AMOR VACUI - zápisky z cesty

Předně musím konstatovat, že se v tomto článku nebudu znovu zabývat polemikou na téma, proč považuji koncept posmrtného, na těle nezávislého, života, jakož i koncept reinkarnace, za protismyslný a krajně nepravděpodobný, a přistoupím rovnou k pohledu na danou problematiku z nejpřirozenějšího, tj. (post)materialistického úhlu pohledu. Pojem "materialismus" přitom používám pouze z nedostatku pojmu vhodnějšího – pohlédneme-li dostatečně hluboko do struktury toho, čemu říkáme hmota, zjistíme, že tam žádná "materie" v klasickém slova smyslu není a to je třeba brát v potaz. Nicméně hovoříme-li o věcech, týkajících se našich běžných měřítek, je materialismus použitelný stejně dobře, jako newtonovská fyzika ve světě obvyklých hmot a rychlostí. A právě o životě a smrti v tomto prostředním světě (Vida! Jak věda, tak i pradávné mytologie, třeba germánská, ale i většina jiných, hovoří o světě lidí jako o prostředním! Ale o tom třeba někdy jindy...) zde budeme hovořit.

Definujme tedy smrt. Zdánlivě je to jednoduché – vyhasnutí životních procesů. Jenže to je pohled na smrt živého tvora jako individua a to ještě tvora mnohobuněčného, který se množí jinak, než dělením. Pokud organismus vytvoří přesnou repliku sama sebe, jako například bakterie, lze po odumření původní buňky hovořit o smrti? Zůstaňme však u lidí, protože o ně jde v tomto článku především. Tam je smrt individua velmi jednoznačnou záležitostí a ani případný klon by na tom mnoho nezměnil, ale i k tomu se dostaneme.

Ovšem existují i jiné smrti, jak dobře věděli staří Egypťané, když likvidovali nápisy se jmény zavržených panovníků. Téměř každý po smrti žije v myslích a vzpomínkách lidí, kteří jej znali, žije i ve svém díle, ve všem, co po sobě zanechal. Je-li vzpomínka na něj vymazána či prostě zapomenuta, je to jakoby "druhá smrt".

Další problém se smrtí nacházím ve skutečnosti, že živý člověk není definován jen svým tělem, ale také )a vlastně především) svou duší, kterou, jak jsem již leckde jinde uvedl, pokládám za funkci mozku, což jí ovšem nic neubírá na její jedinečnosti. Pokud, například následkem úrazu či otravy, dojde k nevratnému poškození mozku a osobnost dotyčného se tím zcela změní (a jsou dobře doloženy případy, kdy se tak skutečně stalo), máme vůbec co do činění s oním původním člověkem? Nebo dr. Jeckyll definitivně zemřel a pan Hyde se ve stejné chvíli narodil? Můžeme však pokročit k ještě subtilnějším změnám: Duši člověka může zmrzačit či zabít i duševní porucha či nezvládnuté užívání některých drog... Není tomu tak, že ke smrti dochází vždy, když okolí o někom prohlásí, že se z něj stal "někdo jiný"? Ale můžeme jít i dál – dítě, kterým jsme byli, bylo někým zcela jiným, než adolescent, jímž jsme se posléze stali a ten se opět změnil k nepoznání – kupříkladu v to, co nyní pokládáme za své já. Kolikrát v životě vlastně umíráme? Není pocit kontinuity existence jednou velkou sebezáchovnou iluzí?

Nezbývá nám tedy, než se vrátit k tomu, co se sice rovněž proměňuje (často k nepoznání!), ale co přeci jen vykazuje podstatně větší míru vnitřní integrity a celkové kontinuity, tedy k tělu. Ano, tělo je mnohem stabilnější než duše – může za to DNA. Naše tělo jednou zemře a tím se završí proces jediných skutečných reinkarnací, o nichž lze racionálně uvažovat, čímž myslím přejímání vlády různých, často k nepoznání změněných, duší nad tímtéž tělem. Co bude dál?

Kupodivu se nezdá, že by ta otázka lidi nějak zvlášť děsila či vzrušovala od počátku jejich dějin. Vztah pravěkých lidí k posmrtnému životu lze rekonstruovat jen obtížně. Víme jen, že zpočátku byli pohřbíváni pouze šamani a jiné výjimečné osobnosti, což by svědčilo o projevu úcty k takto nadaným lidem a snad i o víře v jejich nové vtělení, případně v jejich působení ze světa duchů. Vypadá to, že běžných smrtelníků se posmrtný život  tak, jak si jej dnes představujeme, jaksi netýkal. Pohlédněme koneckonců na starověké Egypťany: Máme spoustu dokladů o zabezpečování posmrtného života králů a posléze i bohatých a vysoce postavených lidí, ale o posmrtném osudu běžného lidu mnoho nevíme. Babylónská či starořecká představa posmrtného života jako stínové a zřejmě nevědomé poloexistence v Podsvětí také nevypadá z dnešního pohledu zvlášť lákavě. Pokud měl mít smrtelník právo na pořádný posmrtný život, musel být vzat mezi bohy. To píši proto, že se mi jeví jako zajímavá skutečnost, že posmrtný život započal zřejmě jako magická idea sloužící přežití společenství – jako způsob, jak zajistit příznivý vliv tak či onak posvěcené osoby na rod, kmen či třeba, jako v Egyptě, na celý stát. Drtivá většina lidí končila, pokud vůbec někde, v pochmurném světě stínů. V judaismu, který je pokládán za jakousi "kolébku monotheismu" se představy o posmrtném životě objevily až v důsledku kontaktů s perským zoroastrismem a ještě v Ježíšově době vlivná skupina judaistů, známá jako saduceové (náboženští tradicionalisté oponující "pokrokovějším" farizeům), představu o posmrtném životě či zmrtvýchvstání odmítala. Je vůbec zajímavé, že problematika posmrtného života, která mnoha současným lidem připadá jako záležitost nerozlučně spojená se smyslem existence, naše předky zřejmě ani zdaleka tolik netrápila!

Může opravdu nějaká význačná osobnost dosáhnout tímto způsobem posmrtného života? Domnívám se, že v jistém smyslu ano a není k tomu potřeba ani hodně diskutabilní telepatické propojení myslí. V rámci daného společenství skutečně může přežívat jako soubor memů, které mohou v rámci synergického efektu možná i simulovat, například v průběhu rituálu, přítomnost takového člověka. Jinou otázkou však je, zda si takto posmrtně existující člověk uvědomuje svou vlastní existenci. Jsem přesvědčen, že nikoli. Spíše funguje jako více či méně zdařilá simulace bez vědomí vlastní identity. I tato "simulace" však nevyhnutelně zaniká nebo se stává součástí nějakého mýtu – je prokázáno, že proces mýtizace nastupuje velmi rychle; je to způsob, jak uchovat to důležité a pominout většinu konkrétních osobních detailů. Skutečný životopis významného člověka se mění k nepoznání podle zažitých mýtických narativních vzorců. Ono by to, zvláště v neliterárních společnostech, ani jinak nešlo. Mám-li uvést příklad z nejznámějších: Ježíš Kristus jako memplex nepochybně dodnes žije. Dokonce se vyskytuje v mnoha různých variantách – katolické, luteránské, kalvinistické, okultně-filosofické, racionalistické, naivně lidové... Člověk nestačí žasnout, kolik těch Kristů vlastně je! Ale co se stalo s původním Jehošuou? Jediné, co víme, je skutečnost, že odkryjeme-li závoj mýtů a spekulací všeho druhu, dospíváme k nevyhnutelnému závěru, že o něm nevíme téměř nic...

Přesto se idea přežití vlastní smrti u magicky potentní osoby vyskytuje i v současných magických teoriích. Anton Szandor LaVey poněkud vágně zmiňuje možnost, že extrémně silná vůle k životu může být klíčem k poražení smrti. Zní to dobře, otázkou však je, jak by to vlastně mělo fungovat. Jistý klíč nabízí Peter J. Carroll, když píše o transmorgifikaci jako o přenesení vědomí mága do jiného těla. Ovšem ani on neřeší problémy, které to s sebou nese. Naše vědomí je utvářeno podobou synaptických spojení a drah a zpětně tato spojení dotváří. Mozek a mysl jsou zpětnovazebný systém. Nemůžeme svou duši prostě jen přenést do jiného mozku a doufat, že to budeme stále my! Bylo by třeba vybrat si mozek, který by byl s naším téměř identický, což je nemožné. Jediná možnost, která mne napadá, je koncept "magického dítěte", v ideálním případě klonu, jehož mozek by byl (telepaticky, hypnoticky?) tvarován příslušným způsobem, aby se stal vhodným hostitelem mágova vědomí. Současně by však muselo být potlačeno vědomí vlastní identity takového "magického dítěte". Netvrdím, že je to principiálně nemožné, ale připadá mi to jako téměř neproveditelná záležitost...

Fantazie nabízí i další hypotetická řešení, jak si zajistit přežití těla – můžeme například uvažovat o tom, že by bylo možné všechna relevantní data a spojení v lidském mozku přenést ne do jednoho, ale do mnoha mozků živých lidí (a případně i jiných tvorů) a využívat části jejich "výpočetní kapacity". Taková hypotéza ovšem vyžaduje existenci telepatické komunikace, která nebyla jednoznačně prokázána. Pokud by něco takového bylo možné, musel by takový "duchovní parazit" pro své přežití postupně měnit své hostitele dříve, než mu zemřou. Hypoteticky by však mohl přežívat hodně dlouhou dobu. Otázkou ovšem zůstává, k čemu by takový život byl vlastně dobrý. Aby taková mysl nezešílela, potřebovala by komunikaci s dalšími podobnými dušemi, a také něco, čemu by se mohla věnovat. Třeba ovládnutí světa... Když o tom tak přemýšlím, je to výborný námět na SF román!

Když už jsme u SF, tedy u toho, co nyní je SF, ale v budoucnu se může stát realitou, můžeme také uvažovat o spouštění lidských kopií v počítačových sítích. Co dnes nejde, jednou může být. O tom, co by to udělalo s naším lidstvím a zda by vůbec existoval nějaký invariant, tedy nejmenší společný jmenovatel, u něhož bychom mohli říci, že to ještě je lidská duše, a dalších filosofických otázkách s kybernetizací lidské duše spojených, geniálně a nepřekonatelně pojednává Greg Egan ve svých románech Město permutací a Diaspora. Pokud vás tato problematika zajímá, pokládejte tyto dvě knihy za povinnou četbu!

Opusťme však oblast přenosu vědomí, ať už kamkoli, a vraťme se ke starému dobrému (případně zlému, a vlastně může být i mladý...) umírajícímu člověku. Takový člověk může zažívat celou plejádu všemožných změněných stavů vědomí a jsem přesvědčen, že tzv. duchovní literatura, která se problematiky smrti a umírání týká (třeba Tibetská kniha mrtvých nebo Moody), jakož i kupříkladu katolická koncepce očistce, nejsou jen čertapusté fantazie, nýbrž mají své pravdivé jádro.

Nejprve si vyjasněme jednu věc. Pokud je příčinou smrti rozsáhlá destrukce mozku, pak dotyčný jako osoba i osobnost zhasne a je pryč. Z živého člověka se stane člověk dočista, naprosto, okamžitě a na fleku mrtvý. Pomineme-li jeho posmrtný život v paměti jiných lidí či v jeho díle, pak můžeme prohlásit, že dotyčný člověk v okamžiku destrukce mozku definitivně přestal existovat. Tečka. Jak uvidíme dále, tento způsob smrti je zaručeně nejrychlejší cestou k posmrtnému unio mystica ;)

To, čím se budeme nyní zabývat, je smrt (ovšemže jde ve skutečnosti nikoli o smrt, ale o těsné předsmrtí; mě ale zajímá především praktická stránka této záležitosti), při níž zůstane mozek víceméně zachován. Navzdory zbožnému přání věřících všeho druhu lze pokládat za prokázané, že tzv. zážitky blízkosti smrti (Near Death Experiencies, NDE) vznikají v důsledku nedostatku kyslíku, senzorické deprivace a zřejmě i díky masivnímu vyplavování endogenního psychedelika dimetyltriptaminu (DMT) z epifýzy. To zní velice vědecky a přesvědčivě, a také to takové je, nicméně zůstává otázkou, zda jde o náhodný epifenomén nebo zda to slouží nějakému účelu. Z evolučního hlediska je obtížné hledat v těchto fenoménech nějakou kompetitivní výhodu. Pokud taková výhoda existuje, potom se musí uplatňovat i v situacích, které nějak slouží k přežití a nikoli jen k ozvláštnění umírání. To se týká především možné účasti DMT. Tato látka se dle Strassmana (jenž o tom píše v knize DMT: Molekula duše) vyplavuje v okamžicích extrémního stresu a lze ji vnitřně uvolnit i pomocí různých "duchovních" technik. Pokud tato látka nějak souvisí se vznikem náboženskosti coby antropologické konstanty, pak už můžeme uvažovat o tom, že rané formy spirituálních zkušeností nějakou výhodu přinášely. Možná tím, že podporovaly imaginaci a kreativitu. Jak si velmi dobře povšiml LaVey, potřeba náboženskosti a rituálu se nevyhýbá ani spoustě racionálních materialistů – takovým (mě nevyjímaje) jeho verze satanismu může posloužit více než dobře k uspokojení pravěkých potřeb rituálu, aniž by jej zatěžovala nutností věřit v nesmysly...

Navíc, na rozdíl od věřících skeptiků, jsem ochoten uvažovat o určitých "skrytých silách" v člověku, které s DMT mohou nějak souviset. Ale to jsme odbočili.

Máme zde tedy umírající mozek. Co se děje? Peklo, očistec, nebe... Představte si, že umíráte, srdce už přestalo bít a vy jste v halucinatorním světě, kde mimochodem čas může plynout subjektivně jinak, než pro vnějšího pozorovatele. A řekněme, že pevně věříte, že jste spaseni vírou v Ježíše Krista. Pokládám za docela dobře možné, že se s ním setkáte. Uvěříte, že jste v nebi. Postupně, jak mozek odumírá, se rozkládá i vaše osobnost, ale vy to vnímáte jako odplývání pomíjivého a stále větší přibližování se Bohu; nakonec se vaše já a vůle zcela "sjednotí s já a vůlí Boha" a vy, jako osoba a osobnost, přestanete existovat. Ovšemže jste v té chvíli dočista a úplně mrtví, ale zažili jste fajn trip! Pokud jste katolík, pak víte, že na své spáse je třeba pracovat, že nestačí jen víra, a víte, že jste se v životě znečistili mnoha hříchy. Umíráte a ocitáte se v očistci. Postupně se zbavujete všeho "hříšného" a individuálního a nakonec vkročíte do nebe, kde opět "splynete s Bohem". Obdobně u dalších náboženství. Pokud věříte v reinkarnaci, tak můžete mít pocit, že se zbavujete svého starého já, abyste mohli vstoupit do nového těla. Pokud budete tak či onak věřící či případně religiózně indiferentní nebo vlažní, a pokud budete navíc zatíženi špatným svědomím a pocity viny, může být smrt dosti nepříjemná. Vaši duši mohou například roztrhat démoni v pekle... Velmi podobné to může být, pokud jste atheista, který se o věci duchovní nikdy nezajímal, a NDE vás přepadnou bez řádné přípravy. V tom případě můžete prožívat to, co Crowley nazývá roztrhání na kusy démonem Choronzonem (podobně to vidí i Castaneda). Vaše identita se nebude pokojně rozplývat v náručí Boha, ale budete mít pocit, že vás něco (na rozdíl od člověka poznamenaného nějakou vírou to možná nebude mít tvar odpovídající nějaké tradiční představě o démonech) trhá na kusy, zbavuje vás identity a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat! Možná dokonce uvěříte, že jste skutečně v Pekle... Nakonec přestanete existovat úplně stejně, jako věřící, který se ztotožnil s Bohem nebo se rozplynul v Kosmické mysli či v Nirváně, ale ten trip předtím nebude nic moc... Myslím, že základní idea Tibetské knihy mrtvých (Bardo Thödol), že umírajícímu a mrtvému mají být předávány určité instrukce, jak v tomto stavu jednat, je z lidského hlediska velice smysluplná. Ovšemže nemá žádný bezprostřední praktický význam, ale umožnit, aby poslední chvíle lidského – a vlastně jakéhokoli jiného vnímajícího – života byly co nejpříjemnější, pokládám za znak skutečné spirituální vyspělosti. To, že jsem satanista, neznamená, že se budu řídit pouze tím, co mi přináší hmotný prospěch – naopak se domnívám, že správně vyjádřený soucit vůči bytosti, na které mi záleží, včetně soucitu ve věcech posledních, je pro obě strany velmi obohacující!

Myslím, že materialistům zatím chybí kvalitně zpracovaný návod, jak správně umřít. Nepochybuji o tom, že mnozí materialisté porozumí ve chvílích posledních tomu, co se s nimi děje, a užijí si to, ale spousta z nich může být příliš vázána na extrovertovanou racionalitu a smrt je pak může zastihnout žalostně nepřipravené. Uvědomme si, že naše běžná přesvědčení s světonázory mohou být vlivem endogenních psychedelik značně otřesena, což patrně potvrdí každý, kdo si nějakou psychedelickou zkušeností prošel. Jednou z cest, jak se traumatizujícímu odumírání mozku vyhnout, je naplnit si zavčas ústa vodou, vložit do nich hlaveň brokovnice a vystřelit... Ale věřím, že existují i jiné cesty – že lze mnohé postupy tradičních spirituálních systémů očistit od zbytečného balastu a "vyhmátnout" to opravdu důležité. Tak by mohla vzniknout použitelná materialistická či ateistická thanatologie, která by sice neslibovala duchovní výšiny, ale učila by, jak prožívat i poslední okamžiky v životě s radostí.

Své úvahy uzavřu moudrými slovy Isaaca Asimova: "Přestože se moje smrt již blíží, nebojím se jí a nebojím se ani toho, že skončím v Pekle nebo (což by bylo podstatně horší) ve zpopularizované verzi Nebe. Očekávám smrt jako nicotu a jsem vděčný atheismu, neboť mě zbavil všech možných strachů ze smrti."

Zaujalo?Přečtěte si také:

Agnostik před tváří Boží

Vesmír a Bůh aneb Úvahy o proměnách představ o světě v souvislosti s obvyklými koncepcemi Boha

Přemyšlování (nejen) o duši

Náčrt hypotézy o Světové duši jako produktu chaotických systémů