AMOR VACUI - zápisky z cesty

Pouštím si tedy do sluchátek Love Songs For Dying Children... Act 2 od Autumn Tears a začínám vzpomínat, jak to vlastně všechno začalo...

Prehistorie

Začalo to už před mnoha lety. Někdy, když jsem snědl něco echt mastného či smaženého, mě přepadly hnusné křeče v břiše. Zpočátku stačilo vypít mátový čaj, lehnout si na levý bok a brzy bylo po bolesti. Později, později to bylo o něco horší. Asi před rokem už z toho bylo celovečerní svíjení se v křečích spojené se snahou vypudit z těla pozřené jídlo horem i spodem, což často šlo velmi ztuha, žádné typické průjmy. Jenže druhý den mi zase otrnulo. Nicméně jsem se o tom někdy v dubnu minulého roku zmínil své obvodní lékařce, k níž jsem šel kvůli protitetanovce. Poslala mě na sono břicha a říkala cosi o slinivce. Jenže to jsem měl hlavu plnou pojišťování a na vyšetření jsem se neobjednal. Bolesti dál čas od času přicházely a odcházely a někdy v lednu jsem si na internetu přečetl, že potíže se slinivkou nejsou žádná sranda a na takový akutní záchvat se teoreticky dá i umřít. To už jsem začal vážně uvažovat o důkladném lékařském vyšetření, protože umřít v křečích se staženými kalhotami na záchodě mi nepřipadalo zrovna stylové a patřičně gothic...

Pochopitelně jsem to odkládal, protože jsem měl i nadále spoustu jiných věcí, které mne velice zaměstnávaly a o nichž nejsem oprávněn psát. Takže místo abych řešil své zdraví, ujížděl jsem si na chlemtání dobrého i průměrného kafe a kouření spousty cigaret. Oproti spořádanosti a pravidelnosti svých kafo-cigaretových dýchánků jsem jedl nepravidelně a nespořádaně, často hodně málo...

Historie

Před týdnem jsem byl v sobotu u babičky na obědě a nacpal se senzačními meruňkovými knedlíky štědře posypanými mákem a zalitými rozpuštěným máslem. Byly tak skvělé, že mě dokonce na chvíli přestal bolet zub (čtyřka vlevo dole), který se ozval ve čtvrtek a v pátek už týral k zešílení... Knedlíková hostina zůstala zdánlivě bez následků. Večer jsem s Lucienne vyrazil navštívit kamarádku a její rodinu, zašli jsme do hospody, dal jsem si dvě piva a kafe. Když jsme se po půlnoci vrátili domů, bylo mi už dost mizerně. Asi dvě hodiny jsem kňučel, pak jsem snědl nějaké patáky a zaspal to...

Druhý den jsem si dal k obědu další várku knedlíků, které mi babička nabalila. Když se tak někdy zpětně podívám na své počiny, občas nestačím žasnout, kam na ty skvělé nápady chodím! No, a pak mě bolel zub a břicho. Někdy se to střídalo – polevila bolest břicha a zaplavila mě bolest zubu. A naopak. Teze a antiteze pak nevyhnutelně vyústily v agonii syntézy obou...

V pondělí odpoledne jsem vyrazil k zubaři, k němuž jsem byl objednán, s vidinou úlevy. Na dveřích bylo napsáno "Pro nemoc do pátku neordinujeme". Domluvil jsem se tedy se zubařem, kterého mi doporučil kamarád a jemuž jsem měl zavolat druhý den ráno. Břicho stále bolelo a to přesto, že jsem jedl pouze suchary. Poněkud mne to znepokojilo. Večer, omámený Tramadoly, jsem usnul, abych se před půlnocí probudil s bolestí zubu tak silnou, že nepomohlo už ani žvýkání česneku. Lucienne rozhodla, že jedeme na pohotovost a to hned. Nejprve jsme taxíkem zamířili do nemocnice u Svaté Anny, abychom zjistili, že tam zubní pohotovost už půl roku není. Řval jsem bolestí, vztekem a frustrací... Pak jsme jiným taxíkem dorazili na tu jedinou funkční zubní pohotovost v Brně. Zubařka mi píchla injekci, vrtla do zubu, odsála fůru hnisu a mně se ulevilo. Domů jsme jeli asi hodinu nočními autobusy.

Ani to břicho moc nebolelo a říkal jsem si, že nejhorší mám za sebou. Druhý den jsem se objednal k novému zubaři (ten starý už mě beztak štval) a velmi dietně poobědval. Břicho zase rozbolelo jako čert a já opět skončil ve fetální poloze na levém boku, kňučel bolestí, modlil se ke všem bohům a mezi zuby drtil všemožné kletby. Tohle už opravdu nebylo normální. Břicho bylo nafouklé a bolelo už i na dotek. Druhý den jsem vyrazil k doktorce. Následovaly urgentní krevní testy a ultrazvukové vyšetření břicha. Sono toho příliš nezjistilo, slinivka byla přehledná jen částečně, dále (s nedostatečným porozuměním věci) cituji: "V přehledné části hypoechogení parenchym, což by pankreatitidě mohlo odpovídat. Nutno srovnat s laboratoří.". Laboratoř se vyjádřila záhy: CRP 153,9 (normální rozmezí 0-5), leukocyty 19,72 (normální rozmezí 3,9-9,4) a sedimentace 23mm (normální rozmezí 1,5-11) napovídaly, že cosi opravdu není v pořádku.

"Je vám jasný, že to je na špitál?" pravila doktorka, když jsem jí předal výsledky.

Bylo mi to naprosto jasné. A vůbec se mi to nelíbilo.

Ještě jsem musel to odpoledne něco neodkladného zařídit a poté jsem, v doprovodu své milující a milované ženy vyrazil ke Svaté Anně... To už mě začínalo být opravdu hodně špatně. Břicho bolelo celé, sotva jsem pletl nohama a navíc se mi vůbec nechtělo jít do nemocnice, protože naposledy jsem byl hospitalizován v šesti letech se spálou a tak se vlastně jednalo o krok do neznáma. Nicméně krok nevyhnutelný...

Přijali mě na pozorování na 1. chirurgickou kliniku, odd. 40, pokoj č. 4. To zní dobře, že? Jenže mě přijali asi po čtyřech hodinách přijímání! Nejprve jsme v pěkné čekárně čekali, až na mě přijde řada, chvílemi jsem omdlíval, občas měl hypnagogické vize, v nichž mi Lucienne nabízela šálek s kávou, chvílemi se statečně (a skutečně) potácel ven zapálit si cigáro v oprávněné předtuše, že co nenakouřím teď, to mi brzy bude možná docela dlouho chybět...

Pak se mnou konečně začali zabývat. Doktor mi prohmatal břicho a ptal se, kde to bolí. Řekl jsem, že úplně všude. Pak mi řekl, ať se otočím na bok. Pánové! Ne, abyste v podobné situaci na tuhle zákeřnost důvěřivě naletěli tak, jako já! Ten chlap mi poté, co jsem se otočil v očekávání injekce, prostě a sprostě strčil prst do zadku! No fuj! Následně mě poslal přes celý barák na sono břicha, toho dne už druhé, které překvapivě nezjistilo o moc víc než to první. Následoval rentgen, který neprozradil vůbec nic podstatného, což bylo pochopitelně dobře, protože kdyby rentgen něco podstatného prozradil, tak by to asi bylo hodně v tom místě, kam mi ten perverzní doktor strčil prst...

Mezitím ale doktor, který mě vyšetřoval, odešel domů a tak mě jeho nástupce na noční směně znovu kompletně vyzpovídal (netušil jsem, kolika lidem budu muset pořád dokola říkat to samé), prohmatal břicho, ale trik s otočením na bok na mě nezkusil (asi mu bylo jasné, že ten před ním už to udělal, takže by mu to neprošlo).

No, a pak přišel sanitář s vozíkem, já do něj usedl a v doprovodu mé ženy jsme zamířili na oddělení 40, pokoj číslo 4...

Tam jsem se převlékl do pyžama, rozloučil se s Lucienne a ulehl. Poté jsem poprvé v životě dostal kapačku a usnul...

Druhý den, byl to čtvrtek, nelze označit jinak, než jako naprosto neskutečný. V podstatě to byla rafinovaná noční můra, kterou bych klidně mohl zkusit interpretovat jako snový příběh a něco by z toho určitě vylezlo. Probuzení v šest ráno rozsvícením zářivkových světel pokoje, měření teploty, někdo mi něco říká, usínám, probouzím se, sahám po knížce a čtu si, abych vzápětí zjistil, že čtu úplně jinou knihu. Mrknu očima a zjišťuji, že byly zavřené. Opět čtu původní knihu a vzápětí se zase ocitám ve světě s tou druhou knihou. Snažím se zapamatovat, o čem ta kniha, je, ale nejde to. Pak mne odpojí od kapačky a kamsi vezou. Dochází mi, že mne čeká gastroskopie. Vlastně se ani nebojím, vše je nějaké divné. Kdesi jinde mi sestra šplíchla do krku cosi umrtvujícího. Dobrá, říkám si, asi to nebudu moc cítit...

"Aha, on doktor ještě nepřišel," říká sestra. Přitom tam jeden doktor je. Ten ale nic nedělá.

Krk pomalu přichází k sobě a v té chvíli přichází druhý doktor a instruuje toho prvního, mladšího, jak mi má tu hadici strčit do krku. Říkám sestře, ať mi tam znovu šplíchne tu věc,ale ona odmítá. To už mi mladší doktor cpe do krku hadici s kamerou. Bolí to. Dávím se, ale naštěstí není co blít.

Když je sonda v žaludku, přebírá ji starší doktor a zkoumá, jak to tam vypadá. Chvílemi to bolí, asi když se chce podívat zblízka a šťouchne do žaludeční stěny.

Ecce homo! běží mi hlavou. Pytel masa, blan, slizu, tekutin, sraček, kostí a nervů slintající na lehátko v marné snaze vydávit hadici...

Pak mi ten šlauch vytáhli a starší doktor řekl, že tam nemám ani vřed ani nádor, žaludeční stěna je v naprostém pořádku a tak. Po pravdě řečeno mě to opravdu hodně překvapilo. Po všech těch stresech, kafích, cigaretách a občas dost divoké životosprávě bych čekal minimálně náběh na nějaký ten vřídek...

Víc už mne toho dne nevyšetřovali. Jen další kapačky, hynagogické vize, snaha číst a čekání, až přijde Lucienne. Ač jsem už druhý den nejedl, neměl jsem hlad a dokonce ani chuť na cigáro, což svědčí o tom, že mi bylo opravdu dost bídně.

Moje žena nepřicházela. Pak mi zavolala, mluvila trochu zmateně a říkala, že má vysokou horečku, přes 38,5, že se pobudila až teď, a že je jí líto, že nepřišla, že mi právě balí věci a co prý potřebuju. Snažil jsem se ji přesvědčit, že to necháme na zítra, že pokud je nemocná, tak ať to neřeší, a že v tom případě musím ještě zavolat bratrovi, protože mi dochází baterka v telefonu, V té chvíli bylo spojení přerušeno. Baterka definitivně došla...

Odříznutý od možností komunikace a v polosnovém stavu vědomí jsem se proklimbal až ke spánku. Ráno bylo příšerné. Myslelo mi to jasněji, vlastně až nepříjemně jasně, a já si v už v okamžiku probuzení uvědomil, že moje žena je nemocná, měla vysoké horečky, byla sama doma a já nevím, co s ní je. A nemůžu telefonovat. Snažil jsem se ten problém vysvětlit sestře a vyškemrat od ní možnost si zavolat, ale k ničemu to nebylo. Řekla mi, že hlavně nesmím nic jíst a pít, protože půjdu v deset na sono břicha... Ne snad, že by mi nechtěla pomoci, ale na celé oddělení byla úplně sama, takže prý až bude mít čas... Zde odbočím: Být sestrou v tomto špitále, skončím do dvou dnů hospitalizovaný na psychině. Vždy byla na celé oddělení jen jedna sestra a doslova se nezastavila. Není tedy divu, že neměla kapacitu na můj osobní problém. Naštěstí mi pomohl spolupacient, který se zeptal, jaký že to mám mobil. Řekl jsem, že Sony Ericsson. A bylo vyhráno – on měl sice jiný typ, ale od stejného výrobce, a nabíječka byla použitelná, takže jsem cca od osmé ráno v dvacetiminutových intervalech volal Lucienne a modlil se, ať to zvedne. Nic. Pomalu ale jistě jsem začínal panikařit a mé představy nejhoršího byly s každou minutou naléhavější. Co když potřebuje mou pomoc právě teď? Co když bude za hodinu už příliš pozdě? Já se tu válím a ona tam možná právě umírá! A ještě k tomu všemu jsem měl strašnou žízeň...

Zavolal jsem bratrovi a domluvil se s ním, že pokud se Lucienne nedovolám, staví se ke mně domů a zjistí, jak na tom je.

Sonografické vyšetření, které nezjistilo o nic víc, než ta předchozí, proběhlo až v 11:15. Tentokrát jsem se díval na obrazovku, na níž se míhaly ozvěny orgánů v mém břiše. Nestačil jsem žasnout, že je z toho vůbec možné něco vyčíst. To jen dokazuje teorii, že vidíme dobře především to, na co se umíme dívat, a každý z nás vidí trochu jiný svět než ti ostatní. Každý člověk je středem a výhradním majitelem svého vlastního, zcela unikátního Universa...

Vyšetření skončilo, svlažil jsem vyprahlé hrdlo, naposledy se pokusil dovolat své ženě a pak jsem zavolal bratrovi. Ten se za mnou stavil pro klíče a odkvačil. Čekání bylo nesnesitelné...

Když konečně zavolal, s úlevou jsem se dozvěděl, že Lucienne je sice rozespalá a poněkud zmatená nečekanou invazí svého švagra, nicméně živá a v podstatě zdravá. Prostě ji ve čtvrtek odvařila nějaká jednodenní chřipka či jiná viróza a pak tvrdě spala...

Mezitím se lékař rozhodl, že už můžu jíst a že dostanu "čtyřkovou dietu". Sestra mi řekla, že oběd jsem už ale propásl.

"Knííík!" já na to.

"Tak já se podívám, jestli tam něco nezbylo..."

Zbyl tam mírně oslazený nemastný rýžový nákyp s tvarohem a třemi kompotovanými meruňkami. Jindy bych to označil za dosti fádní jídlo, ale v tu chvíli to byla mana nebeská!

Kolem druhé dorazili bratr s Lucienne a přivezli mi spoustu důležitých věcí – především zubní pastu a kartáček (nikdy nebylo čištění zubů tak úžasné, jako v tu chvíli – naposledy jsem je čistil ve středu ráno!), dále pak moje bohy, čisté prádlo, papuče, cigarety a šňupací tabák. Po vyčištění zubů a políbení Lucienne následovala další rozkoš – vyrazili jsme s bráchou před budovu, já si po 44 hodinách konečně zapálil a konečně jsem se opět začal cítit jako člověk.

Když návštěvy skončily a Lucienne odešla, ulehl jsem se sluchátky na v uších a s knihou o astrofyzice, četl si o základních vesmírných konstantách, občas pohladil pohledem své bohy na parapetu okna a poslouchal Enyu, takže mi ani nevadilo, jak jeden z pacientů neustále přepíná programy v televizi. Pochopitelně jsem byl vzhůru do pozdních nočních hodin, takže jsem vždy tlačítkem upozornil sestru, když jeden starý a zmatený pacient vstal, vytrhl si kapačku z ruky a krváceje se potácel na záchod. Myslím, že se mu to povedlo celkem třikrát...

Druhého dne ráno mně doktor sdělil, že pokud se něco nepokazí, půjdu v neděli dopoledne domů. Už žádné kapačky, žádná vyšetření, jen dietní jídla, četba a odpoledne společnost nejmilovanější ze všech žen... Jen s tím starým pánem to šlo z kopce. Dostal průjem a byly mu aplikovány plíny. Nevím, nakolik tušil kde je, co se s ním děje a proč na něj sestra křičí. V duchu jsem pomyslel na krabičku cigaret ve stolku s důvěrou, že mi hřebíky do rakve pomohou vyhnout se takovému konci, a pak se pomodlil ke svým bohům, aby starému pánovi dopřáli rychlou a důstojnou smrt.

Večer jsem v televizi zahlédl promenádu v plavkách letošního ročníku Miss ČR a ani jedna z těch asexuálních anorektických dívek ve mně nevyvolala odezvu, jíž by pohled na dívku v bikinách v muži vyvolat měl. Zvláště ty hůlkovité nožičky a naprostá absence jakýchkoli zadnic působily přímo děsivě! Po tomto krátkém televizním hororu jsem se dál věnoval četbě, tentokrát knize rozebírající Nový zákon z theologického hlediska, a posléze také dohledu nad zmatenými aktivitami starého pána.

Nedělní probuzení jsem již popsal v úvodu tohoto vyprávění, dodám tedy jen, že jsem byl odbaven, vybaven informacemi a propuštěn. Po pravdě řečeno jsem se necítil zase tak dobře, jak jsem doktorům tvrdil, ale dospěl jsem k závěru, že teď už je ten špitál pro mě jen ztrátou času....

Tady by článek vlastně mohl skončit. Byla neděle, povídal jsem si s Lucienne, předělával oltář, četl maily a komentáře a začal psát tento článek s tím, že jej v pondělí dokončím a zveřejním.

Současnost

Pondělí bylo ve znamení návštěvy obvodní lékařky a různých zařizování, což mne unavilo víc, než by mělo, usoudil jsem tedy, že dokonale fit ještě opravdu nejsem. Břicho pobolívalo.

Odpoledne, krátce poté, co jsem zavolal zubaři, jehož mi doporučil kamarád, a domluvili jsme se, že se mu mám druhý den v jednu ozvat a domluvíme nějaký termín. Hovor jsem ukončil větou "Ano, jistě, zavolám zítra. Teď už to není akutní...". Asi deset minut poté  mě opět rozbolela čtyřka vlevo dole...

Nebylo to tak, že by se začala rozbolívat, bolest udeřila jako blesk z čistého nebe! Pulsovala. Tepala. Přiváděla k šílenství. Snědl jsem Tralgit 200 (dost silný paták). Beze změny. Snědl jsem DHC 120 (ještě mnohem silnější paták). Beze změny. Druhé DHC 120. Lepší! S vědomím, že další opioid by mě už opravdu mohl ublížit, jsem využil chvíle úlevy a vyrazil jsem nakoupit chleba, mléko a především hřebíček, který dle babských receptů měl pomoci. Když jsem přišel domů, bolest se vrátila provázená opravdu divnými depersonalizačně-derealizačními stavy, evidentně vyvolanými těmi patáky. Žvýkal jsem hřebíček, vyplachoval ústa odvarem z hřebíčku, naříkal, těkal po internetu (neschopen soustředit se na delší texty) a tvořil reklamní banner... Padal jsem únavou, ale nemohl jsem spát, bolest se vracela v nových a nových vlnách. Nakonec jsem přeci jen odpadl a vzbudil se ve dvě odpoledne se strašnou bolestí. Hodil jsem do sebe jedno DHC 120 a dva Veraly, zapálil si cigáro a zavolal dentistovi.

"Nejbližší volný termín mám v pátek šestého v 11:30..."

Bylo mi jasné, že to nevydržím. Co teď? Pohotovost? Stávající zubař? K tomu dilema: Jít k němu, chtít, aby mi akutně pomohl, a pak drze přejít ke konkurenci? Připadlo mi to děsně nefér. Ale Lucienne to už domluvila, zubař souhlasil, že se mi na to podívá a vyrazili jsme.

Když jsem přišel na řadu, tak se mi zubař v tom zubu všemožně šťoural a vytahoval zánět ve snaze zub zachránit. Pak mi dal nějaká udělátka, abych ten zub pročišťoval a že druhý den mám přijít znovu...

Vyrazili jsme s Lucienne k domovu a cestou jsme se (naštěstí!) stavili ve Zlevněnce, kde si moje žena koupila plastikové košíčky a já moc pěkný hrneček na kávu. A v té chvíli opět udeřila bolest...

"Jdem k němu zpátky!" prohlásila moje žena.

"Já to do zítřka nějak vydržím..."

"Ale já ne!"

"A co když už tam nebude?"

"Jdeme a hned!"

Šli jsme. Byl tam. Ošetřil posledního pacienta a prohlásil, že v tom případě nezbývá, než zub vytrhnout. Píchnul mi injekci a pustil se do díla. Už mi jeden zub trhal, dokonce to tehdy bylo po částech, ale to nebylo nic oproti tomuto iniciačnímu zážitku! Tohle opravdu bolelo. On mě tedy upozornil, že pokud je tam velký zánět, bude to bolet injekce neinjekce, ale tak strašnou bolest jsem snad ještě nezažil. Řval jsem tak, z toho šla Lucienne do kolen a dům se dost možná otřásal v základech. A pak to luplo a zub byl venku. Úleva, která okamžitě následovala, byla stejně omračující, jako předchozí bolest. Fantastický kontrast! Zubař nahlédl do rány a uznal, že jsem nekecal – byl tam váček jako hrom a něco takového bychom patrně zpod zubu ani při nejlepší vůli nevydolovali...

Když jsme šli domů. Bylo mi krásně. Nic mě nebolelo, ani to břicho ne. Dokonce jsem přemýšlel, jestli jsem náhodou neumřel! Dokonce i to morální dilema jsem vyřešil: Já s tímto zubařem v zásadě žádný problém nemám a to, že je občas mrzutý, snesu. Takže zůstanu u stávajícího a Lucienne bude chodit k tomu novému...

Dnes, tedy ve středu, přesně týden od začátku mé hospitalizace, jsem byl na kontrole v nemocnici. Doktorka mi prohmatala a fonendoskopem poslechla břicho, změřila puls a řekla, že jsem v pořádku. Shodli jsme se na tom, že na vysokém CRP a leukocytech se zjevně podílel i zánět pod zubem. Poté jsem jí položil otázku, která byla nabíledni:

"Paní doktorko, když CRP bylo způsobeno zánětem zubu, sono, gastroskopie ani rentgen neodhalily nic patologického, tak proč mi vlastně bylo tak špatně? Proč jsem vykazoval všechny typické známky slinivkového nebo žlučníkového záchvatu?"

"To mohlo být stresem," odvětila lékařka. "Někdy se to stává, že se kvůli stresu třeba omezí přívod žluči a podobně. Hlavně si teď na sebe dávejte pozor – přijde jaro, tělo bude oslabené a to se takové komplikace objevují nejčastěji..."

Dobře, že to vím – až zase přijde břichabol, tak žádný špitál, žádní dochtoři, ale máta, fetální poloha, hladovka a případně nějaký paták na uklidnění. Ušetřím tak spoustu času, peněz i nervů!

Tak... A teď, ve středu 4. března 2009, dva roky poté, co se ke mně přistěhovala Lucienne, můj příběh (zatím) končí. Chtěl jsem napsat nějaké velkolepé zakončení, jakési shrnutí toho, co to všechno pro mne znamenalo a co mě to naučilo, jenže cítím jen velikou únavu a pocit, že nejsem ani o chlup moudřejší než před týdnem...

PS: Nicméně numerologicky či kabalisticky založený čtenář (a také @Teo) zde jistou symboliku patrně zahlédne... ;)

linkuj.cz vybrali.sme.sk