AMOR VACUI - zápisky z cesty

V honosném paláci jednoho z hrdinů příběhu se chystá nóbl večírek. Kuchaři vaří, služebnictvo chystá honosnou tabuli a pak, pak najednou začne služebnictvo dům bez jakéhokoli racionálního důvodu opouštět. Nezabrání tomu ani hrozba vyhazovem. Prostě musejí pryč. Jakoby je vedl nějaký instinkt.... Zajímavá je scéna, kdy dvě služebné chtějí potají opustit dům, když v tom vejde pozvaná honorace s hostitelem v čele. Služebné se ukryjí, honorace vyjde po schodech nahoru a služky opustí svůj úkryt. V té chvíli se scéna opakuje a tatáž honorace opět přichází. Napotřetí se ženám podaří dům opustit. Z personálu tak zůstane v domě nakonec jen jeden mladý ambiciózní číšník...

Honorace se, velmi distingovaně a civilizovaně, baví, hodiny plynou a pak nastane čas odejít. Jenže nikdo nedokáže opustit salón. Pod různými výmluvami (jedná se o typické racionalizace) zůstávají do rána. Odkládají přitom svá saka, míra celkové vznešenosti klesá. Ráno rovněž nikdo nedokáže překročit neviditelnou hranici, jíž tvoří východ z místnosti. Racionalizace přestávají fungovat a jak hosté, tak i hostitel si začínají uvědomovat krutou pravdu – jsou v té místnosti záhadným způsobem uvězněni. Bariéra, která je oddělila od světa není zcela neprostupná – předměty projdou, ale lidé ji překročit nedokáží.

Jak se dá předpokládat, záhy dojde voda a potraviny, na toaletu se chodí do skříně. Voda je nakonec získána vysekáním trubky ze zdi, ale není co jíst. První sebevraždy, hledání viníka, masky padají a odkrývá se surová lidská přirozenost. Dny plynou a zoufalství se stupňuje. Ani lidé zvenku nejsou schopni své blízké zachránit – nedokáží překročit hranici vytyčenou bránou paláce.

Děj je stále bizarnější, z hrdinů se, až na dvě výjimky, stávají divoši. Další děj a konec, který je velmi zajímavý, prozrazovat nebudu, pokud vás předchozí řádky zaujaly, jistě pro vás nebude problém obětovat padesát korun a film si koupit. Řeknu jen, že kromě vlastního děje film vyniká kouzlem lehce surrealistického absurdního dramatu, má snovou atmosféru (a jako ke snu k němu lze i přistupovat), a je mnohem lepší, inspirativnější a zábavnější, než pozdější filmové varianty na téma skupina lidí odříznutá bez zdrojů od okolí.

Přistoupím k tomu, co mne při sledování Anděla zkázy napadalo. Zaujala mě scéna, v níž služky opouštějí dům. Je to jako kdyby zažily déjà-vu a pak se něco změnilo. Nepřipomíná vám to jiný skvělý film? Ano, vzpomněl jsem si na Matrix a přemýšlím, zda se bratři Wachowští Andělem zkázy vědomě či nevědomě neinspirovali.

Něco se změnilo, vznikla bariéra. Ta bariéra je neviditelná a nikomu není jasné, jak je možné, že ji nelze překročit. Hrdinové se (zpočátku) snaží svou neschopnost překročit ji racionalizovat. Tato vnější bariéra způsobí oslabování a mizení bariér vnitřních, masek, užívaných v mezilidském kontaktu. Odděleni od světa a zdrojů, včetně potravin a služebnictva, odkázáni sami na sebe stávají se sebou samými a není to hezký pohled. Jediní dva hrdinové, kteří si uchovají lidskou slušnost, narozdíl od ostatních nesejmou své masky, neodhalí se, neprojeví své "pravé já"...

Richard Sennet v knize Tyranie intimity napsal: "Zdvořilost je činnost, která mé já chrání před druhými a umožňuje mu tak, aby se ze společnosti druhých těšilo. Používání masky je samou podstatou zdvořilosti... Čím více bude masek, tím více bude ožívat slušnost a sklon ke slušnosti." (Citováno z: Lipovetsky (2003), s. 89-90.)

V dnešní době padá hodně masek, hovoří se o autenticitě, ale jeká je prvá tvář bližního? Chceme ji skutečně znát? Je to, o čem hovoříme jako o odhalení svého já, jeho skutečným odhalením, nebo jinou, subtilnější a subjektivnější maskou? Někdy slýcháme, že pravá láska plyne z dokonalého poznání toho druhého. Není tomu ve skutečnosti tak, že pravá láska existuje nikoli díky vzájemnému poznání, ale naopak jemu navzdory? Vždyť ona vášnivá zamilovanost tolikrát končí při prvních projevech pravé povahy objektu toho, čemu se často říká láska, a čemu já říkám chorobné poblouznění na základě projekce Animy či Anima...

Skutečná láska existuje navzdory vzájemnému poznání a právě proto je v ní taková síla! Ovšem i v takovém vztahu některé z masek zůstávají. Musejí zůstat. Možná, že kdybychom odhodili úplně všechny masky, spatřili bychom bytosti srovnatelné s lovecraftovskými monstry a celý svět by zešílel hrůzou...

Tolik tedy mé dosavadní asociace vyvolané Buñuelovým filmem. V dohledné době jej shlédnu ještě jednou a patrně mne napadnou nějaké další. Vlastně mne některé napadají již nyní, ale to bych z filmu prozrazoval příliš mnoho. Spoilery si tedy nechám na příště a vy se zatím vydejte do Levných knih ;)

Použitá literatura:

linkuj.cz vybrali.sme.sk