Ale zpět do křesílka na denním stacionáři. Zavřel jsem oči a vyzval Velese, aby přišel. Vynořil se ze země v podobě poněkud připomínající Puka (Ze Snu noci svatojánské). Byl tmavý, pohyblivý, samá ruka, samá noha, na hlavě rohy. Působil veselým až rozverným dojmem, evidentně byl v dobrém rozmaru, což bylo dobře.
„Ti lidé tady jsou příčetnější, než většina lidí, které jsem potkal tam venku,“ prohlásil bůh.
Tázavě jsem na něj pohlédl.
„Jak oni, tak lidé venku, trpí bludy, ale lidé, co jsou tady, to vědí. Nebo alespoň tuší. Proto jsou tady. Vědí, že mají problém. Lidé venku nevědí nic. Honí se za penězi, úspěchem, podléhají náboženským a kdo ví jakým dalším bludům a přitom jsou přesvědčeni, že jsou v naprostém pořádku! Podívej – lidé tady pracují, ale nedělají to pro peníze ani pro úspěch. Dělají to pro sebe, protože věří, že je to cesta k uzdravení, a to je velice příčetné!“
„Ale Ty jsi přece bohem majetku…“ pravil jsem nejistě.
„Ovšemže ano!“ bůh poskočil a zašermoval rukama. „Ale majetek má z těch lidí málokdo. Mají spoustu věcí, ale nemají majetek. Majetek je jako stádo. Staráš se o ně, věnuješ mu svou práci, rozmnožuješ je. To je majetek. Ne to, co si koupíš a pak to spotřebuješ. Lidé pracují, aby měli věci, místo aby pracovali na svém majetku. Tvůj majetek je ve tvé hlavě. Když o něj budeš pečovat, neproděláš.“
V té chvíli Veles patrně usoudil, že to pro dnešek stačí, a zmizel.
Vytáhl jsem zápisník, co nejpřesněji zaznamenal jeho slova a pak jsem o nich, obklopen pacienty vystřihující lepenkové králíčky, tiše rozjímal…