUI - zápisky z cesty

Originál:

I am murky under the ground

I swallow wanting witches beneath the mist

I reach! The King never ends

Strangely grotesque beyond the dreamscape

You feel grotesque snakes over the water

Alass! The thought keeps going

darkening unsafe

fading slowly

a ticking clock

Down the streets

the victim

forget to go home

unable to stop

Překlad:

Jsem temnotný pod zemí

Pohlcuji chtivé čarodějnice pod mlžným oparem

Dosahuji! Král nikdy nekončí

Podivně pitvorný nad vodou

Hovořím k tvářím, které se blikotají za kalem

Velmi pitvorný pod snovým obrazem

Cítíš pitvorné hady kolem vody

Běda-Sss! Myšlenka ssstále plyne

nebezpečně tmí

pomalu bledne

hodiny tikají

Dolů ulicemi

oběť

zapomínat jít domů

neschopna se zastavit

Výklad:

Bezpochyby se jedná o záznam vize, neboť autor chrlí obrazy způsobem, jemuž jsou čtenáři textů jako jsou prorocké biblické knihy, některé súry Koránu či Liber AL vel Legis, uvyklí. Jedná se však o vizi hodnotnou a autentickou? Lze za slovy a obrazy najít skrytý smysl, který tam autor vložil, a může nás kontemplování nad tímto smyslem posunout někam dál? Posuďme sami:

Popis vize začíná a končí v temnotě. Počáteční temnota se nachází pod zemí, na konci se nachází v člověku, který nakonec pod zemí skončí. Působí to tedy, jakoby děj vize směřoval z jednoho hrobu do druhého a text tak připomíná ourobora, gnostického hada požírajícího vlastní ocas. Tuto skutečnost posiluje motiv tikajících hodin – náš pobyt na tomto světě je charakterizován časem a dočasností.

Jádrem básně je cesta ducha od smrti k novému zrození – autor evidentně prožil tento typ spirituální zkušenosti a jeho sugestivní obrazy naznačují, že ví, o čem píše. Temnotný duch povstává, ale místo aby zamířil ke světlu, k Tiferet, k duchovnímu Středu, Jednotě a Slunci, klesá rovnou do mlh jeciratické existence, tedy do lunárního světa utváření, kde nabývají konečné podoby ideje, jež se pak zhmotňují ve hmotné oblasti Malkuthu. Mlžný opar je Závoj Parokethu, který zastiňuje duchovní Slunce. Duch klesá na lunární úroveň charakterizovanou ("chtivými"? nebo snad "nedostatečnými"? – nejsem si jist, jak v tomto případě přeložit "wanting witches") čarodějnicemi (domýšlím se, že ve vizi byly tři a že se tedy jednalo o trojitou Bohyni). Všimněme si, že duch tyto "čarodějnice" pohlcuje. Duch je mužský prvek, dokonce i když sídlí v těle ženy, a proto si musí podmanit ženské energie, aby mu sloužily (feministky prominou).

Ve chvíli ovládnutí ženského principu cítí duch, a potažmo i náš vizionář, pocit vítězství. Zdá se mu, že "dosáhl", ve skutečnosti se však nachází ve světě duality a iluzí a jeho pocit nadvlády nemá žádné skutečné jádro. Proto také věta o králi končí do ztracena a následuje pozoruhodná "scéna nad vodou". To je velmi mocný symbol, vzpomeňme si na biblického Ducha božího, jenž se vznášel nad prvotními vodami! Náš duch je však pitvorný, groteskní. Nemá v sobě sluneční sílu a když vidí sám sebe, kterak se zrcadlí v Lunou osvícených neklidných vodách Nevědomí, vnímá svou vlastní nedostatečnost, pitvornost a zahlédá "tváře" – patrně různé astrální entity, včetně duchů, kteří jsou – stejně jako on – na cestě ke vtělení. V okamžiku jistého jasnozření si uvědomuje, že se nachází "pod snovým obrazem". Stále si tedy uchovává vědomí sebe sama a dokáže do jisté míry zhodnotit svoji situaci. Poté cítí "pitvorné hady kolem vody". Hada můžeme vnímat jako symbol ducha v zemi či ve hmotě. Duch tedy cítí ostatní duchy, kteří – stejně jako on – sestupují do tělesné existence. Pak již klesá i on sám – vstříc nevyhnutelnému. Volá "Běda!" – v originále je však místo "Alas!" napsáno "Alass!" – autor jakoby chtěl zdůraznit ono syčení spojené z hady předchozího verše. Syčení je podobné šumu, šum či bzukot je zvuk tradičně spojovaný s nižším astrálem, tedy s jeciratickým světem. V tomto syčení-šumu se postupně rozplývá sebeuvědomění ducha, který se poté probouzí do světa tikajících hodin, do světa, v němž musí bloudit jako oběť, jež zapomněla svou cestu domů, ale zároveň se nedokáže zastavit – neboť i v tom nejhlubším stupni ne-vědomí nás ukryté vnitřní Světlo ducha pudí k hledání Gnose, Samádhi, osvobození z koloběhu, symbolizovaného ouroborem.

Autor tedy navazuje na pradávnou tradici textů o putování duší podsvětím či bardem, jakož i na dávné gnostické spisy, ale ukazuje současnou podobu této cesty, podobu, v níž není ani stopy po jasném světle Tiferetu či zářícím světle osvobození, které popisuje Bardo Thödol. Zdá se, že se autor textu ve své vizi napojil na spirituální zkušenosti současného euroamerického člověka, který je duchovnímu poznání vzdálen více, než naši předkové. Přesto, že je jeho vize pochmurná, střípek naděje se skrývá v posledním verši – lidský duch se ani v této situaci nezastaví a v budoucnu nakonec snad přeci jen dospěje ke svému Zdroji...

To je pro dnešek vše. Zítra napíši něco víc o autorovi, okolnostech vzniku tohoto textu a zasadím tak verše i jejich výklad do ještě širších a mnohem  zajímavějších souvislostí. Dozvíte se také, kde naleznete další tety téhož autora.

linkuj.cz vybrali.sme.sk