AMOR VACUI - zápisky z cesty

Ve starověku ani ve středověku neexistovaly v domech ba ani v palácích chodby. Tento architektonický detail je velice podstatný. Možná to znáte z návštěvy nějakého hradu či zámku: "A teď přejdeme do další místnosti..." V těch místnostech žili lidé, lidé bohatí a často i mocní, lidé, kteří si mohli dovolit komfort chodby a zavřených dveří, lidé, kteří neměli zapotřebí pobývat v průchozích místnostech a být kdykoli vidění kupříkladu služebnictvem. Zdá se, že je to nijak netrápilo – soukromí těla nebylo příliš podstatné. To, co dnes pokládáme za záležitost vysoce intimní – ať už soulož či třeba vyměšování – dříve takové nebylo a netýkalo se to pouze chudých rodin obývajících jedinou místnost, ale i lidí z nejvyšších vrstev. Na druhou stranu zde existovalo soukromí duše. Pocity byly mnohem skrytější než dnes. A zvláště pak myšlenky a pocity "hříšné". Jedno z mála míst, kde panovalo skutečné soukromí, byla zpovědnice. Člověk své nitro sdílel jen s těmi nejbližšími lidmi a to patrně v mnohem menší míře, než dnes. Jen zpovědník mohl slyšet všechno. Je otázkou, kdo hrál jeho úlohu ve starověku. V mysterijních kultech jistě existovalo něco na způsob zpovědi, ale v ranějších pohanských dobách nikoli. Domnívám se, že obecně ve starověku, stejně jako u pohanských národů raného středověku, nebylo soukromí zvlášť významné. Dalo by se tedy říci, že vývoj směřoval od nesoukromí duše i těla přes soukromí duše až k soukromí duše i těla. Bylo by to logické, ale není tomu tak. Vynález soukromí těla spadá někam do období reformace, soudím, že jde o vynález protestantismu – vysvětlím proč: Ve snaze o návrat ke kořenům, k fundamentu prvotního křesťanství (ovšemže to byl návrat pouze iluzorní!), zavrhl protestantismus zpověď a prostředníka mezi člověkem a Bohem. Vypadá to, jako by právě existence prostředníka mezi člověkem a Bohem či božstvy s sebou nesla soukromí duše. Komunikuje-li člověk s Bohem přímo, nemá s kým by o svých trápeních mluvil, protože ne vždy se mu dostane odpovědi či vůbec nějaké komunikace (někdy někomu ovšem ano; a není důležité, jak takovou komunikaci interpretujeme). To mohlo vést k potřebě více hovořit o niternu s někým viditelným. Neméně podstatným v tomto směru bylo zavedení instituce veřejného vyznání hříchů, typického pro mnohé protestantské církve. Lidé byli vedeni k tomu, aby před shromážděním mluvili o těch nejintimnějších věcech, což je naprostým protikladem katolické zpovědi a zpovědního tajemství. Současně s sebou protestantismus přinesl oproti katolicismu nevídanou strohost. To, co v katolicismu duchovně povznášelo – sochy, obrazy, pašijové hry... bylo pro protestantismus projevem modloslužebnictví. A vzhledem k silnému důrazu na čistotu, střídmost, pracovitost a vyhýbání se požitkům coby hříchu, došlo logicky ke změně pohledu na oblast soukromí těla. Tělo mohlo svést k hříšným myšlenkám, tělo bylo nečisté, tělo bylo třeba zahalit do praktického oděvu a zkrotit je jako vzpurného služebníka. Sex byl pouze nutným zlem při plození dětí (někde to došlo tak daleko, že se manželé milovali oblečeni do hrubého plátna s vystřiženými dírami v oblasti genitálií, aby tak minimalizovali hříšný požitek!). K vynálezu soukromí tedy vedla snaha o minimalizaci hříchu.

Čas plynul a, jak ukázal Max Weber, protestantismus položil základy kapitalismu (lidé pracovali, ale byli povinni žít skromně, tedy neužívat si plodů své práce – tak se začala kumulovat nadhodnota, kapitál). Nakonec kapitalismus opustil svou protestantskou kolébku, rozšířil se i v katolických zemích a oprostil se od původních mravních schémat. Kapitalisté si začali majetku užívat a spokojeně hřešit. Soukromí těla však již ve společnosti pevně zakořenilo a přetrvalo. Jak tomu bylo se soukromím duše? To opět začalo získávat na váze. Kromě různých sekt a církviček se veřejné vyznávání hříchů již nepraktikovalo a za zavřenými dveřmi se děly věci, o nichž se nemluvilo. Nikde. Ideální živná půda pro neurózy a Freudova bádání!

Industriální moderní společnost ve dvacátém století postupně přešla do společnosti postindustriální a postmoderní, společnost, v níž nyní žijeme. Obě zmíněná soukromí začala postupně slábnout. Byly vynalezeny bikiny a nudapláže, objevil se kult tělesné krásy – tělo se stalo hodnotou samo o sobě, přestalo být pouhým nositelem duše. Lidé se také začali zajímat o intimní detaily ze života slavných osobností, což nyní živí desetitisíce "novinářů". Slavné osobnosti si své soukromí někdy chránily, jindy naopak, v rámci sebeprezentace a reklamy, záměrně pouštěly na veřejnost pikantní historky. Také se začalo mluvit o věcech, jež byly dříve "neslušné" – o sexu, o některých nemocech; líbání na veřejnosti již dávno není tabu atd.

Ale došlo i k oslabování soukromí duše. Zpočátku, ještě v době moderny, bylo duševní soukromí ještě dosti chráněno a psychoterapeut, nejlépe psychoanalytik, se stal novým zpovědníkem. V době postmoderní se však stalo zvykem svěřovat se se svými pocity i tajnými myšlenkami stále širšímu okruhu lidí. Současný informační věk tento proces stále urychluje. Obvykle zcela cizí lidé na blozích a diskusních fórech a lidé, kteří jsou často jen "internetoví známí", na Facebooku a dalších komunitních sítích, se mohou dozvědět, co vás trápí, nad čím přemýšlíte, co právě děláte, co se vám honí hlavou, co byste rádi, čeho se bojíte...

Takže to vypadá, jako bychom pozvolna směřovali zpět do původní pohanské morálky, v níž nebylo příliš podstatnou hodnotou soukromí těla ani duše. Kruh se uzavírá...

linkuj.cz vybrali.sme.sk